Povolání producent aneb Weinstein, Pomeje a my

Existuje profese, o které většina laiků netuší, co přesně dělá, zato všichni od filmu ji chovají v úctě, nebo se tak alespoň tváří – filmový producent. Přitom právě na něm nebo na ní záleží možná ještě více než na režisérech a režisérkách, jaká kinematografie bude. A tak není od věci, abych začal svou éru blogera právě pokusem definovat, jaké je moje povolání. Koneckonců ani moje děti často nedokážou uspokojit své učitele přesvědčivou odpovědí na banální otázku: Co dělá tvůj tatínek? 

Rovnou ale připouštím, že se v té trochu tajemné roli většina z nás cítí dobře – považujeme se za kardinály Richelieu, kteří z pozadí tahají za nitky. Trocha zviditelnění neuškodí, králi Francie se díky tomu určitě nestaneme, ale snad to pomůže porozumět nám a s námi i provozu současné (nejen české) kinematografie. Zvláště v dnešní době, kdy se tolik lidí cítí povoláno posuzovat například to, kolik diváků musí přijít na film, aby byl hoden veřejné podpory. Jakkoli mi spojení „kulturní hodnoty“ přišlo vždy zcela srozumitelné, vím, že oponenti ho dokázali zpochybňovat už dávno, ve věku nevinnosti před nástupem fake news, v době, kdy jediným aeronetem v zemi byly webové stránky Institutu Václava Klause.    

Když se zeptáme veřejnosti, zda zná nějakého producenta, na koho si vzpomenou? Nejznámější je dnes určitě Harvey Weinstein. Ale ne kvůli Pulp Fiction nebo Zamilovanému Shakespearovi, které vedle dalších skvělých filmů vyprodukoval. Proslavilo ho zveřejnění informací o jeho sexuálním obtěžování, které nastartovalo kampaň #MeToo.  

A jak to máme v Česku? Dle vlastního dotazování vím, že si lidé po delším přemýšlení vybaví Jiřího Pomeje. Jeho nejslavnějším producentským počinem byly dluhy, které nasekal při produkci filmu Andělská tvář. Takže zase trochu složitá reference pro vysvětlení: Co ten tvůj tatínek vlastně dělá?  

Když před pár lety hledala naše asociace (APA, pozn. redakce) někoho, kdo by se za ni mohl přimluvit v parlamentu a poslanci ho nepřehlíželi jako krajinu v mezivolebním období, přesvědčila Jana Svěráka, aby se nechal zvolit do jejího předsednictva. Jako jediného z našich řad ho totiž znají všechny poslankyně a rády se s ním fotografují. Ano, slyším tu drobnou výhradu, Jan Svěrák je především a hlavně režisér, a to dokonce oscarový, což je hlavní důvod, proč se volení zástupci lidu cítí poctěni, když s ním promluví. Ale Jan Svěrák je také producentem téměř všech svých filmů. S dalšími partnery (neboli koproducenty) pro ně zajišťuje financování, což je hlavní a nejpragmatičtější raison d’êtré existence producentů. 

Ale bohužel, či bohudík, se ani divácky úspěšný producent Svěrák nepohybuje ve světě „investuju, levněji vyrobím a se ziskem prodám“. Tenhle prostý byznysmodel funguje pouze v Hollywoodu. Náklady na výrobu filmů v malých jazycích, jako je čeština, jsou dnes objektivně daleko vyšší než jejich potenciální výnosy. My, producenti, ale věříme, že vytváříme ony kulturní hodnoty, a tudíž si zasloužíme veřejnou podporu. Tedy (tzv. měkké) peníze, jejichž přidělení se neměří potenciálním ziskem a o které jde při financování filmu především. Bez nich by sešel na úbytě.

Producenti jsou tedy v každodenní praxi především žadateli různých grantů a manažery transparentního nakládání s nimi. Do tabulek, příkazů, zákazů, definic a především finančních limitů musejí vměstnat něco tak neuchopitelného, nenaplánovatelného a drahého, jako je filmová tvorba. V širším kontextu pak promýšlejí a nastavují institucionální mantinely fungování kinematografie, takže vedou téměř permanentní debatu s institucemi státními (především Státním fondem kinematografie) a veřejnoprávními (hlavně Českou televizí), ale také s politiky, o tom, jaký smysl má naše práce pro společnost a jak se má financovat.

