Sbohem, děcáku

Původně jsem vůbec neměla v úmyslu točit nějaký film. Prostě jsem začala učit v jednom dětském domově v Ústí nad Labem angličtinu prožitkovou metodou. Moji žáci byli divocí puberťáci, většina Romové. Víc než nějaká angličtina je zajímaly cigarety a hry na gangstery. Zdálo se mi nemožné je cokoli učit. Mnohem jednodušší bylo vytáhnout nejdřív foťák a potom kameru, protože najednou mě začali respektovat. Umožnila jsem jim tvořit krátká videa, gangsterky, potom vlastní hiphopový videoklip.

Když jsem pak fotky a videa ukázala na FAMU, nápad na film už byl na světě. Nejdřív vznikl studentský film Hranice ghetta a pak jsem se odhodlala začít točit časosběrný celovečerní film o tom, co se s touhle partičkou bude dít, až dosáhne plnoletosti a dá děcáku sbohem.

Do celovečerního filmu se vešly tři příběhy: Lukáše, Járy a Simony, dnes tedy už Robbieho. Lukáš se chtěl stát slavným hiphoperem, Jára toužil po velké rodině, Simona se chtěla nechat předělat na muže.

Byla to divoká jízda, kde základem všeho bylo neztratit protagonisty z očí. To, co totiž mladé lidi často čeká po opuštění ústavů, asi nejlépe vystihuje sousloví „černá díra”. Zahučí do ní, ani neví jak.

Když někomu celý život vychovatelé podle přesného harmonogramu určují, co kdy má dělat, a pod nos mu kuchařky dávají už předem nakrájené krajíce chleba, velmi těžko se pak ze dne na den začne chovat jako dospělák.

A pak je tady spalující touha někam patřit, zažít lásku. Jako by to najednou všechno po dětství v ústavu chtěli jeho odchovanci dohnat. A ta touha je tak silná, že se Simona rozhodla vyhledat svou mámu, která jí v dětství tolik ublížila. Krev není voda. Další možnost, jak mít konečně silný vztah, je zplodit dítě. Jára se pro dítě rozhodl v osmnácti letech. Odešel z děcáku i ze školy, aby se o něj mohl starat. A Lukáš se na samotu rozhodl zapomenout pomocí pervitinu.

Šílené na tom všem je, že jakmile mladí lidé z dětských domovů opustí brány ústavů, není tu podle zákona nikdo, kdo by každému jednotlivci systémově a kontinuálně pomáhal. Do 18 let má každé dítě přiděleného svého sociálního pracovníka. Úderem 18. narozenin už tohoto pracovníka ze zákona nezajímá. A tak z děcáku zapluje často rovnou právě do „černé díry”.

Nebyla jsem jenom režisérka. Stala jsem se ze dne na den sociální pracovnicí, psycholožkou, připadala jsem si občas jak telefonistka z Linky bezpečí. Zkuste si v mrazivé únorové noci rychle vzpomenout na nejbližší volné azyláky. Už jste někdy řešili, jak se vyřizují žádosti o dávky v hmotné nouzi nebo dluhy na zdravotním pojištění?

A navíc se ze mě stal detektiv. Děcka měnila telefony jako na běžícím pásu, nebo je neměla vůbec. Jára tak moc pracoval – a navíc načerno – aby zabezpečil svou novou rodinu, že dostat se k němu s kamerou bylo těžší než k celebritě. Simona se jednu dobu skoro každý den stěhovala od příbuzného k příbuznému, aby u něj konečně našla útočiště a domov. Kolikrát jsem marně pátrala po Lukášovi! Jak ho najít někde na ústecké ulici mezi feťáky? A jak dlouho mám čekat, až se mi ozve? Rok? Dva? No, ještě že jsem zvolila formát časosběru…

Ze všech těch nečekaných nových rolí, které na mě kromě té režisérské čekaly, se však asi nejvíc prohloubila moje role kamarádky. S těmito „dětmi”, dnes už dospělými lidmi, se totiž známe už asi deset let a ještě se, myslím, nestalo, že bychom si nepopřáli k Vánocům. Vždycky jsem pečlivě promýšlela natáčení, abych jim třeba nějak přítomností kamery nemohla ublížit. Naopak jsem to často vnímala tak, že jim prostřednictvím natáčení pomáháme – že konečně mohou někomu říct, co cítí a co zažívají. Doufám, že kamera se tak trochu stala jejich hlasem a pomohla otisknout jejich zkušenost o cestě z děcáku.