Neviditelné obrazy

Soukromé a veřejné

Chtěl jsem mluvit o obrazech. Možná bychom mohli začít obrazem někoho, koho všichni známe, například bývalého prezidenta USA, pana Bushe. V minulosti vznikaly jen obrazy králů a královen, dnes můžeme fotografovat sami sebe navzájem, obyčejné lidi, jak dělají obyčejné věci. Třeba v soukromí. Může se sice stát, že nějaký obzvlášť nadšený rodič fotografuje své dítě celý den – „Hele! Zase pohnula prstíkem!“, podle mě je však naprosto jasné, že existuje pár lidí, kteří jsou fotografováni nonstop. Jsou jako ti staří králové a královny, jsou to aristokraté světa obrazů. Po mnoha městech se jen stěží projdete, aniž byste přitom nezakopávali právě o tyhle obrazy, aniž byste neviděli ty úžasné, mocné, bohaté, krásné lidi, co zírají zase na mě, se svými čerstvě adoptovanými dětmi, novými parfémy a novou vládní politikou.

Možná by se dalo říct, že ty notoricky známé obrazy jsou rozšířené, zatímco naše soukromé fotky jsou zúžené. Prosím vás, myslíte si, že v tomhle muzeu jsou obrazy spíš rozšířené, nebo spíš zúžené?

Pan Bush

Ale začněme obrazem někoho, koho všichni známe, bývalého amerického prezidenta, pana Bushe. Na tomhle obraze už je v civilu, ačkoli u někoho, kdo je zobrazován tak často, u králů a královen světa obrazů, nenajdete žádné, byť sebeintimnější gesto, které by nebylo póza. Tady je ale zobrazen o víkendu, doma v Texasu na svém ranči, a jen tak si vyšel s pár přáteli. Usmívá se. Nevíme, o čem spolu mluví, ale baví se, mají se dobře, nebo to alespoň tak vypadá. Vypadá to dobře a ve světě obrazů znamená vypadat dobře a mít se dobře to samé. Je to skutečný obraz, a když jsem ho uviděl, zaujala mě na něm jedna věc. Napřed chci ale mluvit o tom, co to znamená.

Svět nabízí hodně obrazů, váš svět. Kolik jste už asi dnes viděli obrazů? Ale co teprve: kolik jste jich dnes ještě neviděli? Jsme obklopeni obrazy, právě teď plynou skrz nás ve formě elektromagnetických vln, tvoří a přetvářejí se na obrazovkách počítačů a televizí, v satelitních přijímačích po celém městě, v bytech v této ulici. Nemůžeme si je všechny zapamatovat, nemůžeme je všechny ani vidět. Představte si, že máte dokonalou paměť. Projdete jedinou ulicí, třeba tou, ve které teď bydlíte, dojdete až ke svému domu a zážitek z každého okamžiku té cesty bude tak hluboký, tak intenzivní a tak bohatý, že budete moci celý zbytek života strávit vychutnáváním vzpomínek na tyto chvíle. Wittgenstein měl prý tak dobrou paměť, že když si jedinkrát poslechl nějakou skladbu, třeba i celou symfonii, dokázal ji pak zabroukat do poslední noty. Ale co moje paměť a pozornost? Proč se do ní některé obrazy vryjí, zatímco většina jich proletí kolem bez povšimnutí, i když je mám přímo před očima? Mám je přímo před očima, dívám se na ně, civím na ně, čtu je, snažím se jim porozumět... Přesto zmizí. Proč některé obrazy zůstanou, a jiné ne? Ne, odpověď na tuto otázku neznám, ale před pár lety o tom hloubal jeden Francouz jménem Roland Barthes. Stejně jako všechny významné myslitele ho k hloubání přimělo něco důležitého z osobního života. V případě pana Barthese to byla smrt matky. Její smrt ho přiměla podívat se na to, co z ní zbylo, a co zbylo, byly její obrazy, její fotografie. Na základě toho začal psát tajné dějiny fotografie, které nazval Camera Lucida. Také ho zajímala otázka, proč některé obrazy zůstávají, zatímco jiné zmizí bez povšimnutí. Tvrdil, že některé obrazy v sobě mají cosi zvláštního, co vás přiměje, abyste si je zapamatovali. Je to kouzelný lektvar, zaříkadlo, nějaký optický klam? Nazval to punctum. Tvrdil, že některý obraz vás něčím zraní, v některém obrazu uvidíte něco bolestivého a právě to je punctum. Bez něj obraz zmizí. Má pravdu, nebo se mýlí? Tohle řekl v žalu nad ztrátou matky, z hloubi toho žalu to pro nás vylovil.

Vraťme se k obrazu pana Bushe, jak se na ranči směje s přáteli. Co mě na něm upoutalo? Co mě v něm zraňuje? Musím to přiznat. Jsou to jeho džíny. Levi’s 501. Proč mě jeho džíny zraňují? Je to snad tím, že džíny se dřív vyráběly v Americe? Býval tu obrovský textilní průmysl, dokud volný trh nesmetl všechny pracovní příležitosti pod ruce špatně placeným dělníkům na Filipínách a v Indii. Špatné pracovní podmínky, malý výdělek a škody na životním prostředí odjely do zahraničí, zatímco doma zůstala nezaměstnanost, a proto jsou džíny levné a o to přece jde, ne? Akcionáři vydělají a o to jde, ne? Takže džíny, které má na sobě pan Bush, jsou symbolem toho, proč levné džíny ve skutečnosti přijdou hodně draho.

