V zajetí falešných pirátů

David Čálek se vydal do Afriky, aby natočil dokument o novodobém pirátství. Portrét somálských pirátů se ale posunul překvapivým směrem, když štáb odhalil, že vedle pirátství v Somálsku se v Keni rozjíždí daleko zajímavější a zcela skrytý byznys.

Ve své dokumentární tvorbě jste se věnoval tématu sado-maso komunit, čečenským uprchlíkům a teď somálským pirátům. Spatřujete ve své tvorbě nějakého společného jmenovatele?
Za společného jmenovatele filmů, které mě zajímají a o které budu vždy usilovat, lze označit příběh člověka nebo i nějaké komunity, na které se okolí či společnost dívá trochu jinak, než si z mého pohledu zaslouží. Snažím se odkrýt druhou tvář těchto lidí, která není v médiích tolik vidět nebo o níž se svět nezajímá. Piráti jsou docela popové téma, které najednou všechny zajímá, což mě spíše odpuzovalo. Ale přitahoval mě způsob, jakým se o nich mluví: jako o zlých chlapících, kteří přepadávají lidi.

V čem spatřujete největší podíl viny „západní civilizace“ na fenoménu novodobého pirátství?
Náš podíl viny souvisí s využíváním třetích zemí jako místa levného rybolovu. Piráti nejsou jen zlí záškodníci, kteří útočí na hodné námořníky brázdící tamější vody, jsou to lidé, kteří se nacházejí v určité situaci. Během posledního roku natáčení jsme přišli na to, že z globálnějšího hlediska vzniklo pirátství jako obrana rybolovu, který prováděly nadnárodní korporace. Těm bylo jedno, že místní lidé nebudou mít co jíst. A místní vláda zase nebyla a stále není tak silná, aby pobřeží dokázala bránit legální cestou. Tak se lidé brání sami.

Jak jste našli piráty pro první casting? Proč jste je hledali v Keni, a ne přímo v Somálsku?
Stopa, kterou jsme měli, byla v Keni. Můj spolupracovník Jakub Zahradníček v oblasti zařizoval kontakty a klíčová osoba, takzvaný „fixer“, znala piráty, kteří žili a schovávali se v Keni. Přišlo nám zajímavější jít po stopách uprchlíků, kteří utíkají ze Somálska, protože mají nějaké peníze nebo protože je někdo pronásleduje, než sledovat ty na somálském pobřeží. Na prvního zprostředkovatele, který stál úplně na začátku vzniku filmu, jsme dostali kontakt od někoho z Reuters. Přivedl k nám první piráty, kterých jsme ze začátku měli zhruba třicet. Někteří z nich možná i skuteční piráti byli, ale naše místní spojka rychle pochopila, že bez znalosti jazyka nejsme schopni zjistit, kdo pirát je a kdo není. A tak nám začali dohazovat kluky, kteří byli „pouze“ dobří vypravěči. Tak jako podvedli nás, podvedli spoustu dalších. V Keni se ale piráti skutečně ukrývají a často přímo v nairobské čtvrti Eastly investují nemalé peníze, akorát že se tam vedle toho rozvíjí ještě tento výnosný byznys.

Jak jste se vyrovnali s tím, že mimo pirátů, kteří v Somálsku přepadávají lidi, jsou v Keni piráti, kteří přepadávají novináře?
Když jsme zjistili, že nebezpeční piráti, se kterými točíme, jsou herci ze slumu v Keni, tak jsme byli v šoku, ale zdaleka zajímavější bylo zjištění, že nejsme jediní, z koho si dělají legraci. Stejně jako nás podvedli i větší ryby. Například Channel 4 nebo dánské filmaře, kteří natáčeli investigativní dokument, který běžel po celém světě. Když jsme se na něj podívali, zjistili jsme, že mezi „nebezpečnými piráty“ se pohyboval chlapík, který vše řídil a zřejmě nikdy nebyl na moři. Jmenoval se Bashir a vystupoval jako pirát i v tak renomovaném médiu jako je Time.

Je vůbec nějaký způsob, jak spletitou síť falešných pirátů odhalit?
My je nepoznáme, protože nemáme tu zkušenost, ale poznají to místní lidi, jestli je ten člověk pirát nebo ne, tedy místní Somálci z pobřeží. Problém byl v první řadě s jazykem. Náš překladatel nás často podváděl s naší místní spojkou. Věděli jsme tedy, že nás podvádí jeden nebo dva lidi, ale otázka byla, kdo další. Takovou síť lze těžko prorazit. Místní lidé podle přízvuku rozpoznají, z jaké oblasti dotyčný je, ale když je to Somálec a vypráví historky, tak kdo vlastně pozná, jestli je pirát nebo není?

