S autory v kině

Festivalová projekce, u níž je přítomný autor, nabízí vždy ještě další čtení. Filmy se po projekcích v kritické besedě s diváky domýšlí. Diskuze nemá samozřejmě film dovysvětlit, ten funguje jako autonomní dílo a pro každého diváka jedinečně. Ale může zviditelnit něco, co viditelné nebylo, upevnit křehký dojem nebo ukázat vodítko k jiné rovině významů – v tom jsou setkání s autory vždy dobrodružná.

Jacques Perconte vyprávěl, jak pracuje s kodeky, jimiž z digitálního obrazu zpřítomňuje vnitřek, jeho vznikání (L). Nedávno vystavil v galerii i film trvající tři dny, který se sám vytvářel přímo při projekci, a pro nějž vyvinul algoritmus, experimentující s kompresními postupy podle vlastního „uvážení“. Také mluvil o svém zaujetí motivy z krajiny (jež se objevují v mnoha jeho dílech z posledních šesti let). Vnímá je jako politické rozhodnutí, kdy se odklonil od tematizace lidského těla a zaměřil se na kontext, okolí těla a situace, které nás a naše konání zásadně spoluutváří.

Z Japonska do Jihlavy již podruhé přijel Yoshiki Nishimura. Jeho filmy jsou vizuálně nesmírně precizní a mne samou zajímalo, jak přesně kombinaci reálné a virtuální sněhové bouře vytvořil. Projekce na velké plátno v Diodu byla strhující, opravdu Fascinující okamžik. A někdy je odpověď na zdánlivě komplikované otázky ta nejjednodušší: Yoshiki natáčel ten skutečný padající sníh za tmy, naproti zdi sousedova domu, prostě z okna svého bytu.

Charlotte Dunker (Jupiter Lollopop) vysvětlila, proč je pro ni důležité zasáhnout ručně do obrázků, které posbírala z youtube: věnovat jim zaujetí, čas. Roztříštěnou pozornost, příznačnou pro přetržité vstřebávání obrázků z videokanálů, překrýt pečlivě vyhotoveným osobním otiskem do plynutí obrazu.

Světovou premiéru svého osobního eseje představil i Karel Doing, jenž vycházel z fotografií z archivu svého otce. Autor zná jeho životní příběh jen zčásti a s touto trvalou nekompletností se pokusil ve filmu vyrovnat. Na materiálu filmového pásu vytvářel narušováním emulze abstraktní krajiny, analogické k záběrům kolážovitě zobrazujícím fotografie, které pořídil otec na místech s určitou významností. Pro každou z esteticky konzistentních sekvencí je typická neúplnost, neuzavřenost, končící ostrým střihem, nečekaným přechodem do jiného módu zobrazení a vnímání. Především v tom neustávajícím chybění je Karlova zpráva intimní a vzácná.

Peter Tscherkassky, který spolu se svou ženou, rovněž filmařkou Eve Heller, přijal pozvání být rodinnou porotou Fascinací, dovezl nejen svůj starší film Motion Picture, ale i původní fotografii zvětšenou z Lumiérova filmu La sortie des ouvriers de l’usine Lumière (Východ z továrny, Louis Lumière, 1895) a ukázal, jak přesně umístil vedle sebe 50 pásů 16mm filmu, na něž pak ikonický obrázek dělnic vycházejících z továrny promítl. Vznikl tak strhující abstraktní konceptuální film, jímž byla spektakulárně uzavřena retrospektiva Fascinace: Továrna.