Mezi obrazy a slovy
Heslem jihlavského festivalu je poněkud kategorický příkaz: „Myslet filmem!“ Může být obtížné jej naplnit – lidské myšlení se ze své podstaty ubírá většinu času po jiných cestách. Zdá se, že heslo amerického antropologa Gregory Batesona „Myslíme prostřednictvím příběhů“, je naší povaze bližší. V rámci vyprávění dáváme tvar svému životu a světu, který obýváme. Přívlastky, kterými hodnotíme své i cizí osudy – úvahy o vzestupech a pádech, o naplnění či zklamání, o směru, kterým se ubíráme, o cíli, k němuž směřujeme – dávají smysl, jen pokud jsou součástí příběhu, který lze uchopit jako uzavřený oblouk, který na jednom místě začíná a k jinému se stáčí. Teprve jeho pohyb staví situace, předměty a tváře, s nimiž se setkáváme, do perspektivy, ve které získávají smysl. Příběhy však patří do říše slov, nikoli obrazů, které se své podstaty vzpírají tomu, aby se proměnily v proud vyprávění, jehož směr lze libovolně upravovat. Obrazy (a zvláště obrazy filmové) můžeme jistě kombinovat a dokreslovat, můžeme s nimi manipulovat, ale některá z jejich složek se pokaždé vymkne popisu a vysvětlení, který bychom si jim přáli vnutit. Není tím dána jen jejich síla a nesamozřejmá intenzita, se kterou na nás doléhají. Jejich nedešifrovatelná, a tudíž nelidská povaha, totiž zároveň vzbuzuje obavy, zda je vůbec možné skrze ně proniknout až k osudům lidí, které zobrazují.
Stejnou otázku si klade Mike Hoolboom ve filmu Fascinace – vizuální meditací nad možností vytvořit portrét vlastního přítele. Colin Campbell, zesnulý průkopník kanadského videoartu je tu přítomný ve vzpomínkách přátel i v záběrech svých vlastních filmů, které od sedmdesátých let natáčel. Obrazy i slova se na plátně překrývají a proplétají stejně, jako se do sebe zavinují jednotlivé vrstvy času, do nichž původně patřily; místo jednolitého toku vzpomínek, který by popisoval jediný osud a jediné, kdysi živé tělo, se však Fascinace rozpadá do tříště jednotlivých nádherných záblesků, mezi nimiž neustále vystupuje Campbellova tvář, která jako by patřila desítkám rozdílných bytostí. Hoolboom sleduje stopy, které Campbell zanechal v životech druhých lidí: a zároveň ukazuje, proč je nelze sevřít do jediného tvaru. Nebrání tomu jen paměť, která vždy vypovídá víc o tom, kdo vzpomíná, a dosud pociťovaná láska, která brání v odstupu. Vinu nese i samotná kamera, která pokaždé odcizuje tvář tomu, kdo jí nosil a rozkládá jí do série obrazů, mezi nimiž lze bloudit, ale nikdy je nebude možné projít jen jediným způsobem.
V bdělém stavu (Wide Awake, Alan Berliner, 2006)
Film Alana Berlinera V bdělém stavu představuje v jistém smyslu protipól Hoolboomova kinematografického vyznání. I tento snímek o nespavosti je portrétem – právě režisérovy vlastní problémy se spánkem, které ostatní členy jeho rodiny přivedly na pokraj zhroucení, byly tím, co jej k natáčení vyprovokovalo. Ovšem snad ještě zajímavější než obsah tohoto zábavného dokumentu, který kombinuje medicínskou-sociologickou sondu se záznamem prohlubující se rodinné krize, je samotný aparát, který Berliner využívá, aby o sobě mohl vyprávět – své studio proměnil v ohromný, s puntičkářskou pečlivostí udržovaný katalog obrazů, zvuků, rodinných fotografií, instruktážních filmů a výstřižků, z nichž své filmy sestavuje jako stavebnice. Jako by jediná možnost, jak ve filmu dosáhnout jednoznačného sdělení, spočívala v tom, že režisér zredukuje obrazy na zřetězitelné znaky. I tato metoda však selhává – Berlinera z omylu usvědčuje jeho vlastní hlas, který film od začátku do konce doprovází. Film může být nástrojem poselství jen v případě, že místa vyhrazená obrazům překryje proud slov.
Oba tyto filmy tak přes svou odlišnost pozoruhodným způsobem ilustrují povahu kinematografie – filmy (a dokumentární filmy obzvlášť) nenabízejí uklidňující setkání se srozumitelnými znaky, ale rušivý kontakt s nepochopitelnými bytostmi, jejichž životy mezi nečitelnými obrazy prosvítají.
