Role filmových festivalů v ČR

Jakou roli by podle vás filmové festivaly měly plnit a co od nich očekáváte? 

Tereza Czesany Dvořáková: Silná role spočívá především v kultivaci filmového diváctví, obohacení tuzemské filmové kultury o zahraniční kontext. Festivaly si mohou dovolit uvádět náročnější filmy a fungovat dramaturgicky ve větších celcích, což si nemůže dovolit ani ten nejartovější distributor. Slabší stránkou českých filmových festivalů je způsob jejich financování: mnohé z nich jsou závislé na soukromých penězích, tudíž musejí zpřístupňovat program „běžnému“ divákovi a zařazovat do plánu i akce, které nesouvisejí s programem. Nemalé problémy způsobuje také jejich nevídané množství: radikální navýšení počtu podporovaných festivalů za Topolánkovy vlády nadělalo v tomto směru více zla než dobra. Další chybou je, že festivaly u nás fungují až moc konkurenčně, takže se mohou jen těžko spojit v boji za lepší podmínky. 

Přemysl Martínek: Pro mě je důležité, aby byl festival skutečně iniciačním momentem pro mladé lidi k tomu, aby se začali lépe orientovat ve světové filmové produkci, ať už historické nebo současné, a přestali se bát chodit na náročnější filmy. Pokud však festivaly nechtějí být jen přehlídkami, měly by mít pevnější místo ve filmovém průmyslu jako celku. Neměly by jen ukazovat filmy zvenčí, nýbrž také podporovat vznik nových filmů, organizovat setkávání filmových profesionálů a obecně být prostorem pro reflexi filmového prostředí jako celku.

Marek Hovorka: Vzpomínám si, že v 80. letech Václav Havel popsal brněnskou alternativní divadelní scénu jako duchovní ohnisko pro svou generaci. Spojení „duchovní ohnisko“ nám v dnešní době zní možná nadneseně, ale podstata tohoto vyjádření je důležitá. Podle mě je festival místem setkání se s uměním, s reflexí života, s pluralitou pohledů na různé situace. Festival by měl mít dialogický charakter: důležité není jen samotné sledování filmů, měl by být i prostorem k diskusi. Proto jsou tak podstatné diskuse diváků s režiséry i režisérů mezi sebou, popisování vlastních zkušeností s filmem, učení se aktivnímu přístupu k filmu. Myslím, že se na tuto nezastupitelnou roli festivalu v poslední době hodně zapomíná. Zároveň festival není jen místem projekcí, ale aktivní podpory filmařů na nejrůznějších úrovních – od podpory vývoje či distribuce po publikační a vzdělávací činnost.

Mohou festivaly fungovat jako alternativní distribuční síť? A co by samotné festivaly měly udělat pro to, aby nebyly jediným místem pro distribuci náročnějších snímků? 

PM: Na konci minulého století propukla intenzivní debata o tom, zda festivaly mohou být alternativou k běžné distribuci a lékem na padající čísla diváků u artovějších produkcí. Osobně jsem k této možnosti skeptický. Festivaly nemohou fungovat jako specifická distribuční síť: filmy tam běží jen jednou či dvakrát, navíc za poměrně komplikovaných podmínek, kdy za práva zaplatí polovinu toho, co by zaplatila distribuční společnost, aby mohla poskytovat film třeba sedm let na různých platformách. Myslím si, že vztah festivalu a distribuce má být odlišný: festivaly by měly podporovat distribuci uměleckých filmů a měly by diváky informovat o tom, že promítané snímky budou k dispozici ještě jinde, zatímco distributoři by mohli s radostí poskytovat festivalům filmy, aby je propagovaly.

MH: Jiří Králík pronesl před několika lety památnou větu: „Dejte mi všechny peníze, které dáváte na karlovarský festival, a já vám za ně budu distribuovat v kinech všechny snímky, které festival uvádí.“ Ale to je mylné uvažování, protože podstatná práce festivalů je právě v kurátorování jejich programů. Důležitou rolí je i vytvoření události, která na artový typ filmů upoutá pozornost diváků, médií i politiků a úředníků. Festivaly hrají v otázce podpory distribuce artových filmů výraznou roli, ale je potřeba, aby měly možnost dlouhodobě a systematicky vytvářet vlastní dramaturgii. Dobře se osvědčuje, když mohou programové týmy jednotlivých festivalů pracovat co nejdéle pospolu, aby vytvořily výraznou kontinuitu. Pak jejich aktivní role podpory kinematografie je vidět. 

