Uvnitř časového krystalu temnoty a světla

Tak jako se ve vesmíru vzdálenost měří na světelné roky, i v univerzu filmu je prostor tvořen z času a světla. Vztah mezi světlem a časem, jenž nemůže být pojímán čistě rozumově – bez povzneseného, intuitivního vnímání by jakékoli jeho pochopení bylo neúplné, bezobsažné a povrchní – formuje podstatu umělecké stránky filmu, jeho poetickou pravdivost, jeho metafyzickou existenci. Světlo/tma a pohyb, to jsou základní prvky, z nichž sestává kinografie – časový krystal filmového obrazu. Vstoupíme-li do plynulého toku tohoto časového krystalu temnoty a světla, nalezneme v jeho středu „kinografický okamžik“, srdce žijícího organismu, jímž je každý jednotlivý film.

Filmové umění není směsicí či součtem jiných uměleckých forem. Film je umění, které se liší od ostatních. Obsahuje prvek, jenž ho činí jedinečným. Tímto prvkem je „kinografický okamžik“.

„Kinografický okamžik“ je středobodem, srdcem filmového umění. Od literatury, malby, hudby či jiných druhů umění se neliší svými tématy, příběhy či náměty, co činí film filmem, je právě „kinografický okamžik“. Tento „okamžik“ je slovy nepostihnutelným prostorem. Vstoupíme-li do tohoto prostoru, vstupujeme do celistvosti poezie, do absolutní přítomnosti hmoty a času – svrchované manifestace prchavosti, křehkosti a věčnosti.

Nesnadným úkolem filmařů je pak nalézt tento „kinografický okamžik“ v běžném životě, v próze, v dramatu, či kdekoli jinde, a nechat jej zazářit na filmovém plátně.

Vzhůru do časového krystalu temnoty a světla.