Naše strachy nejsou téma k rozhovoru
Nina Falkovská: Na ten film jsem se dívala s obavami. Při popisu absurdity našeho života si autor pořádně troufl. A téma se mi zdálo trochu nadsazené: starý člověk… po stopách dědečka legionáře… vztahy mezi Rusy a Čechy… To všechno je v podstatě daleko intimnější než třeba kolektivní zblblost a opojení konzumem, které Remunda rozebírá v Českém snu. A k tomu se připojila další obava: bude se vůbec někdo na potkání vybavovat s podivínským dědou navlečeným do pitomé teplákovky, s helmou a kamerou na hlavě, který navíc mluví špatně rusky?
Jan Machonin: Inscenované bláznovství, podivínství, karneval se někdy vyplácí, autor se může dostat realitě lépe pod kůži. To vymyslel už Cervantes, Swift, my na to máme pana Broučka. Jenomže to chce od autora perfektní znalost věci a prostředí. Don Quijote sice působí jako neřízená střela, ale ve skutečnosti je každé jeho dobrodružství perfektně promyšlená, přesně mířená satira. V tomhle případě je forma umocněné nadsázky zvolená trochu nešťastně. Kdyby Remunda provedl pořádnou rešerši terénu a „pana Broučka“ oblékl jako anglického džentlmena s motýlkem, možná by toho z lidí vyždímal víc. Takhle to zase zůstalo u stokrát omletých stereotypů. Nejzajímavější pasáže filmu jsou vlastně ty, kde se mluví vážně. Jenomže pak to vždycky utne takový ten český hospodský fór nebo excentričnost „pana Broučka“.
NF: Každopádně popovídat si s ním můžou jenom ti, co mají dost odvahy. Takže z politiků a znalců absurdity je to Havel, který formuluje otázku o zabitých novinářích. A šéfredaktor Nové gazety s hypotézou, že o život nepřicházejí ti z novinářů, které zajímají nahé zadky a noční kluby, a s prohlášením, že naše strachy nejsou téma k rozhovoru. Pozoruhodné je, že o strachu z Rusů mluví klidně a vyrovnaně právě striptérka v nočním klubu:
Češi se nás nemají proč bát, Rusové nemají na Čechách žádný zájem – Kavkaz, to je jiná věc. A kdo jsou to vůbec Rusové? K tomu bouřlivá reakce opilého chlápka ve vlaku na slova pana Třísky o tom, že jsme všichni Slovani: Já nejsem Slovan, moje máma je Ruska, můj otec Rus. Kolikrát jsem to samé slýchala od Čechů – nejsme žádní Slovani, jsme odlišní od všech ostatních! Jsou to úplně zrcadlové situace.
Vymanit se z toho stereotypního vnímání
JM: A zase – Rusové jsou ve filmu buď komunisti, nebo zbožňujou prezidenta kágébáka, chlastaj, žijou mimo realitu a nám, demokratickým Čechům, tak ublížili. A co pro změnu začít u sebe? Není snad miláček českého národa Klaus Putinovou spolehlivou spojkou na Západě? Neutápí se energie Čechů v neustálém sezení po hospodách? Není realitou dnešního Česka uzavřenost v té naší kotlině? A nakonec – dokázal si ten lid český skutečně upřímně přiznat, že vinni nejsou jenom Rusové, že jsme si dvacet let normalizace především káleli do vlastního hnízda? Tolik obecně. A konkrétně: v tom „zaostalém“ Krasnojarsku funguje knižní veletrh, na který se sjíždí 60 000 lidí z celé Sibiře, v Kunguru probíhá pravidelně mezinárodní konference o legiích, jaká nemá v Česku obdoby, do Moskvy se každé jaro sjíždějí stovky učitelů z provinčních základek s referáty na téma „stalinismus a represe“…
NF: Vymanit se z toho stereotypního vnímání je opravdu těžké. Tak třeba scéna z vlaku: chlapec spíše asijského vzezření, který bojoval v Čečensku – my, Rusové, jsme zvyklí plnit rozkazy za každou cenu, za válkou v Čečně byly peníze, jsem připravený padnout za vlast, slova písně "Den vítězství" tu zná každý – pak zpívá, ale plete si slova. Nebo vzpomínky, které po sobě zanechali na Sibiři čeští legionáři, vyprávění na hřbitově: nejdřív nás osvobodili od rudých, pak se chovali ak, že se o nich v lidových písních zpívá jako o „zlých Češích“. Nepřátelé? Spojenci? Proti komu bojovali? A podařilo se jim vyhrát?
JM: Spousta, možná většina Rusů si myslí, že legionáři na Sibiři rabovali, znásilňovali, ukradli carský poklad, zradili Kolčaka, a tak vlastně způsobili vítězství bolševiků. Češi si po čtyřicetiletém mlčení zase ani nedali práci zjistit, co se na Sibiři vlastně dělo. Že jsme léta proti bolševikům drželi frontu, že to byla opravdová válka, která se neobešla bez krutostí na obou stranách… Po pravdě řečeno, pořádný film o legiích strašně chybí. Škoda – námět vnuka, který jde po stopách svého děda legionáře, se mi zdá skvělý, jenomže Remunda dal před obsahem přednost formě, takovému tomu svému sžíravě ironickému rukopisu.
NF: Ve Vladivostoku, kde na znamení přátelství na válečné lodi vytahují vlajku s erbem vesnice, odkud přijel pan Tříska a kdysi i jeho děd legionář, se vede trochu vážná, trochu žertovná diskuse: jak se má jmenovat nový most – Putinův most? Most Vítězství? Vítězství nad kým, nad komunisty? Ale ty vzájemné strachy se dají jen těžko řešit na úrovni národů, států. Pěkně to panu Třískovi řekl ten zasloužilý horník z Krasnokamensku: U nás jsou jedna věc lidé a druhá politika. Ale jednotlivá vítězství lidí a povedených expedic jsou možná: pan Tříska stojí na kraji světa a dívá se na oceán – stejně jako kdysi jeho děda.
(Text vznikl na základě televizní verze filmu. Nová, celovečerní verze bude uvedena ve světové premiéře na 15. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava.)
Nina Falkovská, překladatelka a bohemistka, žije v Moskvě
Jan Machonin, rusista, žije v Moskvě