Kéž bych mohl říct, že právě proto mě džíny pana Bushe zraňují. Ale není to tak. Důvod je podstatně jednodušší. Je to tím, že i já mám džíny. Šel jsem do obchodu a uviděl je mezi regály a regály a regály plnými džínů a řekl jsem si jo, to jsem já, to jsou moje nohy, to jsou moje džíny, koupil jsem si je a přinesl domů. Ty džíny patří k mému domovu, tak co dělají v Texasu na panu Bushovi? Vím, proč je má na sobě, nebo si to aspoň myslím. Je to multi-multi-milionář, býval ředitelem ropné firmy a pochází z velmi bohaté a mocné rodiny. Ty pány, co stojí kolem něho, sice neznám, ale řekl bych, že to budou také multi-multi-milionáři. A všichni nasadili džíny, džíny a úsměvy. Džínové úsměvy, které zdánlivě nemají konce. Džíny říkají: „Podívej, jsem normální člověk jako ty. Jsem multi-multi-milionář, všichni moji kamarádi jsou multi-multi-milionáři, mám služebnou, která mi uklízí dům a jeden týpek nemá na práci nic jiného, než že mě vozí v některém z mých mnoha aut. Osobně jsem podepsal mimosoudní odposlech milionů amerických občanů, ale co? Mám na sobě levisky. Jsem člověk jako všichni ostatní.“

Jeho džíny mě zraňují, ten obraz se mnou díky nim zůstává a poté, co jsem ho uviděl, jsem si na sebe džíny už nikdy nevzal. Dětinské, vím: co to vyřeší, dokáže nebo změní? Nic. Ale prostě jsem nechtěl být součástí toho obrazu. Chápete?

Atomová tajemství

Tak mi řekněte: všechny ty filmy, všechny ty staré bitvy mezi lidmi a stroji, odehrály se už? Už stroje vyhrály? Jaký obraz vytváříme, když se krčíme v záři monitoru, když hledíme do toho chladného světla? Nebo je to jen další kus ze série železnice, telefon, atomová bomba? Copak ty všechno nezměnily? Nejen vynález bomby, ale i to, že byla použita. Byla shozena z nebe a to ne na jedno, ale hned na dvě města: napřed na Hirošimu, kde v okamžiku zabila 70 000 lidí, jako by se nechumelilo, přičemž do pěti let bylo mrtvých na 200 000. Tři dny na to dopadla druhá bomba na Nagasaki a okamžitě zabila nejméně 45 000 lidí. Dokážete si to představit jako obraz? Já ne, je to prostě moc lidí. Je to jen číslo, abstrakce. Když mi něco nemůže ublížit, držím si to daleko od těla. Pro mě v tom čísle není žádné punctum.

Pentagon tam okamžitě poslal vojáky, kteří neměli samopaly, ale kamery. Filmové kamery. Napřed pošlou letadlo, které vám přeletí nad zemí, shodí novou bombu, která skoro všechny zabije, zbytek jde umřít do nemocnic, a pak tam pošlou lidi s kamerami, aby pozorovali, jak vypadají ti, kdo to přežili. Je to přeci věda, ne? Jsou to jen důkazy a pozorování. Ty obrazy, z nichž mnohé ukazují strašlivě popálené a zjizvené děti, mají punctum ažaž. Jsou plné věcí, které vás zraní, když se na ně podíváte. Vlastně se na ně dívat vůbec nedá – jako na jakoukoli válku. Jsou prostě moc.

Víte, jak nazvali bod na zemi přímo pod atomovým výbuchem? Hypocentrum? V obou městech ho pojmenovali stejně: Ground Zero. Záběry, které v těch místech pořídili američtí dobyvatelé, byly utajeny, nikdo je neviděl, bylo to velké tajemství. 

Místo toho následovala v dalších letech rozsáhlá, dobře propočítaná kampaň, která nám všem měla ukázat obraz atomové bomby. Řekněte, když vyslovím ta dvě slova, „atomová bomba“, nevytane vám na mysli už připravený obraz? To obrovské bílé mračno ve tvaru hřibu, které se valí do nebe nebo napříč pouští a zaplňuje obzor? Řekněte mi, vidíte to samé co já? Všechen ten dým, celé to nebe. Je to obraz, který byl podobně jako úchvatné záběry z Matrixu důsledně zinscenován, secvičen, zorganizován, choreograficky promyšlen a podroben dohledu. Nejdůležitější část obrazu atomového hřibu je to, co na něm nevidíme. Protože i on, podobně jako mnoho jiných obrazů kolem nás, se horlivě snaží něco zatajit. Tento obraz totiž nebyl vytvořen, aby něco ukázal nebo předvedl, ale aby něco schoval. Ten obraz nám ukazuje sílu vědy, nesmírnost exploze, ale hlavně oblačnou abstrakci. Byl to i můj obraz atomové bomby, dokud jsem nepožádal o zapůjčení jedné nesestříhané cívky filmu z Muzea moderního umění, na které jsou záběry pořízené ve dnech po útoku, které ukazují skutečné lidi, skutečné muže, ženy a děti, mnoho z nich nucených korejských dělníků, jejichž těla byla roztrhána na kusy. Můj obraz atomové bomby je obraz těla a přesně ten má před námi zůstat utajen, ten je skrýván, ten nesmí být v obrazech atomové bomby nikdy spatřen ani naznačen.