TOP 5 2018: ubráněná katedra, filozof vyhozený z trůnu i obrana „lepšofilmování“
Všichni teď vydávají svoje žebříčky nejvýraznějších událostí loňského roku, tak jsem se o něco podobného také pokusil. Vybíral jsem z těch, které podle mne v loňském roce nejvíce ovlivnily filmové prostředí nebo jsou vážným varováním či příslibem hlubších změn budoucích.
5.
Setkání roku:
Díky iniciativě Fondu kinematografie zvané Dramaturgický inkubátor mohu nejen já dlouhodobě spolupracovat (na připravovaném debutu Jana Haluzy Černé slunce) se špičkovým evropským dramaturgem Franzem Rodenkirchenem. Byli jsme s kolegy vybráni do jakési pomyslné české filmové reprezentace, abychom se v nadcházejícím „olympijském cyklu“ připravovali se zahraničními experty na budoucí vzornou reprezentaci české kinematografie na mezinárodní scéně. Snad naděje do nás vložené nezklameme a bude z toho nějaké „pódium“.
4.
Míjení roku:
Na největším pitchingu budoucích dokumentárních filmů na světě, amsterodamském IDFA Forum, loni chyběly projekty z východní Evropy. IDFA se přitom na začátku 90. let formovala zejména na uvádění filmů z postsovětských zemí. Upozornil na to na svém blogu dánský doyen kritické reflexe evropského dokumentu Tue Steen Müller, čímž vyvolal polemiku s novým uměleckým ředitelem IDFA, syrským filmařem Orwou Nyrabiem. Ten hájil své selektory tím, že jeden rok neznamená trend a že na IDFA v minulosti každoročně 3 až 4 východoevropské projekty byly. Uvidíme… Možná ale že syrský původ nového šéfa IDFA Nyrabii je nejlepší metaforou posunů v geopolitickém směřování nejvlivnější dokumentární přehlídky na světě. Polemiku najdete zde.
Mimochodem konkurence na amsterodamském Fóru je tak obrovská, že mým malým osobním vítězstvím bylo, že jsem získal superdrahou akreditaci alespoň jako divák. Tohle je esence tvrdé mezinárodní soutěže, do níž vstupujeme a kterou si málo z těch, kteří hodnotí naše výsledky, uvědomuje.
„Hlavním městem“ středo a východoevropského dokumentu se naopak na konci října tradičně stává Jihlava. I tamní festival ale české kinematografii přinesl loni oslabující míjení. Z vůle a rozhodnutí jejího právem respektovaného ředitele Marka Hovorky chyběly v programu (byť třeba v nesoutěžních sekcích) některé klíčové české (referenční) filmy uplynulé sezóny. Jihlava se přitom dostává do paradoxní situace. Sama byla před lety na počátku emancipace dokumentárních tvůrců i jejich tvorby. Nyní hledá svůj postoj vůči trendům, které zahájila. Stále více českých filmařů vstupuje do mezinárodní konkurence a zároveň se posilují a rozšiřují domácí dokumentární akce všeho druhu. Například právě na předloňské IDFA a loňském Berlinale měly světovou premiéru dva české filmy (Nic jako dřív, Až bude válka), které fanoušci i filmaři následně marně hledali v programu Ji.hlavy, jež chce být „českou radostí“.
» Pavel Sladký: Co chybí k tomu, abychom měli Českou radost? Komentář k 22. ročníku MFDF Ji.hlava
Lukáš Kokeš a Klára Tasovská na IDFA 2018, zdroj: IDFA
3.
Návštěvy roku:
Čeští dokumentární tvůrci i nadále pokračovali v ohledávání významných společenských témat. Svůj český film „dostalo“ orbánovské Maďarsko (Iluze), náckové zdejší i zahraniční (Budovatelé říše, Až bude válka), ruský pokus o ekonomickou reformu (Švéd v žigulíku) a mnoho dalších témat.
Filmy o Andreji Babišovi začaly vznikat už v době, kdy v něm ještě hodně lidí vidělo naději na změnu (Matrix AB, Selský rozum). Vrcholem byl letos sice filmařsky menší, žánrovější, ale o to zásadnější díl internetového Zvláštního vyšetřování 2.0 s názvem Babišův syn promluvil, ve kterém Vít Klusák a Filip Remunda se svými stálými spolupracovníky pomohli špičkovým investigativním novinářům Sabině Slonkové a Jiřímu Kubíkovi k filmové návštěvě premiérova syna, jehož svědectví otřáslo vládou.
