Hledání pravdy za hranicemi rozbřesku

Modrá obloha za bílého dne není nic než pěkná lež, pouhý blankytný závoj lámajících se slunečních paprsků, jež pronikají vzduchem plným prachových částic a výfukových plynů. Své skutečné místo ve vesmíru si uvědomíme jen pod jasnou noční oblohou. Právě tato nepříliš často uznávaná pravda nám přijde na mysl při sledování Nokturna, šestého filmu mistrovského dokumentaristy Gianfranca Rosiho, jenž byl v loňském roce pozván jako čestný host na nizozemský festival IDFA. Nokturno je záměrně „filmem noci“, zároveň však vypráví příběhy lidí a míst na hranicích mezi Irákem, Kurdistánem, Sýrií a Libanonem nejen po západu slunce.

Fotofobie

Rosi je jedním z pěti žijících tvůrců, jimž se podařilo získat Zlatého lva na festivale v Benátkách (Sacro Gra, 2013) i Zlatého medvěda na Berlinale (Fuocoammare: Požár na moři, 2016). Žije v Římě a vyhýbá se přímému dennímu světlu: „Jsem světloplachý. Příliš světla nesnesu,“ řekl mi po promítání Nokturna na filmovém festivale Viennale. „A nemám rád modrou oblohu. Když je obloha modrá, nedokážu ani nic vyfotit… nebo natočit – musím se ,chránitʻ.“

„Původně jsem chtěl tento film natáčet výhradně v noci. Stál jsem totiž tváří v tvář světu, jenž jsem neznal. Po třech letech, které jsem tam strávil, jsem o něm věděl ještě míň než předtím. To jsem totiž měl informace, kterým jsem rozuměl, ale když jsem tam přijel… neměl jsem nic! Reportáže, i všechno ostatní, co jsem četl, mi byly úplně k ničemu… Takže jsem si řekl, že by se celý tenhle film měl odehrávat v noci, protože tehdy se cítím do jisté míry… chráněný.“

Svůj první film Boatman, pětapadesátiminutový cestopis po řece Ganze, natočil v roce 1993 na 16mm kameru. Rosi však dokáže držet krok s technickým pokrokem. „Je to neuvěřitelné,“ říká nadšeně. „Před třiceti lety by bylo natáčení v noci nemyslitelné. S digitálem ale můžu natáčet všechno, co vidím – i film pod pláštěm noci. V noci je vždy cítit, jak vše ustane. Dokonce i ve válce je noc odmlkou, okamžikem… odloučení.“

A postupně se jeho záběr rozšiřoval. „Začal jsem chodit do zničených částí – vstával jsem ve čtyři ráno a chodil jsem točit.“ Samotnému natáčení předcházely měsíce intenzivního průzkumu celé oblasti, kdy Rosi cestoval s minimem zavazadel, a dokonce bez kamery. „Při filmování mi nejde o to, abych co nejvíce získal, ale spíš ztratil. Když se totiž snažíte vše zachytit, jste jako pes, který čůrá vpravo vlevo a značkuje si svoje teritorium. Filmování je o výběru. A když si něco vyberete, strašně moc věcí kolem vám unikne.“

Ptám se ho na těch 90 hodin materiálu, který nashromáždil, ale jehož většina se do finálního stominutového filmu nevešla. „Ty ostatní záběry? Ty jsem vyhodil – jsou pryč. Všechny obrazy, které jsem nepoužil, totiž zůstaly součástí filmu, i když je přímo nevidíte,“ odpovídá.

Vnímání

„Filmování nesnáším,“ přiznává. „Nejlepším obdobím při práci na Nokturnu bylo osm měsíců průzkumu, kdy jsem cestoval jen se svým poznámkovým blokem a mapami. Díky tomu jsem narazil na všechny ty příběhy, které ve filmu vidíte, a mohl jsem je do sebe nechat proniknout.“ Rosi sledoval životy svých protagonistů – včetně dospívajícího loveckého průvodce Aliho – v příhraničních oblastech, jež byly nezřídka poblíž válečných střetů („Válku jsem nikdy natáčet nechtěl… Chtěl jsem, aby byla válka kulisou, zvukem, hlukem, zkrátka něčím, co vnímáte a co vás znepokojuje.“).

Politicko-historického pozadí si byl Rosi vědom, těmto věcem však vymezil prostor pouze v krátkém textu v úvodních titulcích Nokturna. „Sykes a Picot ty hranice načrtli v roce 1916, jak se jim líbilo,“ zmiňuje. „V posledních sto letech jsou neustálým zdrojem konfliktů… A takhle to dopadlo. Tyhle hranice oddělují život od pekla, život od zoufalství, život od strachu, život od absurdity – ale lidé, se kterými jsem se setkal, s těmi hranicemi nemají vůbec nic společného! Během těch tří let jsem pochopil, že chci dát svému vyprávění univerzální rozměr. Vyprávím příběh archetypálních lidí – bolest žádné hranice nemá.“

Nejdřív jsem musel najít místo a pak jsem musel najít člověka, který ztělesňuje ,tíhuʻ onoho místa,“ říká. „A pak jsem musel sledovat jejich příběh. Všechno se to sloučilo do sebe. Ve filmu je mnoho příběhů a bylo pro mě velkou výzvou je do něj všechny vtěsnat.“

Rosi nemá rád trendy v dokumentární tvorbě, které využívají roztřesenou (jak sám pohrdavě říká) kameru, jež se snaží navodit pocit autentičnosti, a dává naopak přednost klidným, nehybným záběrům. „Pro mě je statický záběr důležitý,“ vysvětluje, „protože věřím, že díky němu dokáže divák do záběru proniknout, aniž by si uvědomil, že jej někdo natočil – a následně se do příběhu zcela ponořit.“

Důvěra

„Je to o důvěře. Natočením záběru po divákovi žádám, aby mi věřil, že jej někam zavede. Je jako (hudební) nota, jedna vás zavede k druhé a ta pak k další a ta zase k další. A každá nota patří k té předchozí i k té následující.“

„Někde mezi tím vším je prostor ticha – který musíte také zaplnit. Jak se to dělá? Jak se natáčí ticho? Jak se natáčí čekání? Jak natáčím Aliho? Tenhle kluk má… neskutečný život. Jak jej celý dostat do dvaceti minut… Musí to být neobyčejně důvěrné – musí to být taková syntéza života.“

Při otázce, nakolik jsou jeho scény ovlivněny „režisérskými“ zásahy, Rosi odpovídá, že takové dotazy považuje za nezajímavé. „Rozdíl mezi dokumentem a hraným filmem mě nezajímá. Zajímá mě rozdíl mezi skutečným a falešným… Tohle hledám a tohle mám na dokumentární tvorbě rád. Má pravdivost dokumentaristy a filmaře spočívá ve schopnosti vyprávět příběh a ukázat skutečný okamžik, který se přede mnou odehrává.“

„Když někoho natáčíte, vždy si je ten člověk vědom kamery, i když se snažíte o co nejobjektivnější přístup. Kamera věci mění, ať se snažíte, jak chcete, a mění také mě. Když kameru odložím, beru na sebe velice těžké břemeno, protože to změní vztah mezi mnou a natáčeným… Setkáme se pohledem a věci se změní. Takže představa, že dokument je objektivní, je podle mě pěkná hovadina. Jakmile vytáhnete kameru, věci se změní. A tady je třeba začít, v tomhle bodě změny – a ptát se, kde je v téhle změně pravda.“

Některé filmy Gianfranca Rosiho najdete na portálu DAFilms.