Příběh provinčního městečka

Film o městě Jelňa jsme začali natáčet už v roce 2014. Tehdy jsme chtěli vyprávět o městě, které zůstalo vězet hluboko v sovětské minulosti a nepřeje si se z ní nijak vymanit.

Čas jako by tady zamrzl někdy na konci osmdesátých let 20. století, což se odrazilo jak na vnější podobě města, tak na mentalitě lidí. Na ulici můžete potkat třeba pionýry na cestě ze školy, přesně jako v dobách Sovětského svazu. Na hlavním náměstí se neustále konají nějaké mítinky, na nichž je pod rudými prapory oslavován Stalin, který vlastnoručně zvítězil nad fašismem, a i v běžných hovorech mezi sebou lidé s nostalgií vzpomínají na sovětské časy.

Smolenská oblast, pod kterou Jelňa spadá, patří k nejdepresivnějším regionům v Rusku. Je tradiční součástí takzvaného Rudého pásu, tedy území, kde dodnes převládají levicové nálady a kde má velký vliv komunistická strana.

S pádem SSSR zmizel i hlavní životní cíl sovětského člověka – budování světlých komunistických zítřků – a společně s ním i práce, vyhlídky a naděje. Jelňa a její obyvatelé byli najednou všemi zapomenuti. Jediné, co jim zbylo, bylo uchovávat vzpomínku na svou zářnou minulost, a zejména pak na jednu událost, které město zřejmě vděčí za to, že dnes ještě existuje.

V září roku 1941, po napadení Sovětského svazu nacistickými vojsky, byla Rudá armáda prakticky zcela demoralizovaná a neustále ustupovala. Během jednoho měsíce Němci překonali dvě třetiny vzdálenosti na cestě do Moskvy. Jen málokdo ještě věřil v možnost je zastavit, natož nad nimi zvítězit. Bylo zoufale zapotřebí silného propagandistického impulzu – jakéhokoli vítězství za jakoukoli cenu. A dějištěm tohoto prvního vítězství se stala právě Jelňa. Na osobní Stalinův příkaz tehdy ještě málo známý generál Žukov za cenu čtyřiceti tisíc životů sovětských vojáků a dobrovolníků osvobodil město, které v tu chvíli nemělo ani deset tisíc obyvatel. Toto vítězství nemělo prakticky žádný strategický význam a bylo nezbytné čistě z hlediska propagandy. Na frontovou linii byli poprvé vpuštěni zahraniční korespondenti, kteří si měli prohlédnout první zničené německé tanky a ukořistěné nacistické prapory. Státní propaganda pak slavnostně oznámila celé zemi, že se sovětskému lidu konečně podařilo zastavit nepřítele. Ani ne za měsíc však německá armáda znovu zahájila tažení na Moskvu. Jelňa se spolu s celou Smolenskou oblastí pak na následující dva roky ocitla pod německou okupací.

Po svém definitivním osvobození v roce 1943 bylo město téměř zničené. Jeho okolí bylo poseto mrtvolami padlých vojáků. Přišel hladomor. Lidé se živili shnilými bramborami ze starých kolchozních polí a rozkládajícím se masem zabitých vojenských koní. Byla to ta nejtěžší a nejstrašnější doba v dějinách města. Ani následující roky nebyly lehké, nicméně stát byl schopen lidem zajistit alespoň stabilní práci a základní sociální jistoty. Generace, která zažila válku, byla ochotna překousnout cokoli – těžkou práci, nespravedlnost sovětského režimu, omezení svobody pohybu, chudobu. Na celá dlouhá léta se ústředním principem stala věta: Hlavně aby nebyla válka. Život se vrátil do zajetých kolejí a lidé měli znovu svůj cíl – komunismus.

Počátkem devadesátých let se jim však tenhle skromný, stabilní svět zhroutil. Aby přežili, museli mnozí práceschopní obyvatelé opustit své domovy a odjet do větších měst. Od té doby tady žijí hlavně staří lidé a matky s dětmi, jejichž otcové vydělávají na živobytí daleko od svých rodin. Většina domů ve městě je stará a postupně se rozpadá, stejně jako cesty a silnice, které vypadají, jako by se tady válčilo ještě včera. Z lidí je tu cítit bolest z toho, že se na ně zapomnělo, touha po nových, velkých cílech a nevraživost k nám, kteří jsme přijeli se svými kamerami ze „syté“ Moskvy. To všechno vytvářelo jedinečnou estetiku, na které jsme měli v plánu postavit i naše vyprávění.

Průvodcem tímhle zvláštním mikrokosmem města se měl stát Sergej, jeden z místních dobrovolníků, který v zemi kolem Jelni hledá ostatky padlých vojáků. Ty pak celé město každoročně v den onoho prvního vítězství slavnostně pohřbívá do společného hrobu. Skrze Sergejův osobní příběh jsme se tak měli dopátrat toho, jak a čím žije celé město.

