Pro filozofii jako stvořený

„Film je stvořen pro filozofii; vše, co filozofie kdy řekla o zdání a skutečnosti, o jednání a charakteru, o skepticismu a dogmatismu, o přítomnosti a absenci, se ve filmu posouvá a jeví v jiném světle.“

Touto citací slov amerického filozofa Stanleyho Cavella otevírá svůj příspěvek do antologie Film as Philosophy (2005) jeden z jejích editorů Jerry Goodenough. V textu nabízí komentovanou ukázku tří způsobů, kterými podle něj může film filozofii obohatit. Důvody, proč by filozof či filozofka měli, jak vykresluje situaci Goodenough, „vstupovat do temnoty s popcornem a limonádou v ruce“, jsou podle něj tři: film může sloužit jako živá ilustrace nějaké filozofické teorie nebo myšlenkového experimentu, který spustil řetězec argumentů. Za druhé může film explicitně být o filozofovi jakožto filozofovi, pokusit se, takříkajíc, předvést filozofii v akci (jako příklady uvádí autor Jarmanův film Wittgenstein [1993] a Dickova Derridu [2002]). Třetí, pro knihu samu nejpodstatnější, cestou pak je myšlenka, že film sám může filozofovat.

Prvním z důvodů filozofova vstupu do kinosálu je lov dobrého příkladu. Většina filozofů a filozofek se nyní živí jako přednášející a získat k vysvětlované teorii či argumentaci ilustraci v podobě syté kulturní reference, kterou studenti sdílejí, může pomoci přinejmenším některým z nich otevřít dveře k pochopení filozofického problému v jeho naléhavosti stejně jako k porozumění navrhovaného řešení.

Jako někdo, kdo kdysi strávil semestr na univerzitě v Glasgow, mohu takové pozorování jen potvrdit. V hodinách se to hemžilo odkazy na karteziánské fantazie o zlotřilých podvodnících, mozky v kádích, netopýřími zážitky či Oskary žijícími v různých světech. (Kdo by chtěl znát další příklady, nechť sáhne po knize 100 myšlenkových experimentů Marka Pichy a Dagmar Pichové.) Myslím, že za mým tehdejším nedostatkem trpělivosti s jemnostmi filozofické analýzy, která vznikla na tak podivný popud, byla (mimo jiné) jistá imaginativní strnulost přednášejících. Učitelé s představením experimentů neztráceli zbytečně čas – nejspíš proto, že uvedené myšlenkové experimenty patřily do galerie dobře známých, tisíckrát probraných příkladů, ke kterým, mysleli si, stačilo již jen odkázat pomocí jednoho dvou slov.

Goodenoughovi však nestačí, že filmy mohou určité filozofické mini-narativy „obalit masem“ a předvést ve formě, která má možnost oslovit i někoho, kdo není vůči fantazijním výletům analytických filozofů právě nejshovívavější: „Film nám umožňuje vnímat, cítit a zakoušet to, co se děje, na hlubší a přesvědčivější rovině, než by dokázal jakýkoli psaný text,“ uvádí v souvislosti s další, pokročilejší formou setkání filmu a filozofie, totiž v případě, že se film sám pustí do filozofování (hovoří přitom konkrétně o snímku Blade Runner [1982]).

Jak se tomu mezi obhájci serióznosti podniku „filmozofie“ často stává, představa o (nevyhnutelně?) filozofujícím médiu – filmu – se stane natolik lákavou, že se na její podporu šikne jakýkoli argument. Domnělá síla média – obrazu a zvuku – nás podle Goodenougha nechává na vlastní kůži prožít, v daném případě, otázky a pochybnosti o vymezení lidské identity; za určující „filozofické napětí“, které film buduje, považuje rozdíl mezi naším vlastním nereflektovaným pojetím „osoby“ a tím, které je normální ve světě filmového vyprávění (krátce: zatímco pro nás replikanti do kategorie lidí spíše patří, pro naše filmové protějšky spíše ne).

Zda lze základní téma Blade Runnera vyjádřit právě takto, si nejsem jistá; uvedená charakteristika však podle mě docela dobře sedí na román Neopouštěj mě britského spisovatele Kazua Ishigura, který získal v loňském roce Nobelovu cenu za literaturu. Jemně dystopický příběh až příliš lidské Kathy H., jež postupně vyměňuje lidskou za ne-lidskou identitu, mi již řadu let slouží jako dobrá ilustrace některých filozofických problémů, které souvisejí s vymezením toho, kdo je člověk.

S Goodenoughem se ráda shodnu, že filmy jsou prostorem, ve kterém se může filozofie cítit doma – a to (mimo jiné) právě z důvodů, které Goodenough v práci uvádí; je však chybou domnívat se, že nemůže být, z totožných důvodů, stejně doma i v jiných uměleckých druzích. Možná by stačilo, kdyby Goodenough občas vyměnil temnotu, popcorn a limču za lampu, čaj a knihu.