Nadchnout pro dokument – nadchnout pro život

Stále se opakuje, že mladou generaci už nic nebaví. Sedí u počítačů, datlí do svých facebooků lajky a to je vše. A hlavně se na nic nesoustředí.

Mám za sebou rok jako vedoucí Studentských filmových akademií, které navštěvovali převážně pražští středoškoláci. Se studenty základních škol jsem tvořila pro neziskovou organizaci Dialog Jessenius dokumentární animace a nedávno jsem také měla možnost prostřednictvím projektu My street films dvakrát vést workshop s gymnazisty v Českém Krumlově a ve Frýdlantu. Potvrdilo se mi to, co si myslím již několik let. Znudění vychází z nastavení vzdělávacího systému, v němž je jedinou funkcí studenta pouze pasivně přijímat informace. To, že se občas objeví jeden pedagog, který chce po lidech v lavicích, aby mu byli rovnocennými kolegy a vytvářeli školu společně, není záchranou. Po pětačtyřiceti minutách stejně zazvoní a jde se zpět do lavic, kam studenti dle řádné hierarchie patří. Ať jde o studenty základních či středních škol, vždy je překvapí, když jim člověk vloží bez obav do ruky záznamovou techniku a dá jim možnost točit to, co chtějí. Bázlivost, obava z tykání a přirozených reakcí, se kterými vždy na začátku bojují, mi připomínají to nejhorší, co ve mně vypěstovala základní škola.

Dokumentární film má ale zásadní kouzlo. Umí strhnout. Když studenti vidí filmy, které jsou spontánní, osobní a hravé, navíc natočené mladými lidmi, dodává jim to odvahu. Poté přichází úkol vymyslet námět, který se všech osobně dotýká a vyvolává v nich rozechvění. Po chvílích nejistoty a pocitů trapnosti se objevují témata, která překvapí i ostříleného dokumentaristu. Přichází nadšení, které s sebou nese boření zajetých rolí ve třídě, introverti dostávají prostor pro to, co umí, a falešní „lídři“ neustojí nutnost kooperace.

To vše jde ruku v ruce s tím, jak promyslet film. Dochází k diskuzím, posunům v přemýšlení a proměně. Podle mé zkušenosti se studenti nakonec vždy rozhodnou pro něco, co je trápí. Byla jsem tak u vzniku filmu o závislosti na Facebooku či u toho, když krumlovští středoškoláci hledali něco svého ve městě, kde je vše určeno pro turisty.

A víte, co vymysleli teď ti poslední ve Frýdlantu? Vadí jim hodina občanské výchovy. Mají diskutovat mezi sebou o svých názorech, ale čas na to mají jen jednu učební hodinu týdně. Prostor k informovanosti tedy chybí. Teď se právě hádají nad tím, jestli přijímat uprchlíky. A tak během workshopu natočili soudní proces, kde židle obžalovaného byla prázdná a místo verdiktu soudu v něm zazvoní.

Kvalitní film si sám řekne, kolik času potřebuje a co všechno je pro jeho vznik nutné udělat. Každý, kdo na něm pracuje, chápe svou roli při jeho tvorbě a ví, co dělá. Kdyby české školství dokázalo fungovat alespoň trochu podobně, jako funguje tvorba dokumentárního filmu, třeba bychom nebyli puzeni točit jen kritická témata, protože by u nás bylo lépe.