Film je jedním z nejlepších reprezentantů české kultury v zahraničí a pro budoucí generace „konzervuje“ významné události a náš pohled na ně, ale třeba také pomáhá uchovat současný český jazyk v jeho mluvené podobě. 

Film ale společnost a její jazyk i rozvíjí a kultivuje, tím že jí „nastavuje zrcadlo“. Mimochodem sousloví „přijdu, až nastaví zrcadlo“ se stalo součástí běžného českého jazyka díky filmu Vesničko má středisková, který navíc skvěle reprezentoval v zahraničí, když byl nominován na Oscara. Nastavovat zrcadlo ovšem dnes můžeme a musíme především domácí „měšťácké společnosti, v níž je dolar alfou a omegou života“. Velkorysý politik jednoduše podporuje umělce, aby mu připomínali, jako kdysi šaškové králům, jak se chová. A producent díky přiměřené nezávislosti na komerčním úspěchu pro to může vytvářet stabilní zázemí.

Jiří Pomeje    

Producent ale není žádný cifršpión. Umožňuje jiným tvořit, a to je tvořivé gesto samo o sobě. Zajímavé je, že to mnoha institucím nestačí a tvořivost producenta pro jistotu vypichují. Například v České televizi stvořili pleonasmus „kreativní producent“. Společně s mnoha kolegy věřím, že jsme kreativní i bez přívlastku.  Na filmových školách se zase učí „producentská dramaturgie“, která má zřejmě vystihnout specifický pohled producenta na filmovou tvorbu. Nicméně každé naše rozhodnutí dramaturgicky (a často i velmi dramaticky) ovlivňuje výslednou podobu filmu. Například počet natáčecích dnů ovlivní způsob snímání, který se zase promítne do úpravy dialogů a tím do celkového vyznění filmu.    

Producent je nejbližším a nejdlouhodobějším partnerem režiséra, tedy hlavního autora filmového díla. Měl by na něj být napojený, měl by rozumět jeho intuici, měl by mu stačit intelektuálně, měl by u něj požívat autoritu. Ale nemusí mít ambice suplovat jeho roli, což je podle mne největší omyl mnoha mých kolegů. Zvykl jsem si přirovnávat producenta k překladateli, který tlumočí okolnímu světu umělecké záměry autorů a snaží se pro ně získat podporu. Takže je to možná i diplomat a vyjednavač, zkrátka onen kardinál Richelieu, který v pozadí tahá za nitky. Ovšem spíše než bezcitným pragmatikem, který jde přes mrtvoly, by měl být realistickým idealistou.        

Producent dnes o svých záměrech přesvědčuje především výše jmenované instituce. Před veřejností své konání obhajovat nemusí, protože na zisku z uvádění filmů není závislý. O to citlivější ale jeho vztah k veřejnosti je, protože nepřímo utrácí peníze lidí, kteří si jeho výrobky neobjednali. Tenhle vztah je dynamický: vyvíjí se v čase, ovlivňují ho konkrétní výkony filmařů nebo postoj politické reprezentace. Nelze jej přesně definovat a věci nařizovat nebo zakazovat.  Ale lze o něm mluvit, psát takovéto články, veřejně vysvětlovat svá rozhodnutí a nést za ně odpovědnost.  

Proč ovlivňujeme podobu kinematografie více než kdokoliv jiný, je snad těm, kteří dočetli až sem, zcela zřejmé. Shrňme, že právě producenti svým vkusem, či častěji možná nevkusem, a svou odvahou, či častěji možná bojácností, rozhodují o tom, jaké filmy nakonec vzniknou, nebo nevzniknou. Jsou dveřníky, kteří drží klíč k tomu, kdo dostane v tvrdé konkurenci šanci. Jsou v pravidelném kontaktu s ostatními představiteli kinematografie a politickou mocí, která si díky nim dělá obrázek o tom, jak tvůrci uvažují, jaké mají cíle a jaké potřebují podmínky ke své tvorbě. A mohou ovlivnit také povědomí veřejnosti o tom, co je současná kinematografie a jaké je její postavení v rámci současného umění. A mohou přesvědčit diváky o tom, že film je především zábava, která je bude těšit. Musíme se pokusit to stihnout dříve, než nás novodobí Hitlerové a Stalinové definitivně onálepkují jako buržoazní a úpadkové slouhy židovsko-muslimské lobby. A než začnou demonstrativně veřejně mazat digitální soubory s naší tvorbou.         

Mimochodem věděli jste, že se Weinstein také podílel na globálním úspěchu filmu Sex, lži a video?