Skutečnost je vlastně takové velké nic
Nový film Aleše Suka Konec světla vypráví příběh o realizaci nesplněných snů a přání. Hravým způsobem sleduje skupinu lidí v rozpadajících se ruinách bývalého vězení, kde se realita mísí s imaginací a aktéři dávají průchod své představivosti. Stejně jako u jeho předchozích projektů spolupracoval Suk i tentokrát se svou že Željkou Sukovou. “Snažíme se starat o vzájemné projekty a náš každodenní život je taková rešerše i casting v praxi, kde na každém kroku objevujeme něco, co se možná hodí do nějaké vize či realizace,” říká.
Chorvatské město Rijeka se objevuje nejen ve filmu Konec světla, ale i v dalších dílech, na kterých jste se podílel. Také tam organizujete i další projekty společnosti UKUS, jako například workshop REFINERI. Čím je pro vás toto město zajímavé z osobního hlediska a čím bylo inspirací pro váš film?
Posledních několik let jsme na úprku před konzumním fungováním společnosti, a proto jsme se také rozhodli ukončit spoustu našich aktivit, včetně několika edukativních inspirativních modelů, které jsme v Rijece a okolí prováděli. Rijeka je specifické místo, kde se v minulosti vždy míchaly kultury a politické názory, dokonce se momentálně město honosí titulem Evropské město kultury 2020. Film Kraj světla je orámován demonstrací proti Oliveru Frljićovi, momentálně v Čechách asi známém jako kontroverzní divadelní umělec ukazující Ježíše znásilňujícího muslimku ve hře Naše násilí a vaše násilí. Frljić byl v roce 2015, kdy jsme natáčeli, intendantem Národního divadla v Rijece. Nešlo nám tím ani tak o fenomén otázky svobody slova, ale zejména o konfrontaci s naší teorií o tom, zda není lepší jen sedět v obýváku a snít než na úkor utrpení druhých kariérně postupovat tak, jak tomu bylo třeba i v principech gulagu Golog otoka.
Pokud se nemýlím, další inspirací pro vznik filmu Konec světla se staly přání a sny některých z vašich sousedů.
Všechno začalo poté, co jsme se přestěhovali z Prahy do Rijeky v Chorvatsku a zabydleli se ve staré bytovce obklopeni sousedy v důchodovém věku. Jednou pozdě večer jsme si všimli, že paní, která bydlí sama naproti, stojí uprostřed svého obýváku a vytrvale diriguje jakousi neviditelnou kapelu. Ten pantomimický obraz se několikrát opakoval a zalíbil se nám, tak jsme se jí na to šli opatrně zeptat. Zjistili jsme, že jejím nesplněným životním snem je dirigování symfonického orchestru. Její umělecká kariéra ale skončila – dřív než vůbec začala – za přepážkou pobočky místní banky, která v 90. letech zkrachovala. Chtěli jsme ten obraz použít v nějakém skromném filmu. Souhlasila. Jenomže později toho večera nám zaťukal na dveře další ze sousedů, a během pár dní se k nám donesla různá nesplněná životní přání našich sousedů. To by byla zřejmě jedna z prvotních formálních inspirací.
A jaké byly další inspirace?
Další veledůležitou věcí, která ke vzniku filmu přispěla, byl náš postoj k životu; v chorvatštině mají k sobě slova „práce“ a „poslání“ velice blízko, mají určitě příbuzný kořen. Chtěli jsme se prakticky zabývat realizací toho, proč je někdo v nějakou dobu poslán na nějaké místo, aby tam dělal svoji práci. Naši sousedé se nám tak nabídli jako takoví pokusní králíci naší teorie o životě, práci a poslání, která, jak jsme později zjistili, má spoustu aspektů.
Někteří z aktérů se objevili již ve filmu Marijiny, který režírovala vaše žena Željka Suková a u kterého jste dělal kameramana, střihače a producenta. Ve snímku Konec světla je však vidíme v úplně jiné poloze. V některých scénách z herců prýští až dětská představivost a touha hrát si. Jaká byla jejich zkušenost s natáčením?
