Osvobození. Osvobozeni?
„V České televizi byl nedávno vysílán dokumentární film, který ukazuje zabíjení Němců. Při vší hrůze, kterou tyto obrazy vyvolají, je velmi pozitivní, že takové záběry mohou lidé v České republice vidět. Dosud tomu tak nebylo. Je to dílek zpracované historie. Ale každý, kdo uvidí obrazy, jako jsou tyto, musí se přeci ptát: proč v České republice stále není zrušen Amnestijní zákon?“ (premiér Svobodného státu Bavorsko Horst Seehofer ve své řeči na 61. sudetoněmeckých dnech v Augsburgu, 23. května 2010)
Výběr událostí a to, jak a s jakým důrazem je vykládáme, určí, co v minulosti nalezneme. Nevypovídá to o ničem jiném než o tom, jak žijeme dnes, jaké hodnoty sdílíme a po jakých cestách se k nim vydáváme. Zda ve veřejném prostoru dáváme v přemýšlení o dějinách přednost různosti, anebo vybranými ilustracemi stále více stvrzujeme jejich předznamenaný výklad. Nebudu se věnovat tomu, že tiché práci na palimpsestu, jemuž říkáme dějepis, slouží přemazávání a přepis, ale krátce stručně připomenu, jak historii nyní představují (nejen) dokumentární filmy, jak se jimi a v nich promítá to, co si právě chceme nebo potřebujeme pamatovat. Upozorním na to, jaké naladění tato reprezentace podněcuje, přičemž více než jednotlivé filmy mě zajímá stav, který společně navozují, a dráhy emocí, jež je spojují. Jistou výlučností České televize je, že zmíněné naladění, tuto společenskou intonaci, zastupuje a ukazuje. Jako příklad jsem v souvislosti s výročím osvobození zvolil prvních deset květnových dní jejího vysílání a vyberu z něj všechny filmy a pořady, které s daným tématem souvisely. Už z výčtu je zřejmé, jakému pohledu na válku a osvobození dala televize přednost.
Čí oči vidí válku?
Izraelský dokument Zítra o představení mladých německých hudebníků, kteří zdramatizovali úryvky z terezínského deníku židovské dívky, a americká adaptace deníku Anny Frankové zastoupily holocaust jako obecně přijatý čistý symbol druhé světové války. Britské hrané snímky (Kruté moře a Srdce v zajetí) vyprávějí o bojích na západní frontě a účasti českých vojáků v nich. Dva filmy byly natočeny v německé produkci. Příběh německých vojáků na východní frontě, Peckinpahův Železný kříž, líčí válku jako špinavou práci mužů. Poslední dny Sophie Schollové dokládají na osudu studentky z mnichovské protinacistické skupiny, že zdroj mravnosti byl v německé společnosti zachován a umožnil tak nápravu její mentality zevnitř. Vedle posledních dílů dvou seriálů a tří televizních inscenací, natočených před rokem 1989, vysílala televize z domácí tvorby dva filmy. V exhibici špatných českých vlastností v žírném westernu Je třeba zabít Sekala vystupuje z chóru podlých majetnických sedláků jako hlavní zloduch interbrigadista (= kolaborant a udavač), z jehož přepjatě zrůdného typu si už před lety dělal legraci Andrej Stankovič v článku Satan na Hané? Druhý promítaný celovečerní film Krev zmizelého uvádí na scénu postavu Čecha, který obsluhuje Němce jako číšník, poté v koncentračním táboře masturbuje při sledování nahých Židovek „ve sprchách“ a po válce, opilý lihem bolševismu, organizuje brutální odsun sudetských Němců. Mystickou klenbu nad programem ČT těchto dnů zajistil německý dokument Poklad Nibelungů. Sovětská strana byla zmíněna pouze v dánském dokumentu Lebka, a to jako pachatelka zločinu v katyňském lese, který objevil wehrmacht. Program k výročí osvobození provázely i vedlejší věty jako úvodní bonmot moderátora magazínu Historie.cs, že na rozdíl od komunistické policie zavíralo gestapo jen ty, kteří něco spáchali. V diskusním pořadu Kontexty pak diváci mohli hlasovat o tom, zda Rusové vnášejí do zdejšího způsobu života byzantské způsoby jednání a chování, které naši zemi ohrožují. Padesát šest procent diváků toto tvrzení podpořilo. Z českých dokumentů se ve vysílání ocitly dvě historické miniatury ze série Osudové okamžiky. Díl Kobylí Důl 1945 vylíčil tragédii, která se udála při poválečné oslavě, zatímco Hrotovice 1945 připomněly, že to byly šturmoviky Rudé armády, které tehdy zabíjely Čechy. Spoušť po spojeneckém náletu na Prahu – tedy americké bomby, které zabíjely Čechy – zachytily amatérské záběry, promítané v uváděném díle cyklu Hledání ztraceného času. Matku vypravěčky snímku Sbohem český koutku (premiéra 2010) znásilnil ruský voják a její otec skončil v ruském zajetí. Pouze dva dokumenty z devadesátých let, vysílané v odpoledním čase (Květnové povstání v Praze a zejména Pražské povstání v květnu 1945), se snažily nahlédnout události, o nichž vyprávějí, soustředěně a shora. A pouze dva krátké dokumenty z cyklu Neznámí hrdinové – Pohnuté osudy výslovně vyprávěly o Češích, kteří s nacismem a okupační mocí bojovali. V této souvislosti je spíše kouzlem nechtěného, že vrcholem programu byl přímý přenos koncertu k 65. výročí konce války „My jsme to nevzdali“, kde byly udělovány Ceny Paměti národa, a není divu, že si jednu z nich odnesl hrdina nové doby Šimon Pánek. Tím jsem vyjmenoval všechny pořady související se svátečními dny na prvním a druhém programu České televize, zbývá už jen Zabíjení po česku, ke kterému se ještě vrátím.
