DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Pasažéři

Nový film

Pasažéři

25. 10. 2018 / AUTOR: Jana Boršková
Jana Boršková o svém dokončovaném filmu Pasažéři

Před šesti lety jsem náhodou objevila divadelní soubor Pasažéři. To nejsilnější, co jsem si z jejich představení odnesla, byla autenticita herců. Hráli hru, kterou si sami vymysleli. Byla o tom, jak si představují život po odchodu z dětského domova. Všichni totiž vyrostli v dětském domově Lety nedaleko Prahy. Vlastně se ani nedá říct, že by byli herci. Hráli sami sebe. Začala jsem s kamerou navštěvovat jejich hodiny dramaterapie, ve kterých divadelní hry Pasažérů vznikaly. Na zkoušky souboru jsme s kameramanem chodili tři čtvrtě roku, skoro každý čtvrtek. A já přemýšlela, co z natočeného materiálu vznikne, jak z toho uděláme film. Během zkoušek jsem si všimla, že Pasažéři často hrají sami sebe, scénky ze svého života. Dramaterapie jim pomáhala se s některými životními situacemi vyrovnat, divadlo jim umožnilo zažít úspěch, který není pro děti z dětského domova samozřejmostí. 

Pasažéři odehráli svoje poslední představení v Malém Vinohradském divadle a jako soubor přestali existovat. Většina členů dovršila 18 let a z dětského domova odešla. Rozhodla jsem se, že budeme v natáčení pokračovat a vstoupíme s kamerou do jejich života. Uvědomovala jsem si, že dětství bez rodinného zázemí přináší utrpení. Nejtěžší pro mě bylo překonat strach z bolesti. Tím, že jsem vstoupila do života Pasažérů, jsem se musela vyrovnat se skutečností, že budu bolesti v rodinách hrdinů přítomna. Že budu odkrývat věci, které změní můj pohled na můj vlastní život. Zároveň jsem věděla, že se tomu všemu musím otevřít, jinak nenatočím opravdový film. 

Původně jsem začala natáčet všech osm členů divadelního souboru. Postupem času jsem hlubší vztah navázala s Pepou, jeho bráchou Milanem, Bajdym a Palim. Žádné situace jsem s nimi neinscenovala. Opustila jsem koncept divadla. Šlo mi o vytvoření intimity mezi námi a z toho vyplývající autenticitu. Proto jsem s nimi trávila spoustu času. Chtěla jsem zaznamenat ty podstatné momenty, ze kterých autenticky odvyprávím příběhy svých hrdinů. Snažila jsem se o to co nejlépe, ať už s kameramanem, nebo sama. Přesto jsem si uvědomovala, že existují momenty, které se nikdy ve filmu neobjeví, které zůstanou jenom mezi námi.  

Byla jsem s Pepou v psychiatrické léčebně, s Palim a Maruškou v porodnici, byli jsme u Bajdyho návratu k mámě nebo u Milanova táty. Všechny tyto momenty byly silné lidsky i filmově. Vždy jsem se pokoušela s pokorou porozumět tomu, co se přede mnou odehrává. Stále jsem musela myslet na to, že jsem nejen režisér, ale i kamarád. Pochopila jsem, že i když jsme si všichni rovni, jakožto lidské bytosti, není možné dosáhnout sociální spravedlnosti mezi námi. Ráda bych některé věci změnila, ale nedokážu to. Pokud dítě nedostane v dětství bezpečí, lásku a nenaučí se rozpoznat hranice, bude jeho život velmi složitý. Pepu, Milana, Bajdyho a Paliho film zachycuje v situacích, které odkrývají právě tyto nedostatky na jejich cestě životem. V situacích, kdy jsou sami sebou, ale nevědí si s tím rady. Viděla jsem před sebou lidi, kteří jsou na dně, ale říkají věci, na které by se ostatní možná nezmohli. Přestala jsem lidi rozlišovat na bílé a Romy, bohaté a chudé, chytré a hloupé. Začala jsem je brát jako sobě rovné. Není mezi námi žádná jiná cesta než soucit. Na tuto cestu se vydáváme každý den ve svých životech. Některé věci změnit nelze, ale je možné pokusit se je pochopit. Přála bych si, aby to tak pokud možno vnímali i diváci.