Filmař v roušce – 6. díl

19. dubna: O kom píšu

Scenárista Vít Poláček, kterého žádám o názor na to, zda má tenhle deník hlavu, patu a smysl, na závěr messengerové konverzace utrousí, že to lidi stejně čtou hlavně kvůli tomu, jestli o nich náhodou nepíšu. Abych to tedy zjednodušil: u tohoto dílu ať zbystří kromě Víta ještě kinař Milan Šimánek, zpěvačka Dáda Patrasová, producentka a politička Hanka Třeštíková, kameraman Jiří Petr, asistent kamery Luba Hlásek, zvukaři Ivo Broum a Václav Flegl, režiséři Džun-ho Pon, Yorgos Lanthimos, Paolo Sorrentino, Vít Klusák, Vladimír Skórka a Bohdan Bláhovec, scenárista a producent Tomáš Baldýnský (2 x), herec Norbert Lichý, bývalý ředitel společnosti Walt Disney Bob Iger, sociolog Stanislav Biler, filozof Slavoj Žižek, ředitelka Českého filmového centra Markéta Šantrochová, producent Vratislav Šlajer, „spiritus agens“ Matthieu Darras, investor Václav Dejčmar a prezident Donald Trump.

20. dubna: Okradl jsem Patrasovou

„Zdálo se mi o Vás dneska, tak se připomínám, stále od Vás nemáme jednu fakturu, jak jsem psal. Btw ve snu jste na tom byl asi tak mizerně, že jste kradl, třeba plášť Dády Patrasový, tak doufám, že to tak zlé není,“ píše mi vedoucí nejlepšího brněnského Kina Art Milan Šimánek, že nemá fakturu za únorovou projekci Efektu Vašulka (2019). Co by na to řekl psychoanalytik? Hmotná nouze, krádež, celebrita, kabát… Aplikováno na filmovou vědu jde pravděpodobně o chronickou úzkost z distribuce uměleckých filmů…

Sdílím zprávu, že autokina mohou být poslední nadějí amerických kinařů, a rozjede se diskuze, ve které pražská radní pro kulturu a producentka Hanka Třeštíková píše, že se na ni za poslední dva týdny obrátilo pět různých subjektů, které by rády autokino v Praze provozovaly. O čtyři dny později rozjíždí iniciativa Art Parking divadla a koncerty v Holešovické tržnici a stejná parta stojí i za Autokinem, které začne příští pondělí fungovat na Nákladovém nádraží Žižkov. Už v sobotu zahajuje nedaleko ruzyňského letiště program Kinoauto Praha filmem Samotáři (2000). Vskutku hořký humor dramaturga: film dostává v době povinné sociální distance zcela nový význam.

20. dubna: Pampeliškám chybí slunce

Pokračuje natáčení filmu Planeta Praha o adaptaci zvířat a rostlin na městské prostředí. Kameraman Jirka Petr hlásí, že s asistentem Lubou Hláskem roztočili ve studiu v jižních Čechách časosběr, jak rostoucí pampelišky zvedají hlavičkami asfalt, ale že nastala komplikace. Pampelišky sice asfalt zvedají podle plánu, ale nechtějí rozkvést, protože jim chybí slunce a filmová světla ho nedokážou nahradit. Takže bude nutné natočit finální část sekvence pod širým nebem. 

Dívám se na starší film oscarového „parazita“ Džun-ho Pona Okja (2017) a nemůžu si pomoci: tihle dnešní artoví hitmakeři mi přijdou poněkud prázdní. Od Yorgose Lanthimose až po Paula Sorrentina. Propracovaně formulované „small talky“, které se k podstatě věcí nedostávají. Fascinují mě scenáristickou propracovaností a vizuální promyšleností, ale neznejistí mě, nezatřesou mnou. Je to součást hry stejně jako reklama na Air France, kterou natočil fascinující Siao-sien Chou.

To, že je intenzivní letecká doprava v přímém konfliktu s ochranou přírody, dnes ví téměř každý. To ale nebrání vlivnému tchajwanskému tvůrci Siao-sien Chouovi, aby ve vizuálně podmanivé reklamní zkratce ztotožnil cestování v letadle s pobytem v přírodě. 

21. dubna: Ticho v pěti mikrofonech 

Zvukař Ivo Broum, kterému kdysi na FAMU nadávali, protože si v prváku troufnul se mnou dělat dlouhý film, teď pro náš přírodopisný film Planeta Praha točí ticho. Není sám, zvukaři v posledních týdnech vylezli ze svých studií a využívají ztichlé Prahy k doplnění archivů. Ivo má ale unikátní pětikanálový záznam, takže může zachycovat prostorový zvuk do několika mikrofonů současně, a přitom do každého separátně. Při zvukovém mixu se pak atmosféry lépe rozloží do reproduktorů umístěných za plátnem i po stranách sálu a divák bude ještě více vtažený do obrazu.

