Máme na víc

Po pěti letech Miloše Zemana v úřadu prezidenta republiky jsem si velmi přál, aby to místo obsadil někdo jiný. Upřímně jsem doufal a věřil, že taková možnost existuje, stačilo se podívat na Slovensko a prezidenta Kisku. Asi jsem v té úvaze podcenil dvě podstatné věci: vzrůstající ruskou expozituru u nás a migraci – téma, které Kiska řešit nemusel a které i díky prvnímu uvedenému bylo klíčové. Nicméně jsem prostě věřil v to, že najde-li se dostatečně známá osobnost, ke které mají lidé ještě nějakou další vazbu – například hudební zážitek a sentiment – že možnost porazit Miloše Zemana existuje. Vyrobil jsem pak Michalu Horáčkovi takovou srandovní profilovku na FB – byl tam Horáček z Macha a Šebestové a heslo „Horáček na Hrad!“. Začali jsme si psát, bylo to už poté, co z rozhovoru DVTV jasně vyplynulo, že o té možnosti kandidovat minimálně uvažuje. Pak se pan Horáček ozval, že bude taková schůzka, a najednou jsem mohl pracovat na prezidentské kampani. Pak jsem to celé začal natáčet, na všechno, co jsem měl po ruce, hlavně na mobil, notebook… jako dokumentarista jsem si to prostě nemohl nechat ujít.

Musím říct, že Michal Horáček věděl, že si vše natáčím, zaprotestoval za ty skoro dva roky snad jednou, když byl vyčerpaný… patří mu za to můj respekt, protože je to citlivá věc a emoce jely hodně naplno.

Vznikla taková moje unikátní dvojrole, vlastně trojrole. Člověk, který dělá na prezidentské kampani, zároveň točí film a nutně je i filmovou postavou.

Ta situace měla jediné řešení. Musel jsem přizvat někoho, komu věřím, že jednak film spolu se mnou dovede do kina, druhak, že vše pohlídá po obsahové stránce. 

Na filmu jsme tedy dělali s Radimem Procházkou, který se stal spolurežisérem filmu a mým „svědomím““ – abychom se z natočeného materiálu nedělali lepšími, nebo horšími. On procházel těch několik set hodin materiálu… Nastavili jsme tedy již před koncem kampaně systém, kdy jsem mu nosil další a další záběry, konzultovali jsme způsob vyprávění a stříhali. 

Ta dvojrole kreativce/stratéga v kampani na jedné straně a dokumentaristy na druhé byla celkem obtížná. Ale začala mě bavit jako metoda. Vyzkoušet jsem ji chtěl, už když jsme kdysi založili Žít Brno – „dělat věci, něco měnit“ a zároveň to natáčet. Takový postup vlastní práce. Film jsme s Radimem dokončili v srpnu.

Jak jsem psal, natáčel jsem vše, kde jsem byl. Myslím, že film tak může podat opravdu autentický obraz kampaně, lidí z volebního teamu nebo Michala Horáčka. Našeho přemýšlení, rozhodování se, kde je hrana toho, kam jít a kam nejít, co dělat, protože je to výhodné, a co přesto nedělat, protože je to nevhodné…

Myslím, že náš film je nakonec velmi upřímný. To by mohla být jeho zásadní přednost. Kampaň Michala Horáčka se stává odrazovým můstkem pro sérii úvah, které se vztahují k ději a posouvají ho dál a dál, tedy k očekávané prohře. Ale i prohra může být celkem slušným odrazovým můstkem k pozitivní proměně. 

Klíčovou dějovou linku pro mě tvoří proruští trollové, fenomén, kterému se hodlám nadále věnovat.

Tak je to tedy takový filmový striptýz, není příjemné se v tom filmu vidět, ale jsem si jistý, že je důležité politickou kampaň lidem ukázat a obnažit některé mechanismy. A nakonec, jak říká ve filmu Michal Horáček bývalému spolupracovníkovi Václava Klause Petru Hájkovi v pořadu Aréna Jaromíra Soukupa (Hájek se ptá, proč někdo proti Miloši Zemanovi vůbec kandiduje): „K čemu by to bylo dobré bojovat předem vyhrané bitvy? Komunisté říkali, že jejich vítězství je dějinná nutnost. Tak jsem se jich ptal, proč bojujete? Gentleman bojuje za zdánlivě ztracenou věc.“