Poznámky o odpadech a lidech

Nepatřičné předměty. Věci, objekty, které sem nepatří. I tak se dá interpretovat spojení „matter out of place“, jež dalo název novému dokumentárnímu dílu rakouského filmaře Nikolause Geyrhaltera. MOOP, neboli Matter Out of Place, je také termín propagovaný komunitou kolem legendárního festivalu Burning Man v nevadské poušti. Fascinující kouzlo této megalomanské a vizionářské akce, která láká postmateriální nomády, selfmademeny ze Sillicon Valley i extravagantní umělce a nádeníky všeho druhu, spočívá v jejím étosu. Nezanechat stopy, vyklidit místo, zamést za sebou několik hektarů pouště po týdenní akci s desítkami tisíc návštěvníků. Tento imperativ je šifrou k dekódování strhující, zneklidňující symfonie odpadu v Geyrhalterově filmu.

Neviditelnost odpadu

Kolekce fascinujících obrazů spojených s odpady a jejich rozmanitými rolemi a podobami v naší civilizaci nás nejprve zavádí do Norska. Malebná krajina zasněžených fjordů skýtá pohlednicový kýč do chvíle, kdy nás kamera vtáhne k bližšímu pohledu. Laguna zálivu je zaplavena plastovými lahvemi, které barevnou škálou šedivých tónů připomínají nekonečný sníh a led. Podobné kolísání na hraně viditelného a neviditelného (odpadu) nás provází v luxusním panenském resortu na Maledivách, v lyžařském areálu Švýcarských Alp nebo v mořské zátoce na jednom z řeckých ostrovů.

Prokletím odpadů, věcí, které „sem nepatří“, je právě jejich perverzní viditelnost, hanebná známka jejich zbytečnosti, která musí být eliminována. Naše civilizace, která produkuje nesmírné množství odpadu, si vytvořila pokrytecký rastr viditelnosti, ve kterém neviděná špína, neviděný či neviditelný odpad znamená čistotu. Smetí na zemi zametáme „pryč“, odpadky z domácnosti ukrýváme v krytých nádobách, kontejnery na ulici provokují, pokud jsou otevřené, přeplněné či vysypané.

Neviditelnost odpadu je měrou naší spokojenosti a vyrovnanosti se stavem věcí. Podobné nároky jsou v „civilizovaných zemích“ také kladeny na veřejný pořádek, odpadové hospodářství a politiku nakládání s odpadem. Potřeba odpad zneviditelnit je nutností zbavit náš pohled něčeho rušivého, nevhodného a jako taková je v nás fundamentálně zakořeněna. Absolutní neviditelnost odpadu, absence nevábných zápachů, rozkladu je příznakem luxusu a bohatství. Chudobu pak nacházíme na druhém konci škály.

Společenská struktura pak nemilosrdně odhaluje převahu produkce odpadu ve „vyvinutých“ a bohatých společnostech a komunitách a zodpovědnost za její zpracování či zneviditelnění zůstává s marginalizovanými, chudými, nemajetnými. Nejčastější metoda zneviditelnění odpadu v rozvojových komunitách, zemích a kontinentech spočívá v zakopání. Co také mohou se stovkami tankerů, kamionů a kontejnerů denně dělat? Naše spalovny odpad efektivně pálí, ale na konci procesu opět zbývá… odpad.

Sisyfofský úděl

Geyrhalterovy chladně konstruované, vizuálně absorbující záběry vytvářejí samy o sobě vnitřní paradox. Nehodnotí, nepřesvědčují, nevysvětlují. Pohlcení diváka je přesto téměř absolutní. Jednotlivé scény, bez hudby a dialogů, jako by byly němé. Přesto k nám promlouvají, zanechávají změť pocitů, které se nedaří naroubovat na dosavadní racionální zápasy s problémem přemíry odpadu a měrou osobní zodpovědnosti za tuto masivní civilizační katastrofu.