Zatímco Ivo navštěvuje muflony v Thomayerově nemocnici nebo slípky zelenonohé ve Valdštejnské zahradě, náš hlavní zvukař Václav Flegl teď točí v první linii nový film režiséra Víta Klusáka s pracovním názvem Velké nic. (Tleskám!) Navštěvuje nemocniční JIPky s nemocnými i zasedání vládního krizového štábu. V ochranném oděvu byste ho nepoznali od doktora, akorát mu zpod kapuce lezou dráty ke sluchátkům. Prý se styděl, když točili policisty, jak domlouvají těm, kteří nenosí roušky. Vida, jak může být čtyřicátník od filmu ještě citově nevyprahlý. Asi to bude tím, že Václav točí převážně dokumenty, a když už je to něco hraného, tak jsou to empatičtí Staříci (2019). 

22. dubna: Když Norbert Lichý nafukuje kopačák a sedí na něm

Časopis Variety píše, že se znovu rozjíždí natáčení hrané tvorby ve Švédsku a v Dánsku. U nás to zatím vypadá až na červen, potřebujeme, aby vláda nejdříve schválila hercům výjimku z povinnosti nosit roušky. I bez nich ale přibude sousta nových bezpečnostních a hygienických opatření do už tak náročného rébusu, kterým bývá sladění natáčecího plánu s časovými dispozicemi herců. Těžko třeba můžete herce otestovat a pak ho celý červen vozit jen na plac a domů, když mezitím zkouší na Letní shakespearovské slavnosti a každou středu dopoledne v dabingu mluví animovanou postavičku z populárního seriálu. Vzájemná provázanost všeho a všech a geometrické řady lidí, které v práci potkáváte… Tohle fakt můžeme zvládnout jenom společně.

A jak se daří hrané tvorbě v rouškách? Nova natočila a odvysílala několik dílů nekonečného seriálu Ulice (2020), ostravští kolegové kolem režiséra Vladimíra Skórky jeden díl sitcomu sKORO NA mizině (2020), na jehož konci požádali diváky o příspěvek na další natáčení. Posílám pětikilo, protože chci slyšet další vtipy na Norberta Lichého. Veřejnoprávní štáb kolem scenáristy a producenta Tomáše Baldýnského odložil premiéru seriálu Láska za časů korony, ale natáčení je prý v plném proudu.

22. dubna: Dividenda versus lidé

A jak pandemii zvládají největší hráči filmového průmyslu? Společnost Walt Disney, která kvůli krizi přišla asi o polovinu příjmů, poslala 100 tisíc zaměstnanců na neplacenou dovolenou, ale plánuje i nadále vyplatit červencovou dividendu svým akcionářům ve výši 1,5 miliardy dolarů. To by dokázalo pokrýt sto tisíc tříměsíčních platů. K dividendám ještě připočtěme bonusy manažerů. Například bývalý šéf společnosti Bob Iger získal jen vloni na prémiích 47 milionů a Financial Times píšou, že na bonusy se u Disneyů sahat nechystají. „Přitom jen mluvit o nepodmíněném příjmu nebo danění korporací je známkou komunismu,“ hořce to komentuje brněnský sociolog Stanislav Biler.

Asi se dám ke komunistům. Ostatně můj oblíbenec filozof Slavoj Žižek už stihl vydat knihu PANDEMIC! Covid 19 Shakes the World. Máme teď podle něj skvělou šanci učinit svět spravedlivějším…

23. dubna: Jak w czeskim filmie

Na předsednictvu Asociace producentů v audiovizi (APA) řešíme festival v Cannes. Zrušil sice vedlejší sekce, ale hlavní soutěž a hlavně market přesunul do on-line. Před ním to sice udělala řada dalších festivalů (a nejspíše bude následovat i mnoho po něm), ale Cannes je největší a nejdůležitější a bude pravděpodobně největší a nejdůležitější i na síti. Ředitelka Českého filmového centra Markéta Šantrochová připravuje naši účast a předseda APA Vráťa Šlajer chce, abychom v tom byli aktivní. Můžeme jiné země předběhnout a špičkovou on-line prezentací, která nejspíš do budoucna začne být standardem, nastavit laťku. Padl i názor, že moderovat by mohl cizinec. Do příštího týdne si máme promyslet koncept. 

Podle mne by měl být mozkem toho všeho nějaký aktivní filmař nebo člověk s praktickou zkušeností (nejspíš režisér nebo producent), a nikoliv reklamkář nebo někdo z filmových institucí. Ti se můžou do přípravného týmu přidat potom. Filmař tomu dá správné proporce, je totiž cílovou skupinou jiných podobných akcí a ví, co potřebuje slyšet. Vybavuje se mi nelibost některých zahraničních hostů z poněkud neempatického přístupu dlouholetého moderátora prezentace Work in Progress v Karlových Varech Tomáše Baldýnského. Pro vtip, který často cizinci ani nepoberou, by prodal babičku a občas je neempatický k naladění jednotlivých projektů a jejich tvůrců. Nejde jen o Tomáše, chybí zřejmě reflexe od jeho kolegů z industry oddělení festivalu. Filmoví profesionálové jsou specifická cílovka. Ne že by neměli rádi show, ale musí se jít hodně rychle a přehledně k jádru věci. Možná trochu připomínají akcionáře, kterým firemní manažeři představují nový produkt.

