Strach z „oken“
Dlouho jsem nechápala, proč nám všichni na FAMU hrozili, že když budeme točit pro televizi, zkazíme se a nepůjde nám dělat autorské filmy. Donedávna byly u nás na katedře filmy, které naplňují obsah pořadu a délku „televizního okna“ skoro sprostým slovem. Ale stejně nás dost pro televizi točilo a točí.
Možnost zasáhnout lidi, kteří si váš film nevybrali, jen jsou navyklí sledovat pořad, pro který jste vytvořili obsah, navíc za to dostat zaplaceno, je velkým lákadlem a dle mne to má i smysl. Dodnes nelituji jediného filmu, který jsem pro televizi dělala, ale moc dobře si již uvědomuji problémy, které toto rozhodnutí nese.
Natočila jsem jen dva filmy, o kterých vím, že nepotřebovaly více péče, než kolik díky televizním podmínkám dostaly. Když vyfasujete na natáčení tři dny, televizního technika, se kterým si nerozumíte, a ve střižně máte strávit stejně času jako na place, nemůže ani nic dobrého vzniknout. Takže si za stejný honorář vydupete den (šikovnější i dva) navíc, to samé ve střižně, ve které sedíte nonstop, a pokud střiháte v televizi, vytváříte dojem, že asi střihat neumíte, když přetahujete frekvenci. V lepším případě střiháte ve vlastních podmínkách, jak dlouho chcete, střihač dostane zaplaceno jako za čtyři dny a nejste za ufony. Ale to není ten hlavní problém, protože potřebnou péči můžete dát i dvacetipětiminutovému filmu pro pořad Náš venkov. Jen to víc bolí.
Reálně jsem pochopila, co je za problém, když se materiál z natáčení prostě nevešel do filmu. Tedy nutnost dodržet stopáž, kde je limit 20 vteřin. Vím, že jsou lidé, kteří tento problém řeší tak, že si střihnou vlastní „festivalovou verzi“, ale to, že člověk vypustí do prostoru televize film, se kterým nesouhlasí, bolí ještě víc. Navíc poté, co jsem točila dva půlhodinové filmy do roka, jsem se přistihla, že scénář stavím až matematicky. „Tak aby fungoval.“ Tato pravda bouchla, když jsem se potopila v přípravě absolventského filmu. Měla jsem pocit, že nikdy nebudu schopná přijít na klíč, jak film točit, když jej nebudu mít napsaný na papíře a rozkreslený.
Budu citovat pana Vachka. „Půlhodinovka je anekdota, tématu si jen lízne, na padesáté minutě začnete něco řešit, ale nedořešíte.“ Netvrdím, že by filmy měly mít tři hodiny a jediný slušný formát má devadesát minut, ale myslím, že by při přípravě filmu měl být prostor se volně rozhodovat, jak dlouhý má film být. I kdyby to mělo být dvacet minut po předchozím dvouhodinovém záměru. Nejde zde o čas, jde o tvůrčí proces, který prostě naplánovat nelze.
Dnes stojím před takovýmto rozhodnutím. Na žádost jsem pro dokumentární sérii napsala námět. Jak jsem ho vypustila z hlavy, začal ve mně růst a mně došlo, že nejsem schopná toto téma odhadnout a mám strach. Raději bych na něm dělala volně. Ale to znamená takové práce a nejistoty! Sehnat si producenta, obcházet fondy a slyšení, točit bez deadlinů, které mi v práci tak pomáhají, a třeba film vůbec nevznikne. Na druhé misce vah leží jistota, že téma člověk zpracuje, dostane se k mnoha lidem a ještě do rodinného rozpočtu přinese nějaké peníze, ale může to být mrzák. Tak co s tím?
