Naděje – Zrada – Bezčasí
Rozhodnutí Viktora Polesného natočit trilogii o Pražském jaru formou střihového dokumentu bylo riskantní. K československému reformnímu procesu totiž existuje mnoho filmových i fotografických pramenů, z nichž některé se staly již emblematickými. Bylo tedy otázkou, jestli snímek přinese pohled něčím objevný a osobitý.
V části Naděje, která mapuje události v Československu od přelomu let 1967/1968 po 21. srpen 1968, se vedle připomínky základních etap Pražského jara často objevují úryvky z dobových anket, obracejících se především na mladé lidi. Výběr zdůrazňuje sílící ochotu svobodně se vyjadřovat k veřejným věcem. Druhý díl, nazvaný Zrada, sahá až po srpen 1969, kdy Alexander Dubček coby předseda Federálního shromáždění podepsal tzv. pendrekový zákon. Třetí část, Bezčasí, pokračuje až po konec komunistické diktatury. Autoři podtrhují hanebnost normalizační propagandy a prostřednictvím disidentského Originálního videožurnálu se snaží ukázat také protipohled. Z aktualizovaného filmového materiálu jistě utkví nejen nadčasové glosy například Jaromila Jireše (proti sebedojímavému českému historismu), ale také promluvy bezejmenných Čechoslováků ze zmíněných anket: zaujmou kultivovaností projevu i opravdovostí, s níž oslovení sdělovali své názory.
Cíl trilogie, na níž se scenáristicky podílel Pavel Kosatík, byl vysoký: střihový dokumentární esej o dvou posledních desetiletích takzvaného reálného socialismu. Ústředními motivy díla jsou občanská odvaha a podoby mocenské manipulace. Tvůrcům se podařilo důmyslně komponované dílo, jehož originalitě velmi pomohlo využití hudby Kamila Holuba. Obraz je někdy uměle zkreslován: zrychlováním či opakováním některých scén a občasným využitím červeného filtru. Tvůrci těchto prostředků naštěstí nijak nenadužívali, a tak se jim povedlo nevtíravě zdůraznit povážlivost některých faktů, například proměnlivost postojů Josefa Smrkovského, jednoho z nejpřednějších mužů Pražského jara. Výpověď dobových publicistických a dokumentárních záznamů autoři ozvláštňují i použitím filmů Pavla Juráčka, Karla Vachka či Jana Špáty z šedesátých a sedmdesátých let. Výjevy s kafkovským hrdinou z Juráčkovy Postavy k podpírání jsou dokonce leitmotivem celé trilogie, jímž se autoři hlásí ke skeptickému náhledu na Pražské jaro. Vytýkají mu řadu absurdních rysů, čímž se neliší od současného většinového názoru českých elit, které reformní proces vidí jako předem odsouzený k nezdaru také kvůli omezenosti domácích komunistických předáků.
Snaha o výrazné pointy jednotlivých podtémat však někdy Polesného zavedla na hranici historické přesnosti, ale i solidnosti. Například u záznamu akce Anticharty v Národním divadle se použití záběru na Jana Wericha sice těsně váže k otázkám, které střihový dokument nastoluje, ale Werichova epizoda s Antichartou byla složitější. Přinejmenším by s oním záznamem dnešní filmaři nemuseli pracovat stejně jako komunistická propaganda, tedy s oním „Ano, ano, i sám Werich...“.
Závěrečnou část trilogie považuji za nejslabší, protože dobovou realitu předvádí v přehnané polaritě mezi falešností tehdejších vládců a odvahou disidentů. Škála chování i celková situace byla složitější, onoho zjednodušení je škoda. Tím spíše, že právě každodennost normalizace je kvůli dnešní neonormalizaci velmi důležitým tématem. Fakt, že z těch, kdo podepsali Několik vět z jara 1989 (do podzimu bylo signatářů na čtyřicet tisíc), Polesný z disidentského videozáznamu vybral Karla Steigerwalda a Jiřího Lábuse, je podivný. Jednak předtím oba dělali trapné úlitby režimu, jednak se dnes podílejí na nových nepěknostech – Steigerwald hlavně svou publicistikou (viz řadu kritik v rubrice LtN Lidové Právo Dnes), Lábus svým účinkováním v pochybné vládní kampani pro americký radar v Brdech. Chování dvou zmíněných – tolik typické pro to špatné z české povahy – by jistě zasloužilo přinejmenším ironii (pokud je to tak míněno, pak to není záběry dostatečně zdůrazněno). Takový sarkasmus by dokonce mohl být v souladu s přístupem Polesného a Kosatíka k jiným podtématům, kdyby ovšem sami nepodléhali novým mýtům. Jejich střihový dokument tak stojí za vidění nejen pro své nesporné kvality, ale i slepé skvrny.
