„Zvuková špína“ aneb Dokumentární cesta Terezy Rekové

Už loni jsem se na tomto portálu radovala, že český dokument expanduje a daří se mu výborně v kontextu evropské i světové tvorby. Loni natočený dokument Jiřího Slavičínského V mongolské stepi uprostřed léta byl letos oceněn druhou až třetí cenou v prestižní soutěži One World Media Awards. Na berlínskou mezinárodní soutěž Prix Europa se z široké nominace probojoval dokument Daniela Kupšovského Má soukromá rusofobie, v sekci Current Affairs zazní jeden díl podcastu Matematika zločinu, který už mezitím posbíral ceny na Prix Bohemia Radio a Podcast roku 2018. Martina Pouchlá díky účasti v celoroční mistrovské škole featuru (v rozhlasové terminologii jde o umělecký dokument s preferencí autorské participace nebo performance) prezentovala v mezinárodní komunitě svůj dokument Ulita, Evě Lammelové se podařilo proniknout do prestižního Radia Atlas s dokumentem Člověk, nejlepší přítel psa. V sousedství nejvýznamnějších světových jmen žánru je tak čtvrtou reprezentantkou Česka v dané kolekci (vedle Velkého plánu v Česku působící dánské autorky Brit Jensen, Blindfold Yourself Jiřího Slavičínského a Matěje Terezy Rekové). Intenzivní kontakt s mezinárodní komunitou zprostředkovává pro Čechy především Brit Jensen, která je součástí výboru International Feature Conference a letos mluvila o českém dokumentu například v Litvě. Půlroční intenzivní zkušenost Terezy Rekové v Irsku se uskutečnila určitě i díky tomu, že čeští dokumentaristé o své místo v Evropě usilují dlouhodobě a stále hlasitěji.

Od literárního magazínu ke špíně audiodokumentu

Mezi lidmi, kteří ji na její cestě nejvíce ovlivnili, jmenuje Tereza Reková na prvním místě Alenu Blažejovskou, rozhlasovou literární redaktorku, dokumentaristku a profesorku na JAMU v Brně. Právě tamní Ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky se stal startovním prostorem pro řadu šikovných rozhlasáků. Blažejovská jim dává od prvního ročníku šanci na samostatnou práci od adaptací a drobné publicistiky až po větší literární pořady a dokumenty.

Dramaturgyně Lenka Svobodová pak poskytla Tereze prostor ve svém cyklu Dobrá vůle. „Provedla mě prvními dokumenty, naučila mě kriticky přemýšlet, vybrat si téma a definovat, co mě v něm zajímá,“ reflektuje zpětně Reková několikaletou spolupráci s dramaturgyní, která podpořila třeba vznik auditivního dokumentu s hluchoslepými (Svět v dotyku) nebo reportáž o komunitě mladých lidí, kteří nabízejí seniorům alternativu k výletům „bez hrnců“ (Hurá na výlet!). „Nijak to nevyhledávám, ale pod ruku se mi často dostanou témata lidí s nějakým handikepem,“ komentuje Reková skutečnost, že část jejích reportážních dokumentů reflektuje sociální témata zdravotních nebo mentálních handikepů. „Soustředím se především na osobní témata – příběhy konkrétních lidí se zajímavým osudem. Proto mi do cesty přicházejí lidé, kteří měli osud spletitější, a to často právě kvůli nějakému handicapu. Je smutnou pravdou, že většinová společnost se těmto lidem občas ani nesnaží porozumět. Prostřednictvím dokumentu chci umožnit posluchači nahlédnout do životů těch, se kterými se běžně třeba nepotkává, a pomoci mu porozumět problémům, které musí tito lidé řešit. Dokument má být takové setkání mezi mými respondenty a posluchači. Chci vytvořit most.“

Reková ještě nedovršila třiceti let, a je typické, že mladší autoři volí právě taková témata. Její předností je veselá bezprostřední povaha a velká schopnost empatie, s níž dokáže rychle splynout s okolím a učinit mikrofon téměř neviditelným. Výsledkem jsou živě zachycené scény, v nichž je observace často přerušována autorskými dotazy a komentáři (kázni se v tomto ohledu Tereza Reková musí ještě učit a v novějších dokumentech se jí to daří stále lépe). Je určitě na místě zmínit režiséra prvních Tereziných dokumentů Radima Nejedlého, brněnského režiséra, pod jehož vedením ladila Reková vnímání expozice, rámcové situace i možné podoby hudební a zvukové složky audiodokumentu.