Jak podle vás ovlivňuje vztah festivalů a distribuce probíhající digitální revoluce?

PM: Nezpochybňuji důležitost festivalů, spíš jsem chtěl poukázat na jejich problematickou roli v koloběhu uvádění jednotlivých filmů, od promítání na festivalu až po distribuci v kinech. U festivalů je stejně jako u distribučních společností problematické, že nenakupují filmy přímo od producentů, nýbrž od obchodníků s licencemi, kteří za ně provádějí předvýběr. Pro menšího producenta je velmi těžké do festivalového okruhu vstoupit, pokud za sebou nemá buď zmíněného obchodníka s licencemi, nebo člověka, který už uvedl film na nějakém významném festivalu. Ten prostor pro distribuci uměleckých filmů je tedy svým způsobem omezen systémem prodeje a nákupu licencí, který mnoho zajímavých snímků vyřazuje ze soutěže. Festivaly se kvůli tomu musí často uchýlit k přebírání programu od jiných festivalů, aby na sebe upoutaly pozornost. V ČR máme obecně velký problém s tím, že jen málo festivalů pracuje s vlastní dramaturgií nebo z ní činí středobod. Máme spíše festivaly přehlídkového typu, které uvádějí již prověřené filmy.

MH: Podle mě dochází k totální proměně distribuce obecně, a to nejen díky internetu. Nedávno jsem mluvil s Peterem Jägerem, majitelem prodejní společnosti Autlook Films zaměřené na dokumentární filmy, který tvrdil, že prodej televizím a distributorům je jen menší částí jejich zdrojů. Primární jsou pro ně festivaly a tematické přehlídky, které se periodicky opakují a kterých ročně registrují šest tisíc. Tato změna je podle mě významná a měla by nás inspirovat pro to, jak nastavit podporu distribuce do budoucna. To samozřejmě neznamená, že by nebylo potřeba podporovat kinodistribuci, např. dotace na digitalizaci kin by měly být podmíněné tím, že by kinaři povinně uváděli nějaké procento nekomerčních filmů. To by usnadnilo i spolupráci distributorů s kinaři ohledně uvádění umělecké produkce.

TD: Pokud jde o stahování filmů z internetu, skutečnost, že má divák širší možnosti, neznamená to, že ví, na co konkrétně se má podívat a kde hledat zrovna náročnější snímky nebo kurátorský výběr kolekce filmů. Nicméně dá se s tím pracovat i pozitivně, viz portál dokumentárních filmů DAFilms.cz, který má stoupající návštěvnost a dokáže oslovit mladší generaci. Tento typ projektů funguje většinou tak, že svou nabídku v čase proměňuje, vytváří akce nabídky filmů na pár týdnů apod. V současnosti jsou ale tyto aktivity hodně omezené penězi, placené internetové služby na požádání zatím hledají svůj ekonomicky soběstačný model. 

PM: Digitalizace se nedotýká jen způsobu, jak divák chodí do kina, ale i jakým způsobem si vybírá festivaly. Jsme svědkem jakési „eventizace“: klade se důraz na události s přidanou hodnotou, čemuž však neodpovídá ekonomický model prodeje licencí. Za posledních pět let prošla Evropa digitální revolucí obrovských rozměrů, ale my stále kupujeme práva v úplně stejném systému jako před x lety. V momentě, kdy spolupracujete s osvíceným prodejcem práv, tak to nevadí, ale zkuste se obrátit na společnost Wild Bunch, že chcete zahrát jeden jejich film, a budete si muset připravit 1000 EUR na dvě projekce, pokud se s vámi vůbec budou bavit, a tímto způsobem bohužel uvažuje 90 procent společností. Na jednu stranu jsme velmi zmodernizovali koncový systém, kde divák hledá filmy, ale od produkce po uvolnění práv je ten systém pořád stejný a konzervativní.

