Matematika zločinu a veřejné služby

„Nejbohatší jsou zde veřejnoprávní média, jež nikomu nestraní, tu a tam nabízejí zásadní reportáže o aktivitách prezidenta či premiéra, drží se ale raději zpátky, aby je politici nezasáhli,“ napsal v zásadním textu časopisu Respekt Erik Tabery. Přesně tento postoj zastává už po řadu měsíců vedení Českého rozhlasu Plus, které odmítlo odvysílat zásadní investigativní seriál Magdalény Sodomkové a Brit Jensen Matematika zločinu. Drží se zpátky, velmi pravděpodobně proto, aby se ani náznakem nemohlo stát to, co na přelomu let 2017/18 při „kauze Kroupa“. Následující text ukazuje, proč by naopak měl Český rozhlas práci svých investigativních novinářek nabídnout koncesionářům.

Loňský rok znamenal pro rozhlasovou Tvůrčí skupinu Dokument mimořádně úspěšné vkročení do nejvyšší evropské ligy, a to jak v parametrech tvorby, tak i v respektu mezinárodní komunity, spolupráci s neziskovým sektorem i efektivní prací se sociálními sítěmi. Non-fikční detektivka Matematika zločinu představuje souběh těchto trendů a ve výsledku připomíná nejlepší investigativní počiny švédského nebo britského přístupu k velkým společenským a politickým kauzám. Na podobný český dokument jsme léta čekali, jakkoli v dílčích pořadech odváděli reportéři i dokumentaristé vynikající práci. 

Seriál Matematika zločinu představuje ukázku moderní rozhlasové publicistiky hned v několika směrech: je výsledkem mnohaletého úsilí investigativní novinářky a rozhlasové dokumentaristky. Pracuje s velmi nepřehledným polem české justice a odkrývá málo atraktivní, složité téma soudních znalců. Je založen na pečlivém, až obsesivně detailním čtení materiálů, observaci terénu a následné deskripci. Jedině takto lze posluchači poskytnout barvitý obraz reality a tím i možnost utvořit si vlastní názor na představené kauzy. Seriál pracuje s výpověďmi aktérů, citacemi ze soudních protokolů, tisku, televizních a rozhlasových pořadů, zpravodajských vstupů i talk show, s nahrávkami soudních procesů i nahrávkami, které byly pořízeny off-record. Vše sceluje autorská narace Magdalény Sodomkové se skromnějšími poznámkami Brit Jensen. Ta vstupuje svým hlasem do příběhu spíše zřídka, pevnou rukou však stojí za strukturou celého seriálu, přehlednou kauzalitou témat a jasně vymezenými rolemi jednotlivých sociálních herců. Dramaturgicky se na seriálu podílel i Daniel Kupšovský.

Vražda nebo ublížení na zdraví s následkem smrti?

Seriál má rafinovanou detektivní strukturu, v níž se hlavní „podezřelý“ vyjevuje nenápadně, pozvolna, ale se stále narůstající intenzitou přesahující postupně rámec jednotlivých kauz a prorůstající do nejvyšších pater české justice. Sodomková rozplétá pozadí vyšetřování dvou kauz, napadení a ublížení na zdraví, v obou případech s následkem smrti. Česká mainstreamová média obvykle shrnovala oba případy pod jednodušší slovo „vražda“, jak ale reportérka krok za krokem ukazuje, právě toto označení bylo předmětem zdlouhavého vyšetřování. Zvolená dramaturgie seriálu je přitom klíčem k tomu, abychom v labyrintu dvou konkrétních kauz neopomněli to nejdůležitější: kruciální význam znaleckých posudků, které rozhodujícím způsobem ovlivňují klasifikaci trestného činu a rozhodují tak o výši trestu.

Non-fikční pětidílný seriál tedy kombinuje několik narativních linií, jejichž mísení je založeno nikoli primárně na principu chronologické následnosti, ale na kauzalitě vztažené k hlavnímu tématu, jímž je netransparentní nakládání se znaleckými posudky a podivné okolnosti, jež vznik a vyznění znaleckých posudků provází. Ústřední linii tvoří pozvolna vytvářený, pečlivě dokladovaný a nejednoznačně vyznívající portrét „matematika zločinu“, biomechanika a soudního znalce prof. Jiřího Strause. K tomuto středobodu investigativní práce i vyprávění se dostředivě upínají další narativní linie. 