Žitá skutečnost sociálních herců

Reková až na výjimky točí v dlouhém časovém horizontu a metodu popisuje jako pracnou, ale pro sebe zatím jedinou možnou: „Já se svými respondenty jednám otevřeně a na nic si nehraji a totéž chci od nich. Proto s nimi trávím hodně času, potkávám se s nimi pravidelně půl roku, nebo někdy i rok. Mám-li někomu proniknout do života a má-li být dokument upřímný, musíme si věřit a navázat přátelské vztahy. Proto většinou natočím zhruba 20 až 30 hodin - a pak valnou většinu vyhodím a použiju jen výsledných 25 minut, do kterých dostanu to podstatné. Ale těch 25 minut je rozmanitých, natočených na různých místech, v různých situacích, nesou různé emoce. Starší kolegové mi někdy říkají, že časem pochopím, že takto pracovat dlouhodobě nemůžu, jenže já to právě takto dělat chci. Chci, aby mé dokumenty byly upřímné.“

Popsaným způsobem vznikal oceňovaný dokument Matěj, portrét mladého muzikanta trpícího poruchou autistického spektra. Reková si při práci na tomto dokumentu osahala možnosti a meze autorské performance, řešila řadu etických otázek a rozhodla se tematizovat vlastní chyby při setkání s autismem. Jakkoli stojí Matěj, jeho sestra, matka a další sourozenci v centru pozornosti, postavou se stává i autorka osahávající vágní hranice předpokládané normality života. Výrazný střih stavící na situacích, autorská narace téměř výhradně v komunikaci se sociálními herci a dynamické užití diegetické hudby potvrzují to, jak Reková vnímá český dokument v porovnání se stovkami nonfikčních pořadů, které v posledních letech vyslechla: „Myslím, že český dokument je specifický svou syrovostí. Hodně točíme venku, snažíme se zachytit scény, situace, atmosféry. Z českých dokumentů bývá cítit v dobrém slova smyslu „zvuková špína“, živočišnost. Nejde o sofistikované zvukové obrazy dotvořené ve studiu, jsme s našimi respondenty opravdu v jejich přirozeném prostředí. Ve světě dnes vůbec nejsou výjimkou rozhovory natáčené ve studiu a doplněné zvukovým prostředím (soundscape), které ale není autentické, je vyrobené uměle. Otevřou se dveře, proletí letadlo, rozbije se zrcadlo. Vše ve špičkové zvukové kvalitě s dobrým efektem a skvěle nasnímanou hudbou. Ale jsou to studiové kompozice, život se z toho vytrácí. Jsem odchovaná syrovým zvukem, ta sofistikovanost mi připadá sterilní.“

S dokumentem Matěj uspěla Reková doma i v zahraničí. V Česku s ním vyhrála Prix Bohemia Radio i AudioReport, zněl ve Stockholmu (International Feature Conference 2017), v Berlíně (Prix Europa 2017) a v New Yorku (On Air Festival). O rok dřív takto dokumentaristka cestovala s filmovým dokumentem Na pomezí ticha a tmy (Maykop Festival, StarDoc Film Festival, Barcelona Planet Film Festival).

„Vítej v rodině!“

Mezi dalšími průvodci na její kariérní cestě zmiňuje Reková Alana Halla, legendu britské nezávislé rozhlasové scény a producenta společnosti The Falling Tree Production. Hall mimo jiné letos zasedl v mezinárodní porotě české rozhlasové soutěže Prix Bohemia Radio, vedl v Olomouci workshop o kratších dokuformátech a o české rozhlasové scéně má dobré povědomí. Uvedl Rekovou do komunity světových tvůrců, což jednoduše znamená, že ji vzal v rámci berlínského festivalu Prix Europa na pivo a představil ji každému, koho potkal. Tereza vzpomíná, jak ji vysvětloval pojem dokumentární rodiny: „Slovo „family“ zní opravdu z mnoha stran komunity rozhlasových dokumentaristů. Píšu dizertaci o International Feature Conference a tahle neformální organizace začínala jako přátelství čtrnácti lidí z celého světa, kteří se v roce 1974 shodli, že auditivní tvorbu cítí velmi podobně. Těch lidí postupně přibývalo, dnes se nás schází zhruba 150, ale nálada je stále stejná. „HearSay Family“, „Third Coast Family“, „IFC family“ nebo prostě jen „radio family“ – ta integrita komunity nadšenců zvukového dokumentu je silná a slovo rodina se skloňuje velmi často,“ říká k tomu Reková.