Odchovanci katedry dokumentu FAMU ale tradičně bodovali a bodují (a budovali a budují) nejen filmováním. Například režiséra Bohdana Bláhovce jste loni mohli najít jako organizátora v pozadí pietní vzpomínky na vietnamské děti utonulé v jezeře Lhota nebo demonstrace protestující proti nucenému odchodu Petra Fischera z vedení Českého rozhlasu.
zdroj: Seznam zprávy
2.
Odchody roku:
Vystudovaný filozof a respektovaný publicista, komentátor a recenzent s nebývalou erudicí a šíří zájmu Petr Fischer končí jako ředitel stanice Vltava. Potvrzuje se tak v malém historická pravda, že filozofové se na trůny dostanou jen v dobách přelomů a změn (jeho nástupu předcházela změna ve vedení Českého rozhlasu). Normalizace (v tomto případě slovy Adama Michnika „normalizace bez tanků“) pak následně přinášejí snahy papalášů všeho druhu se samostatně uvažujících jedinců zbavit i za cenu vlastní ostudy.
Podobně před lety změna ve vedení České televize vynesla na významný post kreativního producenta Petra Kubicu, jednu z duší ji.hlavského festivalu a tehdejší katedry dokumentární tvorby FAMU. Jeho nynější ohlášený odchod z ČT, byť není vynucený, je pro naši obec snad ještě důležitějším znamením než obecně známá kauza „pornografa“ Fischera. Hradními trolly neustále ostřelovaná Česká televize ztrácí pod palbou citlivost i odvahu nejít divákům za každou cenu naproti.
zdroj: info.cz
1.
Střídání roku:
S velkým napětím bylo očekáváno babí léto na katedře dokumentu FAMU. Ohlášený konec mandátu jejího šéfa, profesora Karla Vachka, hledání jeho nástupce a také konec pracovních smluv většiny klíčových pedagogů, které krátce po svém nástupu v roce 2002 přivedl právě Vachek, probíhaly v dusné atmosféře, která na škole vládne od nástupu současného děkana. Sebevědomá katedra se však shodla na podpoře kandidatury Vachkovy zástupkyně, dlouholeté pedagožky a režisérky Alice Růžičkové, která posléze hladce prošla výběrovým řízením. Potvrdila také pracovní smlouvy dosavadním kolegům a angažovala několik jmen patřících ke klíčovým osobnostem mladší generace (Jan Šípek, Lukáš Kokeš, Lucie Králová). I když je podle mne škoda, že se Vachkovým nástupcem nechtěl stát někdo z nejvýraznějších autorských osobností působících na škole (tedy Martin Mareček nebo Vít Klusák), otevřenost nové šéfové diskusi i vnějším podnětům je velkým příslibem do budoucna.
» pedagogové Katedry dokumentární tvorby FAMU
Soukromé divoké karty:
1. Karel Vachek sice Komunismus zatím nedobudoval, ale celý loňský rok strávil ve střižně, takže už se to blíží… A my společně s kolegou Mikulášem Novotným pomalu začínáme připravovat premiéru.
2. Téměř sto tisíc diváků v kinech na Planetě Česko Mariána Poláka budiž posilou a pojistkou do dalších let proti všem budoucím zpochybňováním elitářského „lepšofilmování“ za státní peníze.
Zdá se, že dobré zprávy těsně 3:2 vítězí nad špatnými. Ale při bližším ohledání je jasné, že je vše daleko zamotanější. Dramaturgický inkubátor je mimo jiné inspirovaný úspěšnou doku-akcí s názvem dok.inkubátor, které ale Fond loni nedal podporu na její český program, přestože třeba Švédovi v žigulíku pomohla dojet až na zmíněnou světovou premiéru na IDFA. Petr Kubica se zase díky odchodu z „televizoru“ (jak sám vtipně metonymicky zaměňuje název instituce a "médium") naplno vrací do vedení ji.hlavského festivalu a na katedru dokumentu FAMU, což je pro obě instituce velká posila. A Petr Fischer bude mít možná konečně čas napsat nebo uspořádat další knihu, tu poslední (výbor ze svých textů Veřejné osvětlení) vydal naposledy v roce 2008.