Dokumenty, které máme potřebovat
Zmíněný slavnostní koncert, pořádaný sdružením Post bellum, jako by posvětil směřování českého dokumentu, který minulost představuje především ve vzpomínání pamětníků. Opírá se sice o metodu orální historie, ale zároveň ji uzpůsobuje svým potřebám a zásahy zvnějšku – výběr, střih, komentář – činí z vyprávěného převyprávěné. Tento levný audiovizuální dějepis se rozbíhá v různě tematizovaných řadách portrétů, rozrůstá se násobením vyprávění na zadaná témata. Nedává ale prostor dění ve sporu a situacích, znemožňuje kritický autorský přístup, který by s vědomím, že paměť nemusí být spolehlivým vodítkem, vyprávění viditelně rozrušoval, aby se vyhnul nectnosti zneužití člověka jako pouhého dokladového materiálu výchozích tezí. Připomínám, že výjimečný Lanzmannův dokument Šoa v prostoru rozlehlém stejně jako soustředěném paměť lidí zvrstvuje a problematizuje, a tak se věrohodně dobírá mechaniky zla, neboť to je mu cílem, nikoli emoce samy o sobě. Nepochybuji o přínosu osobních příběhů/historií, které dějepis sociálně a kognitivně rozšiřují, nicméně k nim přistupuji s vědomím, že jsou vždy omezena záměry toho, kdo vypráví, a režisér je musí vymanit z tohoto zajetí. Čeští dokumentaristé často spoléhají na vyprávění, ať již mu podléhají, nebo jej využívají. V obojím se zrcadlí nepřipravenost, nesoustředěnost, netrpělivost a často i nevzdělanost nahrazovaná dychtivostí. Je to příznačné i pro dokument Davida Vondráčka Zabíjení po česku, jehož premiéře 6. května předcházela řada článků v novinách a na internetu, které upozorňovaly především na „drastické záběry vraždění německých civilistů“. Ty v klamu střihu spojují dva výjevy: dav prchajících lidí včetně žen a dětí a popravu několika desítek mužů (a jedné ženy), jejichž mrtvá těla přejede nákladní automobil. Záběry nedokazují, kdo vraždil, a autorovu záměru slouží především tím, že nabízejí posvátný pocit blízkosti smrti, o nějž se film dále opírá. Nepovedu polemiku s jeho tématem, jímž je vraždění německých civilistů v Praze, v Postoloprtech a ve Vitorazsku. Nechci obhajovat činy poválečného času jako někteří kritici tohoto filmu, protože jeho téma považuji za důležité. Vondráčkův film mě zajímá jako zástupce výše popsané metody příznačné pro spotřební dokument (tedy ten, jehož je právě třeba), jako reprezentativní snímek pro naladění, vůči němuž se vymezuji.
Přiznávám, že si nevážím této metody, kde emoce ilustruje tezi a východisko je již cílem (film stvrzení a důkazu namísto filmu dění), ale vím, v jak omezujících produkčních podmínkách (co nejvíce, co nejlevněji) se dokumenty natáčejí. Nemohou sice dostát nárokům, které klademe na dokumentární film jako na umělecké dílo, ale ve svém množství utvářejí řečiště naší společné paměti.