Podle jakých kritérií lze určit význam festivalů a přidělit jim podle toho adekvátní finanční podporu? 

TD: Tato otázka se řešila před dvěma lety na Ministerstvu kultury. Tenkrát se nenašlo lepší hledisko než velikost. Jak ale definovat velikost festivalu? Podle velikosti rozpočtu? Podle množství projekcí? Podle významu programu? Myslím, že z hlediska Státního fondu kinematografie je situace transparentní, ale je tady asi čtrnáct festivalů, které dlouhodobě podporu dostávají, i když v některých případech může samozřejmě někomu podpora konkrétního festivalu připadat problematická – viz nedávný problém Anifilm versus Anifest nebo často kritizovaná úroveň Febiofestu. Jiná situace panuje poslední rok na odboru medií a audiovize Ministerstva kultury. Zde se podpora tradičně zaměřuje i na menší přehlídky, ale taky na publikační činnost, filmovou výchovu apod. Letos ovšem ministerstvo podpořilo jen osm největších festivalů. Pod čarou zůstaly mimo malé akce i středně velké a dost významné festivaly: Mezipatra, Ostrava Kamera oko, Fresh Film Fest aj. Ani nemluvím o skandálně nesystémových 9,5 milionech Kč pro Febiofest, z nichž 7,5 mil. bylo neznámo proč přiděleno přímým nařízením Ministerstva financí. 

PM: Mám pocit, že finance nejsou tím hlavním, co by festivalům chybělo. Těší se slušné veřejné podpoře, jsou intenzivně propagované a mají velmi solidní návštěvnost i prodeje akreditací. Největším problémem podle mě je, že se většina festivalů od 90. let téměř nezměnila: nemění se jejich dramaturgický záměr, pracují na nich pořád ti samí lidé, prostě se nevyvíjejí. Vývoj nahrazuje vznik dalších festivalů, viz Kamera oko, které však svou dramaturgií tvoří spíše pandán k jiným festivalům. Obecně si tedy myslím, že festivalům nechybějí primárně peníze, ale spíše lepší institucionální zázemí, výraznější vize a zpětná vazba do zbytku filmového průmyslu.

MH: Rozhodně bych nesouhlasil s tím, že peníze nejsou problém. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že jakmile do našeho prostředí zasáhla finanční krize, všichni sponzoři začali zohledňovat míru návratnosti investic: zda se jim díky spolupráci s festivalem zvýší prodej hypoték, piva nebo zemního plynu. Před rokem 2008 se tito sponzoři chovali úplně jinak, považovali za prestižní záležitost, že mohou spojit své logo s těmito významnými událostmi. Vlivem krize jsme zaznamenali výrazný úbytek soukromých zdrojů: zatímco v předkrizových letech tvořily zhruba čtvrtinu našeho rozpočtu, v loňském roce činily pouhou desetinu. A neklesá jen podpora soukromých, ale i veřejných zdrojů. Pokud by vývoj situace měl pokračovat tímto směrem, tak festivaly budou čelit krizi, která nebude dlouhodobě řešitelná. I na to jsme letos upozornili společným dopisem 13 českých filmových festivalů členy rady fondu kinematografie.

Jak by se tedy měl nastavit systém financování? 

TD: Nová kritéria pro udělování dotací jsme se na začátku roku pokusili na fondu zformulovat, jsou veřejně dostupná na našich stránkách. 

PM: Při přidělování dotací by se mělo více zohledňovat, že některé festivaly nemohou už ze své podstaty získat takové množství soukromých peněz, které by potřebovaly. My nemůžeme soukromým firmám něco nařizovat, ale měli bychom vytvářet lepší zázemí pro to, aby bylo pro soukromé podnikatele zajímavé tyto festivaly podporovat. 

MH: Změna kritérií fondu je jistě přínosná, ale především musí někdo zpracovat důslednou analýzu festivalového prostředí a definovat jasnou vizi a dlouhodobou i střednědobou strategii, aby bylo jasné, jaký subjekt je v systému české kinematografie za co odpovědný. Myslím, že by bylo dobré znát i tato konkrétní očekávání. Pak nebude podpora jednotlivých subjektů závislá jen na konkrétních členech rady, ale bude součástí jejich obecné role, kterou jednotlivé festivaly, distributoři či producenti v celém systému zastávají.

