More Miko

Jsou to asi čtyři roky. Zaznamenal jsem tehdy krátký článek v novinách, že Jaroslav Miko, řidič kamionu a Rom (to tam bylo a já to zmiňuji teď jen proto, že je to důležité v kontextu mého filmu) založil iniciativu Češi pomáhají. A že chce pomoct dětem, které prchají před válkou a zemřeli jim rodiče. To bylo později těch mediálně slavných padesát dětí, kterým Česká republika odmítla pomoct. Teď po čtyřech letech na téma migrace vyhrálo několik stran několikery volby. S heslem proti migraci vyhrál i prezident – ani se nemusel obtěžovat chodit do debat. Můžeme bilancovat: do týdne jsem stál na parkovišti kamionů a podepisoval s Jardou smlouvu o účinkování v dokumentárním filmu a začala jízda. Doslova – protože mnohé se natočilo při jeho cestách kamionem po Evropě. I cesta metaforická – ta známá, která je cíl.

Já si nikdy nedělal s nikým, koho jsem točil, velký přátelský vztah. Je to myslím totiž dvojsečné – protože po natáčení se jde do střižny, a pak jde film do kina a ne každý protagonista musí být spokojený, ale já musím být důsledný. Nicméně s Jardou se mi poprvé stalo, že si odnáším film, svou vlastní proměnu způsobenou tím filmem i přítele. Konkrétně tedy hned dva, protože tím se stal i spolusignatář Češi pomáhají, filmová postava a dětský psychiatr Petr Pöthe. Také naprosto mimořádný člověk. Ten ve filmu říká podstatnou věc: tento stát neumožňuje lidem, aby jednali mravně, protože jsou lidé, kteří si děti z táborů chtějí vzít, ale stát jim to prostě nedovolí. Stát selhal. Stát, který nepomohl padesáti dětem bez rodičů, které byly v uprchlických táborech, je nemocný. Film je tedy v jedné rovině diagnózou této nemoci. Vyvažuji to ale právě postavou Jaroslava Mika. Dokud totiž budou lidé, kteří se snaží o změnu, i když je to vyčerpává a komplikuje jim to rodinný život, ale oni prostě nemohou přestat, pak máme šanci stát léčit. A stát je společnost, lidé, my.

Náš stát tak v mém filmu léčí Rom, řidič kamionu a na pozadí selhávají ti, kteří mají stát řídit stát – politici.

Já díky filmu viděl věci, které jsem si nedokázal představit. Už v roce 2015, když začala první migrační vlna, jsem byl snad druhý den s kamerou na maďarských hranicích. Nenatočil jsem tehdy nic, vozil lidem vodu, a pak usnul vyčerpáním. Poté jsem se tam okamžitě vrátil a to už jsem něco natočil. Pamatuju si, že jsem se tam tehdy potkal se Zuzanou Piussi, a snažili jsme se tomu šílenství kolem čelit hodně černým humorem. Tenhle humor má i Jarda, hned jsme si sedli.

Každopádně nic mě nepřipravilo na to, co jsem pak za ty čtyři roky s Jardou viděl – romské osady, kam jsme vozili jídlo, tábor Moria v Řecku, kde lidé nemluví, jen šeptají. Ten šepot, to tiché utrpení, to vás změní. Snad k lepšímu, co já vím... (Pamatuju si, že na některých místech plakali i kameramani, vystřídalo se jich za ty čtyři roky víc.) Každopádně jsem to chtěl dostat do filmu, ať i divák vyjde z kina trochu jiný. To ani nemá jinak smysl tuhle práci dělat, není to dobře zaplacené, není z toho sláva. Je to český dokumentární film... Ale nechtěl jsem tím filmem vydírat a hrát na city, ukazovat děti, které trpí. Chtěl jsem to upozadit a dopředu dostat naopak to, co je podstatné – člověka, který má vůli měnit svět k lepšímu. Moc děkuji Josefovi Krajbichovi, že mi to pomohl ve střižně do filmu dostat. Je mi trapné už o svém filmu psát. Běžte se na něj podívat a udělejte si názor sami. A buďme všichni lepší, věřte, že i já se o to snažím.