S natáčením jsme tedy začali v roce 2014, právě v době ukrajinské revoluce a anexe Krymu. Natočili jsme tehdy jen několik zkušebních scén, pak následovala pauza a pokračovali jsme až v roce 2016. Za ty dva roky se toho však v Jelně hodně změnilo. Město, které po sedmdesát let uchovávalo památku na hrůzy války a žilo fakticky v izolaci od civilizovaného světa, okamžitě ochotně uvěřilo v existenci nového fašismu, vypěstovaného Američany v tajných laboratořích NATO.

Stali jsme se svědky cynické manipulace, kdy státní moc využila geneticky zakódovaného strachu lidí z již jednou zažitého fašismu a vsugerovala jim, že stojíme znovu na prahu války a že jen jeden jediný člověk je schopen jejich rodnou zemi před útokem nového nepřítele ochránit.

Dospělí obyvatelé města jsou nicméně zaneprázdněni řešením ožehavějšího problému – jak vyžít s mizerným platem nebo penzí. Proto se rozhodli, že do války s fašistickým NATO pošlou své děti. Rudé vlajky vyměnili za Putinovy portréty a pionýrské šátky za vojenské uniformy. V tu chvíli už bylo jasné, že náš film musí být o něčem úplně jiném. K podobným změnám došlo samozřejmě nejen v Jelně, ale po celém Rusku, ovšem tady, v malé uzavřené komunitě, probíhají tyto procesy mnohem výrazněji a názorněji.

Na jednom z militaristických koncertů v místním kulturáku jsme viděli šestnáctiletou Mášu. Byla oblečena ve vojenské uniformě a zpívala o válce s tak upřímným zápalem, že jsme chtěli přijít na to, co ji k tomu motivuje. Našli jsme tedy její matku. Ta nám s radostí přislíbila spolupráci, a když přijela na první schůzku, se slovy „tak to je moje dcera“ položila na stůl tlustou složku s Mášinými oceněními a diplomy za nespočetná vystoupení v různých vlasteneckých soutěžích. To byla chvíle, kdy jsme pochopili, že hrdinkami našeho filmu musí být právě Máša a její máma. Později, když jsme se s nimi seznámili blíž, vyvstal před našima očima děsivý obraz násilí a manipulace, pomocí níž matka zcela potlačovala Mášinu svobodnou vůli a devastovala její osobnost. U nich doma vládla de facto vojenská diktatura. V jejich vzájemných vztazích jsme objevili hluboký umělecký obraz odrážející vše, co se děje ve městě i v celém současném Rusku.

Natáčeli jsme je s přestávkami po dobu půl roku. Celé natáčení bylo mimořádně namáhavé, každou scénu jsme totiž museli předem konzultovat s matkou. Ta pokaždé musela Mášu na natáčení osobně připravit a důkladně s ní vyzkoušet všechno, co bude před kamerou říkat a dělat. Zachytit jejich normální život bylo prakticky nemožné. Ta situace trochu připomínala film Vitalije Manského V paprscích slunce o Severní Koreji. Když jsme nakonec začali naléhat, aby nás nechaly nahlédnout hlouběji do svého každodenního života, matka jednoduše jakékoli další natáčení odmítla.

O tom, co zůstalo za scénou, se ve filmu nezmiňujeme. Během natáčení jsme měli možnost promluvit si s Mášou svobodně a bez matčina dozoru jen jednou. Byl to dlouhý rozhovor, kdy jsme mluvili spíš my, zatímco Máša poslouchala. Dovolilo jí to však trochu se uvolnit a učinit jedno jediné upřímné přiznání – ze všeho nejvíc na světě má prý strach ze smrti své mámy.

Natočeného materiálu bylo nicméně dostatek na to, abychom pro film sehnali finanční podporu. V roce 2017 jsme náš projekt představili na East European Foru v Praze, kde jsme zcela nečekaně obdrželi hlavní cenu a setkali se se zájmem ze strany mnoha producentů a zástupců televizí. Právě tehdy se o nás začal zajímat český režisér a producent Filip Remunda, který se poté stal koproducentem našeho filmu. Snímku se dostalo taktéž podpory od České televize a českého Státního fondu kinematografie. O něco později si nás všiml i německý televizní kanál ZDF/ARTE a producentka Simone Baumann, která se specializuje na filmy o Rusku.

Od samého počátku jsme si byli vědomi prakticky nulové možnosti uvádět tento film v Rusku, proto jsme se také hned od začátku orientovali zejména na západní publikum. Oslovili jsme kanadsko-švédského střihače Phila Jandalyho a v roce 2019 jsme s ním v pražském studiu Hypermarket Film začali pracovat na střihu, který zabral celkem tři měsíce. Při práci na scénáři nám aktivně pomáhal i český dramaturg Jan Gogola ml. a zvukové režie se ujal Jan Čeněk.

Česká premiéra na letošním festivalu Jeden svět byla bohužel zrušena kvůli koronaviru, chvíli byl film k vidění na portálu DAFilms v sekci Jednoho světa online, nicméně náš producent plánuje distribuci filmu v českých kinech a je také pravděpodobné, že ho na podzim uvede Česká televize.