V rámci realizace Marijiných jsme se s protagonisty teprve seznamovali a překvapivě i sblížili. Pozvali jsme je do našeho bytu, částečně protože byli zvědaví, jak jsme byt opravili a vybavili, ale hlavně proto, že se zadarmo dobře najedí a napijí. Tehdy v celém domě vládly takové ty klasické sousedské hádky, děly se různé malé intervence a naschvály. Jako hosté neměli ale ponětí, že jsou natáčeni, tenkrát jsme používali fotoaparát, což je dnes už běžné, a skryté mikrofony. Jenže jako zázrakem je ta společná akce sblížila, i když poté, co jsme jim film ukázali, byli někteří trochu uraženi. Až v momentě, kdy film odvysílala chorvatská televize na prvním programu v sobotu večer a jejich kamarádi jim začali gratulovat a v novinách vyšly pozitivní kritiky, měli najednou pocit, že vše je, jak má být, a že by se svým životem ještě rádi něco udělali. Že by se rádi ještě nějak realizovali.
Jakým způsobem postupujete při práci s neherci? Máte jasnou vizi, kterou by měli naplňovat, nebo jim necháváte volnost? Jak velký vliv na podobu filmu případně samotní aktéři měli? Měli možnost například zasáhnout do scénáře?
Přišli jsme na to, že čím autentičtější a upřímnější protagonisté budou, tím bude všechno v projektu lepší. Stejně jako rybáři čekají na své úlovky, i my spíše vyčkáváme na náhody, nehody a detaily, ze kterých se potom jemně snažíme vystavět film. Samozřejmě, a také bohužel, nějaký řád musíme mít, před kamerou, a zejména po klapce, se kterou naši sousedé neměli žádnou zkušenost. Nebyli nejuvolněnější, ale i tak vznikla spousta spontánních maličkostí, se kterými jsme potom dál pracovali. S manželkou máme takový těžko definovatelný profesní vztah. Snažíme se starat o vzájemné projekty a náš každodenní život je taková rešerše i casting v praxi, kde na každém kroku objevujeme něco, co se možná hodí do nějaké vize či realizace.
Ve filmu se mísí imaginace, která zachází až k surrealismu. Čím je pro vás překračování hranice běžného vnímání reality zajímavé?
Co je to imaginace a co realita? Když se na to podíváme upřímně, tak život je pitoreskní snůška absurdit, včetně prapodivnosti slibů, víry a různých pocitů materiálních potřeb. Vlastně jsme si doma už dávno říkávali, že skutečnost je vlastně takové veliké nic. A to nic je jeden z motivů, který jsme do projektu vsadili a jeho účastníci, naši sousedé, s ním začali zajímavě pracovat. Tomu „nic“ jsme začali říkat „beďárek“. Bylo zajímavé, jak to najednou jako jakási rekvizita ožilo, tu se to personifikovalo, tam zase morfovalo a nikdo pořádně nevěděl, co anebo kdo ten „beďárek“ je, ale všichni tomu věřili. Z takové skutečné maličkosti, jednoho slova, vzniklo najednou poetické mysterium, taková další figura obklopená neherci v prapodivných laciných kostýmech a z toho máme velkou radost. Snažíme se tyto věci až skoro observačně zachycovat. To je pro nás ryzí dokumentaristika.
Natáčení probíhalo na ostrově v prostorách bývalé věznice pro politické vězně. Čím vás toto místo inspirovalo?
