Postižená společnost
Miroslav Janek si z udílení cen filmové akademie odnesl již čtvrtého Českého lva, tentokrát za snímek Normální autistický film, jenž odolal neobvykle silné konkurenci společensko-kritických dokumentárních děl. Před portrétem Lídy Baarové Zkáza krásou v režii Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny, vzpomínkou na Karla Kryla Bratříček Karel, kriminalistickou kauzou o Berdychově gangu Zákon Helena nebo studií rasismu na příkladu romského fotbalového mužstva FC Roma dali členové poroty přednost unikátnímu pohledu do světa dětí a dospívajících s autismem.
Přestože medailonky pěti adolescentů protíná stejná diagnóza, cílem Jankova přemýšlivého a osvěžujícího snímku není pouze přiblížit život dětí s mentální poruchou, ale zobrazit způsoby, jakými se lidská psychika obecně vyrovnává s jinakostí. Místo schematického dokumentu o postižených vtipně zpochybňuje myšlení většinové společnosti, která považuje odlišnost za hendikep. Za tímto účelem autor téměř opomíjí normativní hlasy autorit, jako jsou lékařští specialisté, představitelé „zdravé“ veřejnosti, ale i dospělí. Pouze výjimečně nechává do dokumentu vstoupit matku nebo učitelku, a to jen proto, aby ukázal, že jinakost je oboustranný proces, se kterým se vyrovnává jak odlišný jedinec, tak většina.
Janek pro film získal výrazné osobnosti s mimořádnou schopností sebereflexe, jež dokážou svou zkušenost se světem kreativně zhodnotit, jako rapperka, klavírista nebo dívka žijící ve světě pohádkových příběhů. Stejně jako v jeho předchozích snímcích Nespatřené o nevidomých dětech nebo Chačipe z prostředí dětského domova i tentokrát vystupuje do popředí neotřelé vidění světa z perspektivy dětských protagonistů, kteří fungují jako citlivý radar na signály přicházející z jejich okolí. Janek jako vynikající posluchač a pozorovatel dokáže navodit intimní atmosféru. Ve specifickém prostředí nechává postavy promlouvat o jejich vnitřním světě, postojích ke světu a obavách z budoucnosti a samoty. Zázemí početné rodiny, učebna hry na klavír, syrové prostředí dálničního mostu nebo squatu představují prostor, kam lze utéct před tlakem normativní společnosti.
Normální autistický film má však ještě hlubší rovinu, než je vyrovnávání se s nastavením společnosti. Pátraní po příčině vlastní jinakosti protagonisty snímku totiž dovádí velmi blízko k tak elementárním otázkám, jako je odhalování tajemství smyslu vlastní existence. Tuto rovinu výstižně demonstrují dvě kontrastní osobnosti se zcela rozdílným postojem ke své jinakosti. Zatímco dospívající dívka do svých básní a hudebních textů promítá vlastní existenciální krizi a vidí své postižení jako prokletí, nadaný klavírista vnímá svou jinakost naopak jako boží dar. Hudba se sice pohybuje na abstraktní, ale univerzálně srozumitelné rovině, která vzbuzuje konkrétní prožitky a emoce. Nadaný hudebník se tak pohybuje nejen ve svém vlastním vnitřním světě, který mu vymezil autismus, ale i v jiných sférách, kam nedosáhne ani řeč, ani rozum. Dokáže tak bez účasti slov vyslovit a zprostředkovat nevyslovitelné a místo vlastní dysfunkčnosti ukazuje fascinující svět, který přináší obohacení. Tam kde společnost obvykle vidí limity, Janek odhaluje tvůrčí potenciál. Zprostředkovává obvykle tíživé téma z neobvyklého úhlu pohledu a s nadhledem podobně jako například Dagmar Smržová ve svém snímku o sexuálních potřebách hendikepovaných Miluj mě, jestli to dokážeš. Zároveň dokáže konkrétní lidské příběhy zobecnit a proměnit je v reflexi společnosti, aniž by ztratily potřebnou hloubku. Inspiraci hledá právě v heterogenitě, která rozšiřuje obzory vnímání světa.
Mimořádné kvality Normálního autistického filmu vynesly jednomu z předních českých dokumentaristů současnosti řadu ocenění včetně vítězství v kategorii nejlepší dokument na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, o které se podělil s FC Roma Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara, nebo cenu České filmové kritiky v téže kategorii. Nejúspěšnější český dokument loňského roku obstál nejen před očima poroty, ale i diváků.