Jako hlavní postavy naší akce v Cannes mne napadli režisér Bohdan Bláhovec, který teď pracuje pro Institut dokumentárního filmu, nebo francouzský dramaturg Matthieu Darras, který loni moderoval pitching na Anifilmu v Třeboni. Matthieu je pro mě momentálně nejlepší volba. V Evropě je známý, mnoho filmů, na kterých se podílel, bylo přímo v canneském programu. Dodá tomu všemu v očích cizinců důvěryhodnost, ale i patřičný nadhled. Jeho názory na současnou kinematografii jsou velmi kritické. Jím pořádané workshopy nejsou vyhledávané jako instantní výtahy do festivalových line-upů, ale protože jejich účastníky zajímají lidé a myšlenky, které tam potkají. Mimochodem jako Češi často působíme na cizince hodně uzavřeně, děláme vtipy a točíme filmy, kterým rozumíme jen my sami. Všeříkající je polské sousloví, že je něco „jak w czeskim filmie”. Mluvčí tím vyjadřuje, že se cítí zmatený, že nerozumí, zda je daná situace myšlená vážně nebo v nadsázce. Na druhou stranu jsem přesvědčený, že právě humor je „label” českého filmu, se kterým lze pracovat a přes něj českou kinematografii jako celek propagovat. 

24. dubna: Fetiše lidského života? 

Spor o tzv. švédský model na sociálních sítích nekončí. Švédové jediní nevyhlásili nouzový stav a zavedli jen minimální opatření. V zemi, srovnatelné počtem obyvatel s tou naší, je nyní desetkrát více mrtvých než u nás. Nikdo neví, co bude dál, ale minimálně jsme získali čas na rozmyšlenou a nejspíš zachránili téměř dva tisíce životů. Podle kritiků české cesty ale nyní směřujeme ke švédskému modelu chudší navíc o stovky miliard korun, které nás stál nouzový stav. Aha, takže nikoliv 2000 mrtvých Švédů versus 200 mrtvých Čechů, ale 2000 mrtvých Švédů versus miliardy prodělaných českých korun. Anebo možná ještě líp 200 mrtvých Čechů versus 300 prodělaných milionů? Měl jsem radost ze svého srovnání, které jistě svou absurditou otevře oči všem oponentům… Ale jen do chvíle, než jsem si přečetl výrok investora (a koproducenta našeho filmu Máme na víc [2019]) Václava Dejčmara: „Přijde mi fascinující, jak se každý zachráněný lidský život stal novým fetišem,“ napsal na sociální sítě. To je těžké přebít absurdnějším výrokem. Vzpomněl jsem si, jak jsem se s ním poprvé sešel v jeho luxusní kanceláři v centru Prahy a měl z něj pocit velké osamělosti. Teď už tomu pocitu začínám víc rozumět. Ale zároveň mne přepadá úzkost a není to úzkost z distribuce uměleckých filmů. Představuji si, jak asi hodnotí „fetiš lidského života“ manažeři společnosti Walt Disney anebo samotný Donald Trump?      

Ten totiž nefilozofuje, ale rovnou zabíjí. Vyzval vědce, aby prozkoumali, zda není možné léčit koronavirus injekcemi dezinfekce. Už dříve uvedl, že účinné může být antimalarikum chloronin, které je v jiné podobě obsaženo v prostředcích na údržbu akvárií. „Lidé začali tyto prostředky skupovat i konzumovat. Někteří zemřeli,” konstatuje autor zprávy na serveru Novinky.cz suchým zpravodajským jazykem. Nemohly by být Trumpovy výroky souzeny jako zločiny proti lidskosti? Český trestní zákoník definuje ochranu před nelidským zacházením vyplývající z práva každého člověka na život, ochranu života, zachování lidské důstojnosti, nedotknutelnosti a svobodu myšlení. Anebo projevuje Trump takto originálně svobodu myšlení a měl by být naopak chráněn? (I s přihlédnutím k tomu, že poškozuje vlastní lidskou důstojnost?) Pak mám připravený vlastní návrh: začněme pít benzín, abychom se rychleji přemisťovali z místa na místo. Ještě tím pomůžeme pandemií sužovaném ropnému průmyslu, jehož ceny jsou nyní poprvé v dějinách negativní. Zákazníci dostanou zaplaceno, když nakoupí.

25. dubna: Rouška pro alergiky 

Jelikož kromě pandemie začala taky každoroční sezona alergií na pyly, objevil se na Facebooku návrh roušky signalizující, že se pod ní skrývá alergik. Označí se sponkou do vlasů a upozorní ostatní, že daná osoba nekýchá z důvodů koronaviru, ale protože se nadýchala pylu. Mohlo by se tak předejít nenávistnému podezřívání.