Aniž bychom to věděli, životy všech našich protagonistů byly s ostrovem spjaty. Již zesnulý manžel jedné z protagonistek tam byl uvězněn, bratr další aktérky tam pracoval jako učitel a jednomu protagonistovi tam zemřel strýc... Goli otok (Pustý/nahý ostrov) bylo totiž vězení, gulag. Tohle místo jsme si vybrali především z jednoho konceptuálního důvodu: jako místo meditace o poslání a práci. O ostrově totiž někteří mluví jako o místě, kde strávili jedny z nejhezčích chvil, kde si užívali, koupali se a bezstarostně lenošili, a naopak většina považuje ostrov za peklo na zemi. Režim kárného tábora byl velice krutý, ten, kdo si chtěl zasloužit privilegia, lepší ubytování, stravu, méně práce, návštěvy a především zkrácení trestu, si to musel zasloužit tím, že bil ostatní spoluvězně. Je to takový mikro model situace, kde ten, kdo se chce mít dobře, musí druhému páchat zlo. Funguje tu pak přímá úměra – čím více mučení, tím lepší vyhlídky. V rámci naší teorie o poslání, jež je pro nás až posvátné, se musíme ptát: kam se poděl člověk? Aby někdo dosáhnul svého snu, provádí něco nelidského? Není tedy lepší zůstat doma a snít si o něčem, co bych rád dělal, než realizací toho ubližovat jiným?
Na stránkách vaší produkční společnosti jsem našel demo projekt Konec světla s datem 2010. Jak se lišila první koncepce od výsledné podoby filmu?
Konec světla jsme natáčeli bezprostředně po realizaci filmu Marijiny, ještě před jeho úspěchy. Měli jsme ambice skoro tak veliké, jako naši sousedé, něco dokázat a změnit. Nechali jsme na stránkách i původní trailer, 8 let starý, který má v sobě takovou až naivistickou ctižádost. Po první etapě natáčení na ostrově jsme se chtěli pustit do realizace snů jednotlivých sousedů, domlouvali veliké koprodukce, čímž jsme se ale vzdalovali od toho původního hravého impulzu. Nakonec jsme si uvědomili, že kdybychom v tom megalomanství pokračovali, přišli bychom o spoustu jemných a inspirativních detailů. Tak trošku bychom naše sousedy zneužili a stali se těmi spoluvězni, kteří parazitují na slabších, méně agresivních a více lidských duších. Původní záměr byl epičtější, ale nakonec jsme z těch zkušeností vytvořili takový žalm, který pro nás funguje i na rovině milosrdenství a odpuštění a hodí se tak na místo, které toho tolik zažilo. Při realizaci filmu se vždy něco obětuje, často celé scény, i ty nejdražší, a v tomto případě jsme obětovali několik let hledání cesty, jak k tomu materiálu přistoupit, a možná jsme obětovali i to, co jsme nikdy nenatočili. V křesťanské adoraci a klanění se žalmy i modlitby opakují, proto ve skladebné struktuře filmu používáme formu variací, což jsme původně nechtěli, ale zde to má především vnitřní význam.
Můžete poodhalit pozadí vzniku filmu? V čem se skrývaly největší tvůrčí překážky?
Film jsme realizovali velice komorně, snad až intimně, jak to máme rádi. Čeho ale velice litujeme, je dění okolo, které jsme bohužel nezvládli zachytit. I když jsme plánovali film vystavět jako takové making of snů našich sousedů, to ryzí making of našeho making of asi chybělo jako odvrácená strana té snůšky – jak jste to možná nazvali – surreálných snů. Už samotná cesta na loď a peripetie s nákladem scénografie i kostýmů byla poměrně obskurní. Při čekání na loď protagonistky ovládly přístavní nálevnu čtvrté cenové, respektive hrací automat a nalodily se s několika velikými výhrami. Během pětihodinové plavby na třídenní natáčení někdo vypil čtyřicet litrů vína z transportovaných šedesáti (cestovalo nás dvacet). Cestou se rovněž jedna z účinkujících zbavila svého vyvdaného příjmení tak, že odhodila mosaznou cedulku ze svých dveří doprostřed moře, s tím, že bude nadále umělecky vystupovat jen pod svým jménem za svobodna. Nejzábavnější situace však nastala po příjezdu na ostrov, po několikahodinovém individuálním zkoušení kostýmů a možností dialogu nám protagonisté, naši drazí sousedé neherci, zdivočili a posilněni vínem, částečně oblečeni v kostýmech se rozutekli po ostrově. Někteří se koupali, někdo holýma rukama lovil ryby a my jsme je naháněli všude možně. A tak to bylo po celé tři dny natáčení.
