Hranice lesa, domova a solidarity

Když uváděla před rokem Agnieszka Holland svůj film Hranice o humanitární krizi na polsko-běloruské hranici, opakovala, že sledovat dění v Polsku je nutné k pochopení toho, co se děje ve Spojených státech amerických, a naopak.

Předjímané antimigrační kroky budoucího amerického prezidenta Donalda Trumpa by mohly postihnout statisíce lidí. Jde zejména o osoby se statusem dočasné ochrany, kteří do Spojených států prchli ze zemí sužovaných ozbrojenými konflikty nebo přírodními katastrofami. Polská vláda v rámci změn své migrační strategie na podzim ohlásila plán dočasného pozastavení práva na žádost o azyl. Rozhodnutí má být řešením hybridní války ze strany Ruska a Běloruska a způsobem, jak se vyvarovat skupin migrantů řízených Alexandrem Lukašenkem, potažmo Vladimirem Putinem. Krok, který by v praxi znemožňoval běžencům a běženkyním nárok na právní ochranu, vzbudil rozčarování u všech, kteří doufali, že je konec mandátu pravicového Práva a spravedlnosti klíčem ke zmírnění humanitární krize na polsko-běloruských hranicích. Pro desítky lidí denně totiž pokusy o ilegální překročení hranic znamenají kontinuální „push-backy“ a závažné zdravotní újmy způsobené vyčerpáním nebo násilím ze strany hraničních stráží a vojsk obou zemí.

Počáteční ztížený přístup médií, aktivistů, nevládních organizací a dalších činitelů zamezil tomu, aby se v prvních fázích krize dostávaly k veřejnosti transparentní informace, co se s osobami uvízlými uvnitř oblasti výjimečného stavu skutečně děje. Na to reagovala Agnieszka Holland svou Hranicí. Současnou reflexi situace pak představuje dokumentární snímek Les jiné polské režisérky, Lidie Dudy. Ukazuje polskou rodinu žijící blízko hranic, která – rozkročená mezi vlastním svědomím a zákony státu – ztrácí pocit morální integrity a pojem domova. Holland a Duda ve svých formálně a koncepčně odlišných filmech v podstatě odrážející posun společenského diskurzu o migraci.

Hranice dává prostor osudům konkrétních běženců a běženkyň, mimo jiné z Blízkého východu či Afriky, kteří tu vystupují jako individuální postavy vykreslené v kontextu své každodennosti. Tím, že Holland do filmu zároveň začleňuje perspektivy člena hraniční stráže, aktivistů a angažované občanky, zdůrazňuje jejich roli v rámci širšího systému společenského tlaku, politických machinací a propagandy. Hranice vznikala v nejpalčivější fázi krize, kdy se z Běloruska do Polska snažily denně dostat stovky uprchlíků. Scény explicitního násilí na ženách i mužích, otevřené kritizování minulé pravicové vlády, rozdělení na tolerantní kosmopolitní a rasistickou nižší střední třídu, motivy antisystémovosti a zároveň otevřený příklon k patosu v okamžicích naznačujících lidskou solidaritu – všechny tyto elementy dohromady zafungovaly jako rozbuška v polarizované atmosféře Polska. Hranice obstála v ten nejlepší moment v podobě politického manifestu, naplněného léta kumulovanou společenskou frustrací.

Lidia Duda kameru zaměřuje na běžné obyvatele krizí nejvíce zasaženého polského regionu. Rodina Jacelů – Marek, Joanna a jejich děti – žije na samotě u Bělověžského pralesa na Podlesí. Jejich život se ale mění v okamžiku, kdy okolím jejich domu začnou prostupovat lidé v nouzi, kterým, kvůli systémovým obstrukcím humanitární pomoci, Jacelovi nemohou pomoci. Pár tak vychází vstříc potřebným po nocích a bojí se, že systém jejich dětem vštěpí předpojatost vůči cizincům a oslabí ochotu pomáhat druhým.

„Vyznění Lesa je rezignovanější než mobilizující Hranice.“

Duda má schopnost subtilně zachycovat obecné etické konflikty: Jakým zákonům se podřídit? Jak pomáhat ostatním, aniž bychom ohrozili své nejbližší? Vyznění Lesa je možná o trochu fatálnější a rezignovanější než mobilizující Hranice. Krize, nestability a války se staly každodenností. Jacelovi v jedné ze scén konstatují, že jejich domov už nikdy nebude jako dřív. Pohádkový les minulosti se stává místem opakujících se nočních můr. Les důrazně podkresluje moment rozpadu společenské solidarity a nemožnost útěku před problémy hyperglobalizovaného světa.

Přestože se nápor běženců snažících se překročit „zelenou hranici“ od začátku krize v roce 2021 zmírnil, Polsko dále investuje prostředky do pohraničního opevnění. Stát a část polské společnosti stále považuje poskytování humanitární pomoci, tedy základního lidského práva, běžencům a běženkyním za nežádoucí. Holland a Duda především ukazují, jakým způsobem vytváříme jako společnost bariéry mezi sebou. Nakonec ani nestihneme zaznamenat, že se nad naší hlavou začnou místo střechy rozprostírat koruny stromů.