Seriál otvírá zpočátku banální případ hospodské rvačky, po níž ale zůstává na zemi mrtvý člověk. Případ aktéra bitky Tomáše Tomana se podařilo v 1. díle prezentovat jako spletitý a napínavý thriller, ve kterém nechybí zlomy ve vyšetřování, náhlá propuštění z vazby, útěk do Asie, opětovné zatčení ani statečná novinářka, která se při obnoveném procesu sama stává svědkem obhajoby. Druhý případ zabitého mladíka na liduprázdném parkovišti v Uherském Hradišti nabízí seriál až ve 4. díle. Z hlediska non-fikční detektivky jde o případ méně atraktivní, vlastně až otravný stále se vracejícím momentem přezkoumávání, jak přesně k činu došlo. V té chvíli už ale v centru pozornosti stojí právě prof. Straus a jeho několikrát změněný znalecký posudek, nepochopitelné radikální popření názoru vyvstalého při rekonstrukci činu. Posluchač tak zůstává v napětí a spolu s reportérkami odhaluje vážné nesrovnalosti v soudních spisech a výpovědích. Jakkoli stojí argumentace o podivném „počítání zločinu v Čechách“ právě na těchto dvou konkrétních kauzách, využívá dramaturgie 2., 3. a 5. díl k zdánlivě odstředivým narativním liniím, které ale stále probarvují a vysvětlují pozici soudního znalce v okamžicích, kdy je zkoumaný čin nejasný, zastřený časem, alkoholem nebo vědomou lží.

Nejradikálnější výsledky investigace a nastolení klíčových otázek stojí na konci druhého dílu. Po rozkrytí a dohledání mnoha dílčích detailů sumarizuje Magdaléna Sodomková, co všechno lze v již uzavřeném rozsudku zpochybnit a jak konkrétní lidé zastupující justici svým chybným postupem fatálně negativně ovlivnili rozsudek, a tím i život konkrétního člověka. Reportérka poukazuje na vědomé zatajování pravdy ve výpovědi některých svědků, na skryté zájmy majitele baru, kde se rvačka odehrála, na šlendrián stavebního úřadu a špatnou kolaudaci, na nedbale provedenou revizi procesu městským soudem. Fokus seriálu se v této chvíli výrazně rozšiřuje. Hloubkové zkoumání jedné kauzy rozkrývá síť privátních zájmů obrovské skupiny lidí, která nemá žádnou snahu o transparenci svého jednání, jakkoli jde většinou o skupinu lidí placených z daní. Frustrující výsledky tohoto stavu pro českou společnost pak ukazují především 3. a 5. díl. Autorky opakovaně zjišťují, kdo je profesor Straus, jaké má renomé v české odborné a mediální sféře a jak nežádoucí a nebezpečné může být se na něj vyptávat. Sodomková neuspěje se svými otázkami ani u ministra spravedlnosti Pelikána. Musí snést stížnosti na svou pracovní aktivitu, na sociálních sítích se svěřuje s faktem, že jí někdo vykradl byt a odnesl důležité pracovní materiály. Tristní stav konkrétních odvětví české justice dokládají záznamy ze soudních síní, které opakovaně obsahují okřikování obžalovaných, kladení sugestivních otázek, nemístné moralizování a povýšenost soudců. Otřesná svědectví o úrovni části českého soudnictví přináší 5. díl, v němž autorky zprostředkovaly neformální debatu soudkyně a advokáta před vypnutím mikrofonů při povinném nahrávání soudních procesů. Soudkyně se zde vulgárně vyjadřuje k živé kauze, advokát hovoří proti zájmům svého klienta, soudkyně replikuje poukazem na rozsáhlou korupci v oblasti odborných posudků a pochvalou socialistického soudního systému před rokem 1989. Poslední díl tak ukazuje opravdu hodně nevábný obraz české justice, do něhož dobře zapadají předchozí zjištění o neprůhlednosti Strausových posudků, chybách, jež se v nich objevují, o nehorázném monopolu na posudky v oblasti forenzní biomechaniky. Zároveň je třeba říci, že dohadů, nevyřešených záhad a nikam nevedoucích stop je v posledním díle už opravdu hodně a detektivka má tím pádem hned několik otevřených konců a nezodpovězených otázek. 

V nechuti z poměrů v kuloárech soudních síní také trochu zapadá klíčová informace ze 3. dílu, která vysvětluje, proč se i ministr spravedlnosti Pelikán tolik vyhýbal jakýmkoli odpovědím ke kauze Straus: její otevření by znamenalo přezkoumání zhruba sedmi set znaleckých posudků, ve kterých mohou být i elementární početní chyby a špatně sestavené rovnice. Přesto tyto posudky rozhodly ve stovkách procesů ve prospěch nebo neprospěch konkrétní strany. Takto masivní zpochybnění spravedlnosti českých soudů a všech, kdo spravedlnost v Česku „měří“, si žádný kompetentní člověk na sebe nechce vzít. Zároveň je zřejmé, že problém zasahuje širší spektrum znaleckých posudků, jak ukazuje třeba nedávno zveřejněné přepočítání práce MUDr. Igora Dvořáčka.

Intenzita zvuku

Intenzitu všech sdělení zásadně podporuje zvuková podoba seriálu, vytvořená mixem různorodých autentických záběrů z reportáží i ze soudních síní, hudbou Jakuba Rataje a zvukovým designem Martina Ožvolda. Razantní střih udržuje napětí ve chvílích rekonstrukce kauz a dynamicky pracuje s velikostí záběru i aktuálním hlediskem vypravěče. Detailní popisy střídá optika objektivního pozorovatele, autorská narace stále udržuje přehled ve složitých případech. Kde je to jen trochu možné, umisťují autorky děj do přirozeného prostředí. Jsme tak ve vězení, na parkovišti, v terénu. Voiceover reportérky zní často jako pouhé dokreslení situace, protože množství informací získáváme právě ze zvuku. 

