Meteory

„Říkalo se jim Leonidy. Bože můj, hvězdy padaly jak splašené.“

Cormac McCarthy, Krvavý poledník, str. 6

Eponymní meteory v poetické turecké dokufikci s názvem Meteory nejsou jen staré kameny padající z nebe. Jsou to Leonidy, jedny z nejslavnějších, nejčastěji pozorovaných a nejpůsobivějších rojů meteorů, které představují nebeský fenomén, jenž můžeme spatřit každý rok uprostřed listopadu („17. listopadu“, poznamenává si vypravěčka, spisovatelka Ebru Ojenová, „… To světlo nepochází z bomb. Je to něco úplně jiného.“)

Americký kritik Daniel Kasman ve své recenzi pro MUBI Notebook, kterou napsal po světové premiéře filmu v Locarnu, zmiňuje, že režisér a scenárista Gürcan Keltek „nalézá hluboce bolestnou, ale zároveň úžasnou spojitost mezi vesmírným fenoménem a krveprolitím jednoho národa. K obojímu došlo v roce 2015. Nad Tureckem bylo možno pozorovat roj meteorů přesně v době, kdy bylo v této zemi vyhlášeno stanné právo a uplatněna násilná represe vůči kurdským obyvatelům. Na krásně zrnitém videozáznamu spolu souzní a zároveň silně kontrastují zářivé pruhy světla na noční obloze se střelbou a kouřem vládních sil.“

Leonidy dostaly svůj název podle souhvězdí Lva, ve kterém leží jejich radiant. Jsou to částice z ohonu komety 55P / Tempel-Tuttle, jejíž oběžná dráha ve sluneční soustavě trvá 33 let. Když se nachází kometa v blízkosti Země, jsou Leonidy obzvláště působivé. Naposledy (a nejbouřlivěji) byl tento déšť meteorů spatřen v roce 1966, za nejslavnější úkaz je však považován ten z roku 1833, kdy podle slavné knihy amerického spisovatele Carla Carmera z roku 1934 nastala noc, kdy „padaly na Alabamu hvězdy“ (The Stars Fell on Alabama). A protože bylo možno tuto výjimečnou událost pozorovat téměř po celé Severní Americe, víme o ní naprosto všechno…).

Úspěchu Carmerovi knihy využili i skladatelé Frank Perkins a Mitchell Parish, kteří dali stejný název své jazzové písni, jež se téměř okamžitě stala hitem a nazpívali ji například Sinatra, Doris Day, Ella Fitzgerald a bezpočet dalších: „Mé srdce bilo jako o závod / Mé raněné paže tě pevně objímaly / Když padaly na Alabamu hvězdy / Celou minulou noc…“

O 51 let později věnoval medailonek Leonidům ve svém životním díle Krvavý poledník i Cormac McCarthy. Jazz, literatura... Keltekův „dokument“, rozvláčné a těžko uchopitelné dílo, které sestává ze šesti kapitol a prologu a v němž se Leonidy ocitají na skutečném filmovém výsluní. Tajuplně vévodí zásadní patnáctiminutové kapitole V – příznačně pojmenované Meteorlar, což je zároveň původní název celého filmu. Tato kapitola dokonce začíná záběrem na měsíc, úplněk v rozechvělém detailu na černobílém, lehce nekvalitním videu, kde působí jako zjizvený šedobílý kotouč, zahalený do sotva patrného oparu a následně černých mračen. Na Keltekově nebi není nic stálé a neměnné, jeho kamery naopak zachycují království, které je pomíjivé a nepředvídatelné stejně jako válečné zóny na zemi.

Panorama města v noci, vzdálený křik, proměnlivý pohled ze vzduchu na pištící zábavní park, to vše z výšky, jako by z pohledu samotného měsíce; bizarní kolotoče s nápisy typu ŠÍLENÝ TANEC, které navrch korunuje vystajlovaná ženská postava, a celé to připomíná nějaký pohanský rituál. A potom, jako by náhodnou shodou okolností, uvidíme první meteor řítící se černou nocí. A pak další, tentokrát dokonce dvojitý, rozerve oblohu jako zahřmění hromu, hlasitější než výstřely.

Keltek sebevědomě flirtuje se strohou estetikou experimentální filmařiny. Paprsky světla se stávají abstraktními, nezařaditelnými a věčnými. Celou tuto ohromnou světelnou show pak doprovází nadpozemsky krásné vyzvánění zvonů. Celý obraz je velmi křehký, odsouzený k zániku stejně jako samy meteory.

„Na krátkou chvíli válka přestala…“ A stejně tak se zastavil film a vyzývá k úctyhodnému rozjímání za zvuků šepotu i epického hřmotu naznačujícího atmosféru apokalypsy v hollywoodském stylu. Tohle je Drtivý dopad ve skutečnosti, viditelný na chladné listopadové obloze Turecka. A pak… pád Země! Následek následků. Uvědomění válkou vyčerpaných farmářů, že tyto kameny nejsou vlastně jen tak nějaké staré kameny, ale představují kořist expertů kdesi z daleka a mají nepředstavitelnou hodnotu: pomíjivé se stává hmatatelným, je to rozžhavená mana shůry. Penízky z nebe.

Pršet už přestalo a ve vzduchu byl cítit chlad. Zůstal stát na dvorku. Přes oblohu padaly nazdařbůh nesčíslně přehršle hvězd, vyrážely ze svých nočních rodišť a po krátkých drahách se řítily vstříc osudu v prachu a nicotě.

Cormac McCarthy, Krvavý poledník, str. 299

Přeložila Petra Ocelková

(V překladu byly použity úryvky z knihy Krvavý poledník Cormaca McCarthyho, vydané nakladatelstvím Argo v roce 2009 v překladu Martina Svobody.)