V čem jsou české festivaly v porovnání se zahraničím jedinečné?

PM: České festivaly jsou specifické svým množstvím a také tím, že se u nás festivalovému hnutí obecně hodně fandí. To je dobrá výchozí pozice k napravování věcí, které ve filmovém prostředí skřípou, teď už jen zbývá ji využít. 

TD: České festivaly jsou jedinečné v tom, že často dokážou udělat hodně muziky za málo peněz, například Přehlídka animovaného filmu. Názorně je na nich vidět pozoruhodná česká schopnost dělat věci „na koleně“. Specifická je pro naše prostředí také zmíněná hustota festivalové sítě a historicky zakořeněná tradice alternativní kultury. Dlouhodobě se u nás také daří hnutím filmových klubů a festivalům amatérských filmů, které často fungují velmi dobře.

MH: Nedoceněnou hodnotou českých festivalů je dlouhodobě vysoká návštěvnost. My to považujeme za samozřejmost, ale jednou budeme vzpomínat, jaké to bylo skvělé, když ty tisíce diváků navštěvovaly filmové festivaly, a jak to kultivovalo filmové prostředí. Rovněž nesouhlasím s výtkou, že by všechny festivaly žily z 90. let. Třeba i Febiofest, který jste kritizovali, je úplně jiným festivalem než před patnácti lety a program má z mého pohledu stále zajímavý. Obecně si myslím, že česká festivalová scéna je velmi dynamická. Například festivaly Jeden svět nebo Jihlava významně ovlivňují podobu dalších festivalů nejen v Evropě. 

Co jim naopak chybí?

TD: Určitě tady chybí stabilní financování, společná platforma i personální kontinuita. Na fondu počítáme s možností víceletých grantů pro festivaly, ale zatím na to chybí peníze. Souhlasím s výtkou Přemka Martínka na adresu novinářů. Většina našich žurnalistů je schopna hůře či lépe analyzovat filmovou tvorbu, ale málokdo je schopen se zabývat industry a kulturně-politickým prostředím. 

PM: Mám pocit, že u nás všechny festivaly naplňují kvantitativní požadavky spíš než kvalitativní. Chtějí zahrát co nejvíc filmů, mít co nejvíc diváků, přivézt někoho, kdo je mediálně známý, a uspokojit sponzory. Musím zopakovat svou výtku, že tuzemské festivaly jsou strašně málo kreativní, dostatečně nepomáhají českému filmovému průmyslu a pořád žijí z 90. let. Je třeba oprostit se od nesmyslných čísel a začít ty festivaly srovnávat kvalitativně. Velký problém je také v nízké informovanosti novinářů. Očekával jsem, že naši publicisté budou jezdit na zahraniční festivaly, ale pro většinu z nich jsou vrcholem Karlovy Vary. To se musí změnit.

MH: Za velký problém ve srovnání se zahraničím považuji zbytečnou řevnivost mezi subjekty, které by si měly spíše pomáhat. Instituce, které by mohly efektivně spolupracovat, se proti sobě zbytečně vymezují. V zahraničí je ale lidem úplně jedno, jestli je někdo z jednoho nebo druhého festivalu, ale že je z České republiky a reprezentuje region střední či východní Evropy. Mnohokrát omílaná koncepce Dánského filmového institutu je postavená na vědomí, že zastupují Dánsko a Skandinávii, případně Evropu. Proto si i velmi hlídají, aby se jejich festivaly vzájemně doplňovaly. Dlouhodobá strategie by u nás tento přístup měla vyžadovat. Nevolám po nějakém bratříčkování, soutěž o filmy a celkový koncept musí být otevřená. Ale nesmí se zapomínat na velkorysost a spolupráci, společnou synergii. Česká festivalová scéna, jak už tady zaznělo, je velmi bohatá. To ale nevzniklo samo od sebe. Kinematografie má v Česku silnou tradici. Pokud bychom se o tuto tradici připravili, přijdeme o kus své vlastní identity.