Útěcha (hladu) filozofií

V nové A2ce vyšel rozhovor s americkým filmovým vědcem Timothym Corriganem, který se zabývá zvláštní skupinou filmových esejů, již nazývá „refraktivní filmy“. Pojem refrakce Corrigan přejímá od Andrého Bazina z jeho práce o adaptaci. Při přípravách na rozhovor jsem se proto – kromě Corriganovy vlastní studie o refrakčním filmu, která vyšla minulý rok v dok.revue – podívala také na Bazinův původní esej z roku 1948, a překvapilo mě, jak moc předbíhá svou dobu – a to hned na několika frontách. Tou nejzřetelnější je Bazinovo nepompézní ohlášení smrti autora. Jeho esej se mi ovšem zdá inspirativní i v jiných ohledech.

Jádrem Bazinova eseje nazvaného „Adaptace neboli kinematografie jako výtah“ je kritika myšlenky absolutní autonomie uměleckého díla. Představa, že každé dílo hovoří svým vlastním, nepřeložitelným jazykem, je podle Bazina zastaralá a zbytečně ochuzuje teoretiky – stejně jako diváky či čtenáře – o interpretační možnosti a moderní způsoby vztahování se ke sféře umění. Umělecká díla jsou sice estetickými celky, ale to neznamená, že nejsou dále rozložitelná. Jejich rozklad je přitom zcela zásadní, protože právě z prvků, kterým dávají vzniknout, lze budovat i něco dalšího. A pokud tyto prvky nazveme symboly, máme v této myšlence s dvacetiletým předstihem zachycenou základní ideu Goodmanovy světatvorby.

Bazin poznamenává, že takové pojetí umění, které netrvá na vyhrocené singularitě a absolutní autonomii každého díla, je vlastní středověku, ve kterém si díla témata a motivy volně půjčovala a rozvíjela, jako by přispívala k nějakému společnému otevřenému dílu. Právě kinematografie pak podle Bazina značí možnost „zrození nového, estetického středověku“. Opět se nabízí poznamenat, že i tato jeho úvaha je velmi aktuální – například někteří kunsthistorici dnes rozvíjejí anachronické dějiny umění, odkazují přitom často ke středověkému pojetí umění a domnívají se, že moderna a středověk mají mnoho společného.

Filmové umění je podle Bazina do značné míry založeno na výpůjčkách a adaptacích – „půjčuje si z (literární) fikce jisté množství dobře opracovaných, vyzrálých a rozvinutých znaků, jež všechny byly pilovány dvaceti staletími literární kultury. Přejímá je a vtiskává jim jiný život [...], začleňuje je do jejich nového estetického kontextu.“ Filmové adaptace literárního díla jsou tak dle Bazina praxí daleko běžnější, než by se mohlo zdát, protože film, jakožto relativně nové médium, do sebe hladově vsakuje estetické tradice jiných médií. A není možné povšechně tvrdit, že adaptace jsou prostě o stupeň horší než originál, protože film například nikdy nemůže dosáhnout literární komplexity. Mluvíme-li o složitosti, pak lze argumentovat tím, že filmové adaptace jsou spíše o stupeň komplexnější, neboť přejímají – a ohýbají, rozšiřují či znásobují – prvky známé z literární tradice. V každém případě ovšem nelze předem říci, zda je literární adaptace horší, nebo lepší než její zdroj – hodnocení je až výsledkem setkání se s dílem samým.

Bazin ve svém textu mluví o fikčních snímcích, tedy o zápletkách, postavách atd., ale představu filmu jako hladového média můžeme, zdá se, použít i při přemýšlení o střetu kinematografie s jinými tradicemi, než je beletrie. I v případě filozofické literatury tak například může dojít k tomu, co Bazin označuje za „refrakci jednoho díla ve vědomí jiného tvůrce“. Vsakování filozofie však s sebou nese jisté specifické obtíže. Jednu z nich se zde pokusím představit s použitím konkrétních příkladů.

Třebaže interpretovat je nutné také literární texty, život filozofických textů spočívá v neustálém převrstvování interpretací. Psát o filozofii – stejně jako o filozofii točit – vyžaduje citlivost k historickému kontextu a zároveň erudici, jejíž hloubku, zdá se mi, filmoví tvůrci často nedoceňují. Z filozoficky bohatých významů pak ve filmu zůstávají často pouhé věty, jejichž smysl spočívá snad jen v tom, že byly proneseny tím nebo oním filozofem či filozofkou v jeho či jejím životním kontextu – nikoli v kontextu díla či filozofické tradice jako takové. Ještě přesnější by bylo říci, že daleko častější jsou filmy o filozofech než o filozofii.

Filozof v takových snímcích často vystupuje jako mýtická figura – bojovník schopný nových vizí, který svým životem stejně jako svou filozofií šokuje okolí. Snímky, které představují filozofii jako skandál, nemusí být nepravdivé, co se životních osudů toho kterého portrétovaného týče, nejsou však obvykle příliš filozofické. Příkladem zde může být „velký biják“ od Margarethy von Trotty o Hannah Arendtové (2012) či snímek O Susan Sontagové (Regarding Susan Sontag, 2014) Nancy Katesové, který uvedl MFDF Ji.hlava minulý rok. Ironicky s takovou představou filozofa pracuje teatrálně vyhrocený Wittgenstein Dereka Jarmana (1993) – film, jehož scénář mimochodem původně napsal slavný britský literární kritik a teoretik Terry Eagleton a který produkoval spisovatel, levicový intelektuál a host prvního Inspiračního fóra na MFDF Ji.hlava Tariq Ali.

To samozřejmě neznamená, že filmová interpretace filozofického textu není možná, i když se pak může snadno stát, že se taková věc poněkud „vylije z břehů“, přinejmenším popřením standardní délky filmového díla. 190minutový Ister (2004) Davida Barisona a Daniela Rosse zůstává alespoň v březích – či v blízkém okolí – toku Dunaje, který sleduje od moře zpět k prameni, doslovnému i metaforickému. V jeho závěru totiž Heidegger čte Hölderlinovu báseň „Ister“, která jej inspirovala k přednášce, za jejíž volné pokračování lze snímek považovat. Podobně dlouhý je také Søren Kierkegaard (1994) Anne Wivelové, film o filozofovi, jehož život byl natolik nevýrazný, že o něm skandální film ani natočit nelze (a navíc to málo, co Kierkegaard prožil, se stalo v tisíci odrazech součástí jeho díla). Režisérka sama se do vlastní filmové interpretace Kierkegaardových textů nepouští, ale ponechává ve filmu rozsáhlý prostor jeho interpretům. Naopak krátkou, ale velice přesvědčivou estetickou interpretací filozofického díla je Wittgensteinův Traktát (1992) filmaře a archiváře Pétera Forgácse.

Film a filozofie je také název sekce, kterou letos zařazuje Ji.hlava do svého programu. Filmy Ister, Søren Kierkegaard  a Wittgensteinův Traktát jsou tři z titulů, jež budou v rámci této sekce uvedeny – společně například s ukázkami z filozofického seriálu Soví dědictví Chrise Markera či snímkem Kritika odloučení filmujícího filozofa Guye Deborda. Pokud tedy hladovíte po dobrých příkladech průniků filozofie a filmu, přijeďte se utišit do jihlavského kina.