Labyrint a stereotyp
Štefane, kdybych měl celé nebe přátel, žádný z nich nenahradil by mi jednotlivě, a ani to celé nebe chóricky nenahradilo by mi — Tebe! Ale Ty zas naopak velice brzo nenahradil bys mi ani toho posledního z nich. Takový je život!
[…]
Čeho se bojím, je stereotypie! Pravda, že Mše svatá nemůže být stereotypní, protože ona pouze dokonale JEST: ale jestliže já tak močálovitě a strašně nejsem a pak přijdu třeba ku klanění k Velebné Svátosti a vidím na sobě lpět ďábelsky ony boschovké ksichty fousatých šedesátnic…
[…]
Ó čas je vrah! Co Ty na to jako básník? Že to není pravda! Že to je až příliš pravda: ale jenom tady na zemi, jenom ženatému, a já jsem se ještě neoženil. Tato má Symfonie jmenuje se ŽENATÁ, ale to je jenom tak jako by se řeklo v noci, Štefane, ach za noci: já jsem teď j a k o Tvoje žena, jo? JO! ANO! Miláčku. Čeho se nejvíc bojím a čím zaniknu, je s t e r e o t y p.
[…]
Kde jsem zrozen to vím, kde umřu to nevím, kde já svoje mladé kosti — složím! Do hnoje! Do boje! Útokem, útokem na nepřítele!
[…]
Básník je prorok, jenž si sám nerozumí, a kterému tady za jeho života n i c nevychází: ale ani po smrti! Třeste se: ani po smrti! Nejsem! Comolo! ach Comolo! Žízním! A to blahoslavenství: je opravdu d u h o v é ? Aby nás Bůh ani po smrti nemusel bavit: chce se nás zbavit a dá nám omalovánky — s už známejma barvama!
[…]
Co se slovy nevypoví: nelze toho říci slovy / řekne nám to Slovo jen.
[…]
Co se S l o v e m neřekne — toho průvod slov se nelekne. Žena v množném čísle! Labyrint a stereotyp.
Jiří Kuběna, vlastním jménem Jiří Paukert, byl historikem umění, kastelánem a básníkem. Patřil mezi členy literární skupiny „Šestatřicítnící“, mezi něž spadal také Václav Havel, Josef Topol nebo Věra Linhartová. Do roku 1989 publikoval veškeré literární texty pouze v samizdatech. V šedesátých letech přispíval do kulturně-společenských časopisů Sešity pro mladou literaturu a Tvář, jenž hledaly nové formy i obsahy v literatuře a kritizovaly stará a nefunkční díla, druhému zmíněnému periodiku byl věnován v minulých letech i sešit v rámci sborníku DO. Jiří Kuběna ve svých dílech kombinuje náboženský patos s dramatičností – zvolání k bohu s uctíváním lidského těla, oslavou skrouženého lidského života. Skrze experimentální básně laská jazyk a hraje si s rozmístěním odkazů a šifer, které odhalují další vrstvu vytištěných řádků. Po revoluci vydává svoje básnické i esejistické texty už oficiálně a v českých nakladatelství mu mimo jiných vychází publikace Paní Na Duze (1998) či Matka Zjevení (2002). Po delší nemoci umírá Jiří Kuběna dne 10.srpna 2017.
