Může obraz mediálního obrazu odhalit pravdu?

Slovenská režisérka Zuzana Piussi se ve svém nejnovějším dokumentárním eseji Těžká volba, který měl letos premiéru na festivalu Jeden svět, pokouší nalézt odpověď na otázku, proč lidé nechodí k volbám. Její úvaha, jež je přenositelná i do českého prostředí, přesahuje rámec případové studie a zviditelňuje mechanismy fungování společnosti obecně. Na příkladu volebních kampaní autorka prozkoumává zvláštní symbiózu manipulace a svobody volby a zpochybňuje tak zažitou představu o zastupitelské demokracii.

Krize autenticity

Jednou ze silných stránek jak snímků Piussi, tak Víta Janečka, který se na dokumentu Těžká volba podílel, je snaha odhalit příčiny problému a nahlížet jej z několika úhlů. Od tvůrců, kteří bojují proti schematickému uvažování, proto nelze očekávat jednoznačné soudy a zjednodušující odpovědi, byť na tak palčivé otázky, jako je právě nedůvěra obyvatel postkomunistické země k současné politické reprezentaci. Snímek, jenž zachycuje průběh volebních kampaní na post slovenského prezidenta v roce 2014, se dostává za obzory nejčastějších názorů na příčiny této nedůvěry, jako je zklamání z polistopadového vývoje nebo selhání politiky coby složité a neprostupné struktury, jež je vystavěna nikoli na morálních hodnotách, ale na pravidlech trhu a boji o moc a peníze.

Piussi se pokouší prolomit bariéru mezi veřejností a politikem jinak než Vít Klusák v honbě za unikavým Babišem ve svém snímku Matrix AB z dokumentární série Český žurnál. Režisérka cílí na vystižení podstaty fenoménu, nikoli na hodnocení konkrétního jedince. Nezasahuje do předkamerového dění a s humorem sobě vlastním odhaluje trhliny v sebeobrazu volebních kandidátů. Zachycuje je v neformálních situacích a při banálních rozhovorech, při nichž vypadávají z role. Ukazuje, jak na různých předvolebních mítincích opakují tytéž naučené historky a vtipy, nebo jejich výstupy konfrontuje s názory novináře, filozofa či zástupců veřejnosti schopných konstruktivní kritiky a analytického vhledu. Výběrem vhodných respondentů odhaluje, jak se volební kampaně v rukou mediálních a PR expertů stávají krátkodobým marketingovým produktem, nebo upozorňuje na Ficovu taktiku umělého vyvolávání strachu.

Těžká volba (Zuzana Piussi, 2016)

„Demokracie je vláda oligarchií, které jsou donuceny bojovat o přízeň voličů.“

O přesah dokumentu k úvaze se výrazně zasloužily vstupy s filozofem Václavem Bělohradským, který upozorňuje na to, že zklamání veřejnosti z polistopadového vývoje plyne z nesprávné definice demokracie, a tudíž i z mylných očekávání. Populismus a manipulace dle něj stojí v samotném srdci systému, v němž je vláda menšiny závislá na většině. Když Bělohradský poukazuje na prohlubování propasti mezi tím, co je legitimní, a tím, co je legální, vystihuje podstatu problému, kterému se Piussi věnuje. Důsledkem takovéto propasti je pak společnost, v níž vládne morálně zpochybnitelné „pravidlo“, že to, co není zakázáno, je povoleno. Právě rozdíl mezi reprezentací a sebeprezentací vysvětluje pochyby o důvěryhodnosti volených zástupců lidu. Tím, že se kandidáti místo reprezentace legitimních názorů a hodnot vyjadřují populistickými hesly a povrchními frázemi, vzniká dojem, že jediným účelem volebních kampaní není prospěch společnosti, ale získání moci.

Je zřejmé, proč se Piussi nechává v rozhovorech slyšet, že se nepovažuje za anarchistku. Musela by se tak hlásit k určité ideologii nebo antiestablishmentovým postojům. Zakládá si na svobodném a nezávislém pohledu, který je řízen nikoli politickými postoji, ale osobními morálními hodnotami. Těžká volba tak není politickým dokumentem, ale apelem na kritický přístup veřejnosti ke společenskému dění. Právě ta totiž svým postojem spoluurčuje podobu politického života.