Smrt jako turistická atrakce

Bývalým koncentračním táborem Sachsenhausen denně projdou stovky lidí. Pózují před vstupní branou s nápisem „Arbeit macht frei“, fotografují pece a plynové komory a na místě poprav si pořizují dovolenková selfíčka. Tam, kde se před třemi čtvrtinami století umíralo, bezstarostně svačí, povídají si nebo se smějí turisté. Ukrajinský režisér Sergej Loznitsa jde ve své dokumentární eseji Austerlitz, odkazující na stejnojmenný román německého spisovatele W. G. Sebalda, proti očekávání jak formou, tak obsahem a zaměřuje se na život lhostejně proudící někdejší branou smrti. Všímá si přitom nejen kontrastu mezi minulostí a přítomností, ale i znepokojivé a v určitém smyslu nebezpečné distance, která je pro generace nezasažené válečnou zkušeností typická.

Austerlitz, který byl uveden na filmových festivalech po celém světě, letošní Karlovy Vary nevyjímaje, na rozdíl od běžných dokumentů o koncentračních táborech nabízí jiný přístup k tématu a odlišnou diváckou zkušenost. Ve snímku nenalezneme žádný rozhovor na kameru, snahu o subjektivizaci či průnik do mysli přítomných osob ani vyprávění o tragických osudech obětí nebo drastické popisy lidského utrpení. Namísto toho sledujeme dlouhé statické záběry, které se střídají v přísně strojovém rytmu a v precizních černobílých kompozicích zobrazují, jak do míst koncentrované smrti spontánně vstupují a zase z nich vystupují návštěvníci z jiné doby. Podnětnému diváckému zážitku napomáhá i plastická zvuková krajina plná zpěvu ptáků, šumění větru, lidské řeči a smíchu. Stačí, abychom zavřeli oči, a ocitneme se na místě plném života.

Observační metoda provází Loznitsu od počátku jeho filmografie, ať jsou to jeho rané snímky jako Krajina z roku 2003, v nichž se věnoval poetizaci všednodenního světa, nebo vyobrazení dějinných procesů, jako v Maidanu z roku 2014. Austerlitz je pokračováním jeho tvůrčího vývoje. Divák se může vžít do role citlivého pozorovatele a okem sociologa studovat lidské reakce, chování a gesta, jež jsou spolehlivější než slovo. Stejnou metodu ke společenské výpovědi využilo i režisérské duo Maria Kourkouta a Niki Giannari ve svém observačním snímku Strašidla obcházejí Evropou. Jejich autentický a zároveň poetický obraz uprchlické krize, který ocenila porota loňského Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, upřednostňuje distanci, odmítá inscenaci předkamerové reality a promlouvá stylizovanou filmovou řečí. Tvůrci tak osvobozují obraz od zažitých významových nánosů a schémat a z dálky zachycují to, co zblízka není vidět. Podobně jako Loznitsa zobrazují člověka jako objekt zasazený do konkrétní historické události a zároveň jako účastníka ahistorického příběhu lidské masy, řízené napříč časem různými dějinnými procesy. Právě místo a čas představují klíčové konstanty Loznitsova snímku, v němž se na jednom prostoru protínají dvě časová pásma. Stejné lidské davy, které dnes vidíme procházet místem kolektivní tragédie, by právě zde před více než sedmi dekádami umíraly.

Přes svou distancovanost a observační povahu Austerlitz vzbuzuje u diváků silné emoce, kterým Loznitsa čelil během diskuze po jedné z karlovarských festivalových projekcí, kde z části laického i odborného publika zaznívaly hlasy, které odsuzovaly domnělou manipulativnost Loznitsova dokumentu nebo kritizovaly ignoraci a netečnost protagonistů. Jak by vypadal snímek, kdyby se natáčel v místech vzdálených od turistických tras? Nemá přítomnost kamery vliv na chování zúčastněných? Sám autor však upozorňoval na to, že lze natočit pouze omezený výsek reality. Skutečnost, která je navíc natolik komplikovaná, že nepřipouští zjednodušující soudy. Autor na konkrétním fragmentu zachycuje obecný jev přítomný v současné západní společnosti, která zařadila koncentrační tábory mezi turistické atrakce. Loznitsa se svým dílem obrací k publiku, rozpoutává debatu a nutí k sebereflexi. Upozorňuje na ztrátu historické paměti a banalizaci zla a na jevy charakterizující společnost, z níž zmizel strach ze smrti a zůstala jen zvědavost. Varuje před nebezpečím, že historie se může opakovat.