Instantní dějepis
Problém netkví v jednom filmu, ve kterém se investigativní pes zakusuje do vlastního historického ocasu, ale v omezujícím programu, v jehož rámci dokumentovaná svědectví i umělé příběhy vybízejí k tomu, aby hanba za některé činy mohla být povýšena na přistoupení k vině, jež zlo učiní vzájemné a rovnocenné, neboť jako takové se může stát předpokladem k smíření mezi českým a německým živlem. A je-li v této podivné logice páchané zlo vnímáno jako srovnávací veličina, pak je nezbytné, aby Češi byli představeni jako kolaboranti, vrazi a jen příležitostní hrdinové (viz výše). To je linie, na kterou chci upozornit. Víme-li, že každá společnost se formuje i tím, jak upomíná svoji minulost, pak programový monolit svátečních dnů, které jsou příležitostí připomínat některé ctnosti také proto, abychom mohli unést stud za to, za co bychom se měli stydět, je pozoruhodnou zprávou o tom, co a jak si nyní vzájemně sdělujeme. Takto prostřená dramaturgie je totiž výrazem neodbytné domácí potřeby nerozšiřovat, ale nahrazovat. Jen zdánlivě okrajovou poznámkou je, že tento stav neúplně zpřítomňované minulosti má své rozšíření v široké oblibě retro stylu, jemuž české televize ochotně vycházejí vstříc. V různých žánrech se minulost proměňuje v design, což zase zpětně souvisí s nepřemýšlivým přístupem k dějinám jako celku, kde fragmenty nahrazují zevrubnost, neboť v zájmu čitelnosti navozovaných pocitů z dějin je třeba vybrané obrazy minulosti omezit na znaky, na něž budeme naučeni reagovat jako Pavlovovi psi. Nepřítomnost různých paměti a výkladů v jejich vzájemné souvislosti, nepřítomnost shody na různosti ve vysílání televize středního proudu, tato pociťovaná nepřítomnost, kterou nemůže vyvážit životaschopnost alternativních médií, vede k tomu, že v rámci dokumentárního filmu začínáme některé úseky minulosti většinově vnímat pouze jako pouhé předznamenávající instalace, s nimiž jsme se jakoby už bez pochybnosti ztotožnili a do nichž v začarovaném kruhu naléváme dílčí svědectví, která předpřipravený dějepis už jen umocňují. Na tomto postižení se velkou měrou podílejí ty dokumenty, které rezignují na rozrušující potenciál, jenž film může vůči zobrazovanému mít.
Masochismus po česku
Reflexe Zabíjení po česku se opět odehrává ve známém kódu, kdy jej řada publicistů přivítala s tím, že konečně vidíme, co jsme napáchali, a jen ještě více řízněme do zaníceného národního masa. Píší o pomalém vyrovnávání se s minulostí, ale neuvědomují si, že ani po dvaceti letech, kdy jsme audiovizuální dědictví komunistického panství mnohonásobně nahradili, nepředstavuje vysílání společné televize různost, a tedy i přiznaný různý zájem na dějinách, v níž by Vondráčkův film byl samozřejmostí. Nechtějí postřehnout, že ve chvíli, kdy jeho film ztělesňuje naladění, jež svým způsobem může být strnulé a neproniknutelné, tak musíme zpozornět.
V článku Výročí bez oslav (týdeník Respekt) Marek Švehla píše: „Televizní zpravodajství a další média s nebývalým nasazením publikují materiály, které konec války ukazují jinak, barvitěji, a kterým se český mediální diskurs dosud spíše vyhýbal.“ Nelze lépe shrnout do jedné věty stav věcí,který popisuji. Problém je, že zatímco pan Švehla vidí výraz sebevědomé svobodné společnosti, tak já se snažím doložit stupňování jedné linie interpretace v nastoleném prostoru a slovo barvitěji čtu pouze jako výraz pro sytost barev tohoto umocňování. Jistě se shodneme v tom, že musíme bránit mýtům – tedy dějepisu, který již o paměti nepřemýšlí –, aby ovládaly psychologické, kulturní a politické struktury. Ale jejich rozrušování nesmí vést k utváření nových mýtů vymazáním, zjednodušením a nahrazením. A přijmu-li za své slovo sebevědomí, tak to se nezakládá na jednosměrnosti a neúplnosti, nevyrůstá z toho, že některá témata budou natékat v samoúčelně stvrzující produkci a jiná budou zcela vyloučena. Sebevědomý znamená nenechat se emocionálně škrtit vlastními dějinami, ale vnímat je v jejich ironii a paradoxech, neboť jen to brání tíze patosu v divné slasti sebepoškozování. Sebevědomí vyžaduje úsilí rozšíření. A k němu potřebujeme různost vnímat jako samozřejmost. Objeví-li se v televizním vysílání téma českoněmeckého soužití, tak rovnou v rosolu, v němž se nedá hýbat. Je těžké změnit aktuální politický jazyk, když i na poli minulosti je častým zvykem vést ofenzivu, jíž lze podlehnout, ale s níž se nelze ztotožnit, a která v tomto konkrétním případě povede jen k vypjatějšímu masochismu řady tvůrců vyvažovanému politickou fetišizací etno-nacionalistických dekretů. Jistěže to tak bude, neboť dovolujeme dějepisu, aby okupoval naši současnost. A český dokumentární film tomu bude dál sloužit.
