Mluvil tu někdo o digitalizaci filmu?
Jeden z nejcitovanějších bonmotů týkajících se filmu (jehož autorem je filmový teoretik Christian Metz) praví, že film je tak těžké vysvětlit, protože je tak jednoduché mu porozumět. Toto pozorování lze přitom rozšířit i na řadu dalších zdánlivě samozřejmých a triviálních věcí, jejichž jednoduchost se zdá být přímou překážkou pro jejich srozumitelný a exaktní výklad. To ovšem nikterak nevylučuje pravdivost jednoho z Parkinsonových zákonů, který praví, že otázce, kterou je třeba rozhodnout, se věnuje tím víc času, čím menší je její význam. Jakkoliv se totiž pozorování Metze (= čím je věc jednodušší, tím těžší je o ní hovořit) a Parkinsona (= lidé rádi dlouze hovoří o jednoduchých věcech, protože je snazší o nich mluvit) zdají být na první pohled vzájemně protichůdná, zkušenost nás učí, že mnozí lidé rádi dlouze hovoří o zdánlivě jednoduchých věcech, přestože ani je ve skutečnosti nedokážou vysvětlit.
Mezi oblíbená témata posledních let, která se stávají námětem i nejběžnějších diskuzí, patří digitalizace. Přičemž se digitalizuje – a tak se stává předmětem hovoru – všechno možné, od státní správy přes zdravotní dokumentaci až po umělecké artefakty. Samozřejmě že každý ví, co to digitalizace je a jak se dělá, a proto se málokdo nad touto otázkou, byť jen letmo, pozastaví před tím, než začne zasvěceně vykládat, jak digitalizovat nejlépe, nejúčelněji či nejkvalitněji. Kompetence účastníka diskuze je současně zpravidla tím méně zpochybňována, čím komplikovaněji se tento diskutér vyjadřuje a čím více cizojazyčných termínů užívá – neboť pak nelze vyloučit, že to, co daný člověk říká, je Věda a on sám tedy pravděpodobně Vědec. V posvátné hrůze tedy nekriticky naslouchají mnozí tomuto mocnému prorokovi a snaží se rozluštit význam podobenství skrývajících se v jeho rozpravách.
Ve skutečnosti je pochopitelně i digitalizace věc mimořádně nejednoznačná ve své zdánlivé triviálnosti, a to aniž bychom museli sáhnout po metafyzickém či scientistickém výrazivu. Vezměme si jenom to, kolik různých technologií a metod převodu analogových dokumentů do digitální podoby bylo historicky používáno, pro jaké různé účely byla digitalizace využívána či jaké všemožné formáty a nosiče digitalizovaných dokumentů byly a jsou vynalézány. Hovoří-li tedy dva o digitalizaci, rozhodně tím nemusí mínit totéž.
Jeden ze základních omylů, který je s digitalizací spojen – a zde se konečně vracím ke svému oboru, jímž je primárně autorské právo – je představa, že digitalizace znamená vždy nutně vylepšení původního stavu. Do jisté míry (totiž v tom nejjednodušším významu) je to samozřejmě pravda: s digitálním dokumentem se v řadě ohledů mnohem snadněji pracuje. Ale znamená to vždy – v případě, že digitalizujeme nosič autorského díla, například filmový pás – že tím „vylepšujeme“ i tvůrčí podstatu autorského díla, které je na nosiči obsaženo? Na odpovědi na tuto otázku přitom do značné míry závisí to, zda potřebujeme souhlas autorů (z titulu jejich osobnostních práv) k digitalizaci. V případě zásahu do tvůrčí podstaty díla (jímž je i každé významnější „vylepšení“ této podstaty) by takový souhlas autorů, do jejichž díla bylo tímto způsobem zasaženo, měl být bezpochyby vyžádán.
Lehkost, se kterou kdekdo hovoří o „digitalizaci filmu“, často pramení také z nepochopení toho, že nejen digitalizace, ale i samotný „film“ je dosti nejednoznačný pojem. Je totiž třeba předně rozlišovat mezi filmem ve smyslu hmotného substrátu – nosiče (jímž je například 35mm filmový pás) a filmem ve smyslu nehmotného autorského audiovizuálního díla, potažmo zvukově obrazového záznamu (kteréžto nehmotné statky jsou prostřednictvím nosiče – a zpravidla za pomoci dalších technických zařízení – sdělovány veřejnosti). Předmětem digitalizace je přitom pouze hmotný substrát, nikoli autorské dílo! A proto jedině v případě, že by digitalizací filmu – nosiče bylo zasaženo i do tvůrčí podstaty filmu – autorského díla, můžeme uvažovat o tom, že by bylo eventuálně na místě žádat o souhlas i příslušné autory z titulu případného zásahu do jejich osobnostních práv. (Stranou ponechávám samozřejmou nutnost žádat majitele majetkových autorských práv – kteří nemusejí být a v případě audiovizuálních děl často ani nejsou totožní s původními autory, jimž svědčí osobnostní práva – o souhlas s vyrobením digitální rozmnoženiny.)
Tímto způsobem by šlo hovořit dlouho a poukazovat na stále drobnější nuance a víceznačnosti, jež by bylo vhodné brát v potaz, rozhodne-li se už někdo hovořit o digitalizaci, tím spíše pak, má-li na mysli digitalizaci filmu. Bylo by možné se třeba ptát: Jaké typy nosičů řadíme do kategorie „film“? Spadají sem pouze celuloidové pásy? Kde je hranice mezi restaurováním a digitálním restaurováním? Dotýká se restaurování v případě „filmu“ pouze jeho nehmotného „zvukově obrazového záznamu“, anebo ve skutečnosti nelze restaurovat tento nehmotný statek, aniž by byla „porušena podstata látky“, totiž filmu – nosiče v průběhu jeho převodu do digitálního formátu? Lze vůbec v praxi přesně určit jasnou hranici mezi zvukově obrazovým záznamem, resp. audiovizuálním dílem a jeho nosičem? A kde vlastně končí (digitální) restaurování a začíná (digitální) remasterování?
Ambicí tohoto skromného textu však bylo pouze upozornit na to, jak strašně složité jsou jednoduché věci.