Reduce, reuse, recycle. Mantra bezodpadového hnutí je na dynamiku pohybu obrovských mas odpadu nepoužitelná. Při pohledu na lhostejný pohyb tisíců tun netříděného odpadu se jeví evropský zákaz plastových brček, vratné kelímky, lněné pytlíky na ovoce i bezobalové obchody jako malicherný pokus evropských liberálů o krádež několika odpustků v chrámu přírody.

„Naše civilizace, která produkuje nesmírné množství odpadu, si vytvořila pokrytecký rastr viditelnosti, ve kterém neviděná špína, neviděný či neviditelný odpad znamená čistotu.“

Bagristé na monumentální skládce v Nepálu, albánští „dobrovolníci pro čistou domovinu“, popeláři ve Švýcarsku i zaměstnanci rakouské spalovny – ti všichni působí jako miniaturní sisyfovští dělníci v utopických továrnách na zmizení něčeho, co zmizet nemůže. Proud odpadu nikdy nepolevuje. Třídění plastů zaměstnává stovky lidí s nejistým efektem. Dvě latté denně v jednorázovém kelímku a pár tun plenek na jedno dítě jsou standardem úspěchu a spokojenosti mnohých.

Snímek odhaluje fascinující koloběh největší komodity i největšího problému současnosti. Osciluje mezi Západem a Východem, Severem a Jihem, bohatými a chudými, civilizovanými i zaostalými. Sofistikované metody zpracování v alpských střediscích a dotřiďovacích linkách v Rakousku působí konejšivěji než nezměrné skládky a řady stovek kamionů v Nepálu či Indonésii. Přesto zůstává stále zneklidňující vědomí, že v propojeném a intenzivně globalizovaném společenství máme problém my všichni.

Děsivá skutečnost je patrná v řeckém moři, které potápěčům po prohrábnutí zdánlivě organické vrstvy odhalí vrstvu odpadní, možná toxickou. Ještě bytostněji vnímáme archeologický výkop na jednom z rakouských předměstí. Několik kopnutí bagrem nám na zemědělské půdě odhaluje mohutnou vrstvu stavební suti a pneumatik, která tvoří podklad neodhadnutelné části naší „země“. Je možné, že do velké míry žijeme na odpadu my všichni.

Beze stopy?

Snímek Hmota mimo místo je krutý. Nenabízí ponaučení, nenabízí řešení. Přesto je zde kromě organizovaného angažmá albánských dobrovolníků také utopické finále na festivalu Burning Man, které může nést příchuť optimismu. Tisíce lidí, kteří si užívají postmoderního pohanského uměleckého karnevalu a na závěr zametou a odvezou i poslední peříčko, poslední vršek od láhve a sponku do vlasů?

Je to silný argument zastáncům komunitních, seberegulovaných a uvědomělých společenství, jako je pořadatelský tým Burning Mana. Mohou-li desetitisíce lidí doslova nezanechat stopu po týdenní akci, nemohl by totéž udělat například jihlavský festival?

Burcující úvaha, zda lze radikálně myslet globálně a jednat lokálně v případě společnosti, dusící se odpadem, má své meze. Jak přenést praxi týdenní akce do každodenního života společnosti? Kolik z nás si může dovolit zero waste život, který znamená poustevnickou, zemědělskou obživu mimo civilizační centra? A jak zastavit poločas rozpadu a množení toho nejneviditelnějšího odpadu, všudypřítomných mikroplastů?

Přestože se nad naší civilizací snášejí oblaka nejistých verzí budoucnosti, osobní iniciativa i systémové změny v nakládání s odpadem jsou jediné, co skutečně dává smysl. Stala se z nás totiž společnost chronicky závislá na instantním přísunu všeho v co největším množství variant, příchutí a odstínů. A tato závislost nám může být osudnou. Neexistuje jiné, uspokojivé „konečné řešení“ odpadové otázky, než se vzdát této mnohosti, než vzdát se produktů a jejich obalů. Jinak se díváme do chřtánu drtiče odpadů, který nemilosrdně rozmělňuje vše, co do něj spadne. A v jeho zubech můžeme skončit také.