Na obranu smluv aneb Pořádek dělá přátele (dokonce i mezi umělci)

Právník je člověk, který řeší problém, o kterém jste nevěděli, že ho máte, způsobem, kterému nerozumíte.

Tolik alespoň pravil nápis na tričku, které jsem onehdy zahlédl prodávat. K exaktnosti této definice je sice možno mít výhrady (nelze identickým způsobem popsat třeba psychiatra?), nicméně vystihuje jednu specifickou vlastnost, která je skutečně právě právníkům často připisována: zbytečnost. Nebyl by snad svět jedním kvetoucím růžovým sadem, nad kterým by slunce nikdy nezapadalo, kdyby právníci konečně začali dělat něco užitečného?

Vezměme si kupříkladu smlouvy. Každý rozumný člověk ví, že smlouvy jsou zbytečné. V nedávné reklamní kampani pro nejmenovanou banku jeden z úspěšných českých podnikatelů tvrdí, že nejlepší smlouva, kterou kdy uzavřel, „je napsána ručně na kusu papíru“, a vzápětí upřesňuje, že „podání ruky je ta nejpevnější smlouva“. Vždyť je to jasné: K čemu všechny ty mnohastránkové dokumenty naplněné ustanoveními, kterým stejně nikdo nemůže rozumět (a které tedy určitě ukrývají jenom různé kulišárny), když rozumní lidé se přece vždycky domluví u piva?

Tímto způsobem uvažuje i řada lidí pohybujících se v umělecké branži. Mnohokrát jsem se zde setkal s tím, že určití jedinci odmítají uzavřít jakoukoliv smlouvu, jejíž text přesahuje jednu stránku formátu A4 (a i kdyby původní návrh smlouvy byl třeba desetistránkový, protože pojednává o nějaké relativně složité záležitosti, musí být zkrácen na tento rozsah). Jiní – zřejmě z pověrčivosti – zásadně neuzavřou takovou smlouvu, která by obsahovala symbol paragrafu (§) nebo jiným způsobem naznačovala, že existují nějaké právní předpisy mimo text smlouvy. Konečně jsou i tací, kteří se snaží vyzrát na krušný osud tím, že zásadně „neuzavírají smlouvy“, ale „dělají na objednávku“, popřípadě „jenom vystavují fakturu“.

Tyto strategie mají konkrétní společný efekt: Oproti očekávání totiž nevedou k tomu, že daný jednotlivec je ochráněn před právníky a zákony (jejichž důležitost, či dokonce holou existenci symbolicky odmítl vzít na vědomí), ale pouze k tomu, že rezignací na vyjednávání se připravil o šanci vyjednat pro sebe výhodnější podmínky, než jaké pro daný případ obecně stanovuje zákon. Ať už si toho totiž dotyčný je vědom, nebo nikoliv, super stručná písemná smlouva, a dokonce i jednoduchá ústní smlouva (jejíž existence je dokumentována třeba jenom fakturou nebo jednostrannou písemnou objednávkou) jsou plně závazná smluvní ujednání, a v tom rozsahu, v jakém se strany výslovně nedohodly na určitých podrobnostech, se postupuje podle toho, co říká zákon (a právníci, kteří jej závazně vykládají – tedy soudci).

Co je však v těchto případech ještě podstatně horší, je skutečnost, že dojde-li na „lámání chleba“ – tedy vznikne-li mezi dosud vynikajícími spolupracovníky, neřkuli dokonce starými kamarády, spor o tom, co si mezi sebou přesně dohodli – najednou se ukáže, že každá ze stran takové džentlmenské dohody má zcela odlišné vzpomínky na to, co, jak a kdy měla vlastně dle ujednání plnit. Jedna ze stran smlouvy se dokonce může rozpomenout, že vlastně neměla plnit nic (např. zaplatit umělci za zhotovení díla) nebo že toto smluvené plnění bylo podmíněno řadou skutečností, které ovšem nemusí nikdy nastat (např. že bude získán určitý grant, ze kterého bude teprve možné odměnu zaplatit). Velmi častým sporem je nicméně už to, co vlastně měl umělec realizovat za dílo (a tedy zda to, co nakonec skutečně odevzdal, odpovídá dohodě a zakládá mu nárok na odměnu, nebo ne), popř. zda u něj bylo nějaké dílo vůbec závazně objednáno. A samozřejmě je pak na tom, kdo se nějakého plnění dle smlouvy domáhá, aby konkrétními důkazy prokázal, že na něj má nárok!

Výše uvedeným samozřejmě nemá být řečeno, že čím je smlouva delší, tím je lepší, a už vůbec ne to, že je rozumné podepsat bezmyšlenkovitě jakoukoliv smlouvu jenom proto, že „vypadá solidně“ (čti: napsal ji právník). Vězte, že se stostránkovou smlouvou, která pojednává o vytvoření jednodenního výkonu komparzisty ve středometrážním filmu, opravdu není něco v pořádku. Vězte též, že pokud vám někdo bude předkládat k podpisu dlouhou smlouvu a řekne, že není třeba ji číst, protože obsahuje pouze standardní ustanovení, pak vám neříká pravdu – protože neexistují žádná jednou provždy daná „standardní ustanovení“, o kterých by se nedalo jednat.

Co výše uvedeným naopak řečeno být má, je, že délka a komplexnost smlouvy má zásadně odrážet komplikovanost a závažnost plnění, o kterých smlouva pojednává. Dále že neexistuje nic jako smlouva, která by byla uzavírána v právním vakuu, ani žádné faktury a objednávky, které by existovaly nezávisle na smlouvě. A konečně že když si s něčím nevíte rady, není již v dnešní osvícené době ostuda se na to zeptat – a to třeba i bytosti tak záhadné, jako je právník.