Proč nebyl seriál odvysílán v Českém rozhlase

Klíčová otázka zní, proč seriál stále nebyl odvysílán na vlnách Českého rozhlasu. Ptaly se na to samotné autorky, ptali se na to posluchači, dotaz byl vznesen i na ombudsmana Českého rozhlasu. V oficiálním vyjádření stanice Český rozhlas Plus zaznívají tři základní argumenty: že reportérky nedaly prostor k vyjádření protistraně (prof. Strausovi), že nebyla splněna pravidla pro použití skryté nahrávky, a že stopáží podcast nevyhovuje vysílacím časům Českého rozhlasu Plus. Autorky první dvě námitky vyvrátily, třetí je zjevně zástupná. 

Zcela relevantní zůstává otázka, kolik peněz Český rozhlas do vzniku podcastu vložil a zda je tedy v pořádku, že práci svých investigativních novinářek zatím neodvysílal. Vázány zároveň dohodou s Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky umístily Sodomková a Jensen svůj seriál na stránky matematikazlocinu.cz a na platformu podbean.com. Propagují podcast různými způsoby, vlastními silami a z vlastních zdrojů. V dubnu se podcast účastní mezinárodní soutěže Prix Bohemia Radio, nepochybně ho čeká další cesta na mezinárodní festivaly. Jako podcast si ho do ledna 2019 poslechlo 21 tisíc lidí, dočkal se solidního kritického ohlasu. Z čeho má tedy vedení Českého rozhlasu takový strach?

Už dva roky se nad hlavami managementu vznáší „kauza Kroupa“, která otřásla rozhlasovým domem a na řadu týdnů zaplnila stránky a vysílací čas mainstreamových médií. Velmi stručně připomínám, o co šlo: Na podzim roku 2017, v době, kdy na jihlavském festivalu dokumentárních filmů zvítězil film Hranice práce natočený mimo jiné skrytou kamerou i v prostorách drůbežáren firmy Agrofert, ve stejné době, kdy investigativní novináři Českého rozhlasu Ivan Studený a Lubomír Smatana odvysílali závažné informace o najímání Vietnamců ve firmách Agrofertu, zazněla na vlnách Českého rozhlasu i série reportáží o neoprávněném hospodaření Agrofertu na hospodářské půdě. Následovaly neuvážené výroky generálního ředitele Zavorala, nepatřičné zasahování do kauzy Radou Českého rozhlasu, nešikovná mediální vyjádření aktérů kauzy, zaměstnanecký protest. Jen co se podařilo kauzu utišit, nastala nechvalně proslulá vlna „optimalizace“, ergo propouštění z rozhlasu, kauzy spojené se stanicí Vltava, opakovaná interní řízení na vedoucí pozice v rozhlase a odchody z těchto pozic, stále kontroverznější výstupy Rady Českého rozhlasu. 

Není tedy divu, že veřejnoprávní rozhlas úzkostlivě hlídá každý krok, který by mohl vyvolat negativní ohlas, případně přímo otřes v té části veřejnosti, jež si zcela dostupný seriál nenajde na oficiální stránce podcastu, ale zděsí se ve chvíli, kdy identická slova zazní na vlnách veřejnoprávního rozhlasu. Jistěže by mohl rozhlas čelit i závažnější žalobě, takové riziko však bylo zřejmé od počátku, již ve chvíli, kdy se rozhodovalo o natočení a financování seriálu. 

Odvahu!

V případě dokumentárního seriálu Matematika zločinu jde o dílo vzniklé za nemalé peníze čerpané mimo jiné i z koncesionářských poplatků. Jde o dílo, které vzniklo ve veřejném zájmu a takto by mělo být rozhlasem prezentováno a odvysíláno. 

Jde o práci dvou špičkových novinářek, které byly v minulosti za svou práci opakovaně oceněny, a to nejen v České republice, ale také na mezinárodním poli. Jejich dokument Yusra plave o život, který Český rozhlas vybavil speciální webovou stránkou, byl oceněn na festivalu Prix Italia a odvysílán na vlnách BBC 4 a BBC World Service.

Píši své řádky v době, kdy se mezi šest finalistů volby nových členů Rady Českého rozhlasu dostala porodní asistentka a přispěvatel Parlamentních listů, zatímco profesor mediálních studií  nebo reportéři s přímou mediální zkušeností zůstali přede dveřmi. Situace Českého rozhlasu se v tomto ohledu jeví opravdu jako velmi křehká. Tím spíše by měli odpovědní vedoucí stanic a management rozhlasu projevit odvahu plnit poslání veřejnoprávního média přesně tak, jak jim ukládá zákon, Kodex i vlastní etika služebníků veřejného zájmu.