Reková má srovnání s televizní tvorbou a domnívá se, že jedním z důvodů, proč mezi dokumentaristy panuje tento jedinečný vztah založený na spolupráci, nezištném mentoringu, partnerství a respektu, je aspekt mizerných finančních odměn za práci pro rozhlasové médium. „Rozhlasovým dokumentem se nedá uživit nikde na světě,“ sumarizuje Češka své rozhovory s lidmi v Evropě i v Americe. „Proč to tedy ti lidé dělají? Nejspíš z lásky, ze zájmu, z potřeby, z nějakého nutkání! Je to mravenčí dlouhodobá práce a odměna je nehmotná – něco jsem se dozvěděla, hodně jsem zažila, potěšila jsem respondenta, ideálně i další posluchače, možná jsem dokázala propojit nějaké lidi, někoho jsem přiměla uvažovat jinak. Myslím, že tohle vědomí nás spojuje a proto se máme tak rádi..."

V jiném svém textu jsem popsala v této souvislosti způsob, jak pro pozorovatele zvenčí funguje práce uvnitř Tvůrčí skupiny Dokument v Českém rozhlase. Za rok od publikace textu jsem dostala řadu ohlasů, které tuto jedinečnou formu spolupráce potvrzují, a několik hlasů, které konstatují absolutní odlišnost od světa dokumentaristů filmových nebo televizních. Většina lidí pozná „báječný štáb“, o soudržnosti, sdílení a intenzivní zpětné vazbě si však nechávají lidé z audiovize spíše zdát. Skromní a chudí rozhlasáci mají v tomto ohledu větší štěstí.

Na zkušenou za oceán

Jako první Češka se Reková na podzim 2018 aktivně účastnila Third Coast International Audio Festival (TCIAF) v Chicagu. TCF vznikl pouhý měsíc po 11. září 2001, kdy Julie Shapiro a Johanna Zorn pozvaly do Chicaga tvůrce z celých USA, aby s nimi „oslavili všechny podoby storytellingu“. Festival se postupně rozrůstal o webový archiv, samostatný rozhlasový pořad, podcast, celosvětovou soutěž o nejlepší feature do délky 3 minut a celoroční prezentaci nejzajímavějších událostí dokumentárního světa. Zorn nazývá TCIAF „Sundance pro audiotvůrce“ a připomíná, že organizátorky festivalu žene kupředu „vášeň pro odhalení pravdy a sdílení příběhů.“ Citace pocházejí z rozhovorů, které v Chicagu vedla právě Tereza Reková v rámci sběru materiálu pro disertaci. „Ten festival má úplně jiný charakter než cokoli, co známe z Evropy,“ popisuje Reková intenzivní týdenní zkušenost. „Na Prix Europa se lidi učí ze společného poslechu a následné diskuse. V Chicagu probíhají na mnoha místech hlavně přednášky. Nelze to srovnat s intenzitou diskusí na International Feature Conference, v Berlíně nebo i na českém AudioReportu v Jihlavě. Evropský přístup je mnohem kritičtější, nabízí opravdu intenzivní zpětnou vazbu.“

Poslední léta jsou v americkém prostoru zcela ve znamení podcastu. Bez většího přehánění však lze majoritní proud podcastové produkce popsat takto: dva lidi si sednou ke kafi a hodinu si povídají. Pak to bez střihu, jen se základní zvukovou grafikou pověsí na internet. Namísto vytváření a zachycení situací si o nich vyprávějí. Vzájemně si referují, kde byli a co zažili. Lze jistě v tomto ohledu poukázat na zaoceánskou tradici žurnalismu a zpravodajství se silným akcentem na autorský pohled a lineární vyprávění, podobné typy podcastů však zatím na evropských přehlídkách nefigurují. Zde převládá snaha i v podcastové produkci zachovat dokumentaristické, reportážní nebo alespoň montážní řemeslo a pracovat s bohatší zvukovou stopou, než nabízí nasnímaný rozhovor (příkladem může být třeba podcast Zhasni!, DokuVlna Radia Wave). Tyto postřehy a řadu dalších Reková sumarizuje zatím jen ve svých školních pracech. Provedla řadu rozhovorů s renomovanými tvůrci, kteří se třeba již prosadili ve svých zemích a zvažují nyní vstup na obrovský americký trh podcastů. Tento typ uvažování je pro nás zatím z říše sci-fi, o to cennější Rekové postřehy jsou.

