Ztracená dovolená

Nejnovější dokumentární film Lucie Králové, tentokrát celovečerní Ztracená dovolená, zachycuje pátrání po asijských majitelích fotografií, jejichž negativy našel ve Švédsku jeden český mladík odhozené v kontejneru. Režisérka se tento podnět, spojující banalitu s bizarností, pokusila využít k eseji o navzájem souvisejících tématech identity, paměti, vizuálních médií a interpretace jejich textů, jakož i o propojenosti dnešního světa. Ztracená dovolená hodně zdůrazňuje svoji strukturu filmu-pátrání. Mezititulky ohlašují celkový záměr, dílčí úvahy „vyšetřovacího týmu“ i jednotlivé fáze hledání a rozpaky z jeho zprvu neuspokojivého vývoje. Dojem záhady mají zvyšovat dramatizující ruchy doprovázející mezititulky a detailní záběry některých nalezených fotografií.

Dokument se ovšem navzdory – poněkud křečovité či nejasně ironické – stylizaci detektivního napětí soustředí na úvahy o procesu hledání a souvislostech interpretací, které během něho vznikají. Ve snaze najít muže z negativů si Lucie Králová zvala na pomoc lidi rozličných etnik, povolání či stáří a složila z jejich názorů mozaiku, v níž se i prací s trivialitami snaží zbystřit vztah diváka k realitě. Například jedna Asiatka při pokusu určit původ hledaných svůj odhad na Číňany zdůvodňuje pro běžné Středoevropany stěží pochopitelným „ty tváře jsou normálně čínský“. Na celém snímku je možná nejzajímavější právě přehlídka rozmanitých i roztodivných výkladů, kde lidé různých povolání a míry zájmu o věc vyjadřují své soudy nejen o původu hledaných mužů, ale i jejich charakteru či postavení. V této interpretační anketě nasloucháme sinologům, psychotroničkám, policistům, fotografovi, soukromému detektivovi i agilním laikům. Mnohé z těchto scén mají další význam i vtip: kupříkladu jeden ze čtyř dotazovaných sinologů si s ohledem na možnou politickou prekérnost kauzy nepřál být ve filmu rozpoznatelný a stál proto ve sporém světle ke kameře zády. Ta jej však – možná bezděky – snímala tak, že byl jeho profil patrný ze stínu na zdi, čímž se zvláštnost zmíněné opatrnosti humorně zviditelnila, i ve vztahu k tématu identity a veřejného oběhu obrazů tváří. Psychotroničky kromě některých plytkostí říkají také trefné postřehy, mimo jiné při odhadu pravděpodobnosti zdaru dokumentárního pátrání. Režisérka od nich zaujala odstup záběry dílem kýčovitého, dílem infantilního zařízení jejich interiérů, z nichž utkví třeba pokoj kartářky, která působivě zdůrazňovala přirozenost a autentičnost, ale v televizi si pouští program přinášející nekonečný záběr plápolajícího krbu. Silným místem je malebná scéna, kdy sinolog Oldřich Král s využitím staročínského klasického díla Kniha proměn podobně jako předtím žena s virgulí za účelem předpovědi možného úspěchu hledání interpretuje nápovědy trigramů. Nachází se při tom v jakési oduševnělé krajině, což ladí s vědcovým charismatem i metaforami příslušných pasáží Knihy proměn.

Ploše ale vyznívá například úvaha starého sinologa o médiu fotografie nebo kratičký rozhovor s norským číšníkem, jemuž prý utkvěly tváře dvou ze šestice hledaných. A rozpaky vzbuzuje především pasáž „šťastného závěru“ pátrání. S přispěním čínské státní televize jsou muži nalezeni, v Číně však jako by tvůrci byli docela přetlačeni oficialitami hostitelů a režimním žargonem o „kulturní spolupráci“ a „obětavé pomoci mladých přátel z České republiky“. V takovém prostředí bylo i kvůli jazykové omezenosti určitě těžké dostat se pod kůži formalit a napjaté zdvořilosti čínské strany. I zde pravda najdeme ironická místa, jako jsou „útěk kamery“ před pěvcem zpestřujícím jeden raut budovatelskou písní nebo scéna s chlapečkem v „Maově lidové restauraci“, jejíž výzdoba obsahuje jen snímky „strýčka Maa“. Nicméně se obávám, že s odlišným charakterem „čínské části“ projektu Lucie Králová nepracovala důsledně. Jedna ze závěrečných point – že se prý muži z fotografií sice českých filmařů stále ptali, jak se jim líbí v Číně, ale nikoho z nich nezajímalo, proč vlastně byli hledáni – totiž vyznívá překvapivě slabě. Jako by tu tvůrci své vlastní rozpaky nad tím, „co s načatým dílem“, přenášeli na postavy snímku.

Ztracená dovolená

České televizi, které jinak řada filmařů právem vyčítá snížení podpory dokumentární tvorby i někdy liknavé či dokonce vypočítavé jednání o koprodukci či nákupu „svépomocí“ natočených děl, platí za koprodukci Ztracené dovolené podobné absolutorium jako za podporu Českého snu. Oba snímky byly značně rizikové, a to po realizační i právní stránce. Z některých zahraničních ohlasů opakovaně zaznívá, že by se do takových projektů stěží pustila některá ze západoevropských televizí.

Po svých generačně spřízněných spolužácích či mladých pedagozích z FAMU – Martinu Marečkovi, Erice Hníkové, Vítu Klusákovi, Filipu Remundovi, Theodoře Remundové či Lindě Jablonské – kteří svými celovečerními dokumentárními filmy v kinech debutovali v posledních zhruba pěti letech, nyní Lucie Králová se Ztracenou dovolenou zahajuje kinodistribuci. Podpořena je i Cenou za nejlepší dokumentární film nad 30 minut z letošního MFF Karlovy Vary a vřelým ohlasem projekce na LFŠ v Uherském Hradišti. Po Českém snu a snímku Kupředu levá, kupředu pravá tak do kin opět přichází dokument s větší než nepatrnou distribuční podporou. Snad pomůže i ostatním a příštím celovečerním dokumentárním filmům na cestě do širšího diváckého povědomí.