Natáčení tedy bylo, zdá se, velmi dobrodružné. Podařilo se vám vůbec z ostrova v pořádku vrátit?
Při návratu na nás čekala policie s tím, že dámy před pár dny oklamaly obsluhu, když jí tvrdily, že vyhrály spousty peněz, které jim nezkušená barmanka vydala. Vyrukovali na nás s tím, že si o nás všechno zjistili a že za vše je zodpovědná má manželka, ale hlavou gangu je paní profesorka, jedna z našich sousedek. Řekli jí, že moc dobře ví, že je profesorkou na fakultě, tehdy jim jen odpověděla: „Jó, jasný! Já jsem profesorka č***ků.” Bohužel se zprávy o našem natáčení ještě před příjezdem na Goli otok rozkřikly po kraji, a proto majitel sezonního bistra na ostrově pro nás otevřel a dámy za ty tři dny natáčení stihly propít velkou automatovou výhru i honoráře. A pestrobarevné ryby ulovené na Golom otoku z kýblu šplouchaly mořskou vodu rozpačitým policistům po botách. To jsme mohli také natočit…
Jedním z témat filmu Konec světla je možnost svobodně vyjádřit svou touhu a realizovat ji. Do jaké míry je pro vaši tvorbu tvůrčí svoboda zásadní?
Určitě je svoboda jedním z ústředních pilířů, proč něco děláme, kde žijeme a co tvoříme. Z Rijeky jsme před pár lety dokonce úspěšně utekli na malý ostrov bez silnic i aut, právě proto, abychom se příliš nezasekli v systému současného žití, nestali se z nás rutinní řemeslníci, profesní odborníci. Ten proces nového hledání a objevování je stejně důležitý jako pak samotná realizace projektu, který se v našem případě vždy široce otevře útokům náhod i nehod, kde improvizace je silným tvůrčím nástrojem. V Konci světla jsme třeba použili už zmíněný systém variací, to je vlastně takový model, který se děje každodenně i u nás, nejen u vězňů káznic, ale samozřejmě i všude v přírodě okolo nás. Jako takové nevinné vlnobití.
Své filmy vytváříte spolu se svojí ženou. Ale můžeme najít i další opakující spolupráce na jiných projektech, například s kapelou Midi Lidi nebo s již zmíněnými herci ve filmech Marijiny a Konec světla. Jsou pro vás dlouhodobé formy spolupráce důležité?
Dlouhodobé i krátkodobé vztahy mají každý něco do sebe. Nás ale baví se obklopovat, nejen profesně, lidmi, kteří jsou inspirativní a kreativně nezávislí, žijí tak, jak pracují, a naopak. Petr Marek se svými komplici složil hudbu do absolventského hraného experimentu Velké dobrodružství už v roce 2002 a známe se ještě déle, skoro půl života. Petr je právě ztělesnění ideálu, kdy máte vedle sebe osobu s obdobným tvůrčím i životním vkusem, která ví, co si myslíte a chcete, ještě dřív než vy sami. Navíc je tu ještě hodnota jeho přítomnosti, často projekt obohatí tím, že se v něm sám objeví, či ho dokonce neplánovaně ovládne. Podobné je to i s ostatními, nejvíc samozřejmě s mojí ženou, s níž jsme namočeni v oné louži život/práce/poslání 24 hodin denně. Z této hry v případě Konce světla vzešel nakonec motiv pomoci shora, takový až pohádkový přístup deus ex machina. Ve filmu se tedy jako autoři neplánovaně mihneme skrze hlas zpoza kamery.