Festival ve stodole a v obýváku

Za jednoznačně nejvýznamnější zkušenost Reková označuje svoji půlroční stáž v Irsku a možnost pracovat s Diarmuidem McIntyrem. Ten před pěti lety vymyslel koncept mezinárodního auditivního festivalu HearSay International Audio Arts Festival ve vesnici Kilfinane s sedmi sty stálými obyvateli. V kuchyních, obývácích, stodolách, místním kostele a kulturáku k nim během pěti dnů obvykle přibude dalších čtyři sta lidí z celého světa a účastní se stovky festivalových akcí, poslechů a workshopů. Ve vesnici není k dispozici žádný přednáškový sál, prezentace probíhají u místních doma – stává se proto, že největší jména světové rozhlasové dokumentaristiky prezentují svá vymazlená auditivní dílka jen pro dvanáct posluchačů včetně dvou domácích v malém obýváku u rozpáleného krbu (více návštěvníků se do místnosti totiž nevejde). „Celé to chystá Diarmuid a od ledna 2019 jsem mu pomáhala já,“ popisuje Reková. „Ten půlrok znamenal strašně moc práce, dělala jsem všechno, každý den od rána do půlnoci. Program, guest service, komunikace s účastníky, webové stránky, finance. Je tam velmi mnoho neznámých, třeba Open House Sessions – to jsou přednášky, které probíhají u lidí v obýváku, sejde se tam naslepo deset zájemců, vůbec nelze odhadnout, kdo to bude. A pro tyto lidi vede nějaká světová kapacita workshop o zvuku nebo dokumentu. Takových událostí jsou tam desítky denně. Mým úkolem bylo naskládat je do programu, koordinovat a o všechny se postarat.“ Tereza dokázala pro sebe vytěžit i vesnickou odloučenost místa, kde pracovala, irskou zpěvnost a hru na starý akordeon, který jí propůjčila místní hudebnice, vycházky se svěřeným psem a později hlavně večerní rozpravy s novými domácími, irským párem stařečků s pohnutým osudem. Jestli všechno dobře dopadne, vznikne z nahrávky dokument pro BBC.

„Navázala jsem obrovskou síť kontaktů a získala pocit, že nic není nemožné,“ sumarizuje intenzivní zkušenost dokumentaristka. „Potkala jsem lidi, kteří říkali, že jejich poslední podcast měl malou sledovanost, asi jen 9 milionů lidí... Jen jsem zírala. Když to porovnám s českým trhem, musím se smát. V té malé irské vesnici se mi opravdu otevřel celý svět.“

Prozatím krátký profesní příběh Terezy Rekové možná kopíruje příběh jejích vrstevníků nebo jen o málo starších tvůrců po celé Evropě. Pro lidi z oblasti ars akustiky, zvukových performancí či multimediálních projektů je běžné pohybovat se po světě a za svými festivaly, konkrétními tvůrci či guruy trochu pocestovat. V oboru české rozhlasové dokumentaristiky se jistě takové počiny občas objeví, sem tam se podaří koprodukce. Máme mimořádné štěstí v angažmá zcela kosmopolitní a pracovité dramaturgyně Brit Jensen. Takto razantně a rychle jako Tereza však zatím nikdo do světa neprorazil. Oceňovaný autor podcastů Jonathan Zenti se k problematice domácí italské auditivní scény vyjádřil jasně: „Pro mě jako pro italského producenta je mnohem zajímavější dozvědět se, co mohu natočit v angličtině pro americký trh, než v italštině pro prakticky neexistující italský podcastový trh,“ soudí Zenti.

Bude zajímavé sledovat, kam se do budoucna Tereza Reková vydá. Její poslední dokument Hudba v dřevě zakletá ukazuje, že je schopná se jako tvůrce na volné noze bez problémů spojit s americkým producentem, z původního příslibu tlumočení vytěžit vlastní dokument a ještě spíše mimochodem zprodukovat velkolepý koncert pro respondentku svého dokumentu (jedinou světovou hráčku na pětiřadý xylofon).