Pirátské sítě (David Čálek, Jakub Zahradníček, 2014)

Producentské peklo

Film jste začali natáčet v roce 2010, jaký byl přístup k tomu tématu tehdy a jaký je dnes?
Teď, když o tématu pirátství natočili i blockbuster (Kapitán Phillips, 2013), dokument nikoho nezajímá. V roce 2010, kdy jsme začínali, jsme měli exkluzivní rozhovory s piráty, které nikdo jiný neměl. I přesto jsme měli problémy film financovat. Problém byl ve vývoji, který trval příliš dlouho – mezitím vzniklo o pirátech mnoho jiných dokumentů. Také jsme pracovali s malým rozpočtem, ne jako třeba BBC, National Geographic nebo Discovery Channel, kteří na místo vyšlou celý štáb a je jim jedno, kolik zaplatí na úplatcích. Trvalo dlouho, než jsme získali grant na vývoj, a paradoxně finance nakonec přišly z vod českých, od České televize, a také z evropských peněz. Na mezinárodním trhu tohle téma nezaujalo nikoho, protože jsme prostě nebyli první. Zájem o konkrétní téma je vždy vrtkavý, je těžké odhadnout situaci. Stejné je to teď s tématem Ukrajiny. Byla doba, kdy zajímala všechny, ale nyní je obtížné s dokumentem na dané téma prorazit.

Mnohdy to vypadalo, že jste měli strach o to, aby se film vůbec dotočil. Jaká byla pozice producenta?
Natáčení bylo producentské peklo. V polovině realizace, když se situace obrátila, jsme se ocitli na velmi tenkém ledu a neměli jsme neomezený rozpočet. Afrika je drahá, honoráře za rozhovory stojí spoustu peněz, stejně jako ubytování. Počet natáčecích dnů byl přesně stanovený. Každý den jsme vstávali s určitým plánem. Pak jsme zavolali na dvě tři místa a zjistili jsme, že je všechno jinak, vše se neustále měnilo o 180 stupňů. Vždy jsme si řekli: „No, snad to Jeff nějak vymyslí.“ Jeho situace byla vlastně nejtěžší – bál jsem se, aby se z toho nakonec nezbláznil.
Jeffreyho Browna bych chtěl vyzdvihnout, jelikož je to jeden z mála producentů, kteří byli ochotni do projektu ze začátku vložit svoje vlastní peníze. Prvních deset dní natáčení v Africe financoval sám. Byl to risk, který hrozně oceňuji. Nechci dělat chytrého, vím, jak je těžké film ufinancovat, a nechci v tomto generalizovat a někoho kárat… Jeffrey do toho šel srdcem a takový přístup je dnes mimořádný, protože skutečný producent riskuje s filmem kůži a peníze. Nechci zapomenout ani na Pavla Váchu, který mu byl českým partnerem a také nechal na filmu mládí…

Pirátské sítě (David Čálek, Jakub Zahradníček, 2014)

Tak trochu jiné pirátství

Jak reagovala zmíněná média, když se dozvěděla, že i ona jsou obětí falešných pirátů?
Nechtěli jsme do toho rýpat sami, aby to nevyznělo, že jsme ublížení, protože nás někdo napálil, a tak jsme téma navrhli České televizi. Oslovili Channel 4, ze kterého dodnes nikdo neodpověděl. Dobře věděli, že ať řeknou cokoli, tak z toho vyjdou špatně. Jediný, kdo odpověděl, byla sekretářka dánského režiséra Rasmuse Kratha, která se vyjádřila, že něco takového se mohlo stát a že tomu lze předejít jen stěží. Kdyby se do toho ČT opřela víc, v případě Channel 4 mohlo jít o mezinárodní ohňostroj, jelikož reportážemi od Jamala Osmana zaplňují svůj vysílací čas pravidelně.

Změnila celá tahle zkušenost váš pohled na práci dokumentaristy?
Změnila můj pohled na nezpochybnitelné záběry různých desperátů. Je otázka, proč by se pirát, který má údajně na kontě milion dolarů, nechal za dvě stě dolarů natočit pro rozhovor. To vlastně nedává smysl. Když jsme zkoumali záběry, které visí na Youtube, zjistili jsme, že není možné poznat, kdo ti lidé zabalení do hadrů, kteří mají samopal, jsou. Jeden z nich, ukázalo se, byla dokonce žena!
Také jsem si uvědomil, jaká jsou rizika natáčení filmu v zemích, kde nikomu nerozumím a kde se nedá vyjít ven bez obavy, že vás někdo unese. Starost o vlastní bezpečnost sebere spoustu energie. Sil na samotnou práci, během které se snažíme natočit lidský příběh, tak ubývá. Paradoxně mám ale teď roztočený film v Afghánistánu a s Negativem chystáme další, společně s Radimem Špačkem, podle předlohy Petry Procházkové – Frišta.

Více než o falešných pirátech je nakonec váš film o investigativním novinářství. Proměnil se váš názor na média obecně?
Filmem jsme otevřeli diskuzi o tom, co vlastně v takových oblastech investigativní novinářství znamená. Má za cíl ukázat neštěstí druhých lidí tak, aby s diváky pohnulo a přimělo je zasáhnout? Nejsem si jistý. Spíš si myslím, že neštěstí, války, strašlivé osudy zaplňují prostor v médiích proto, že generují peníze. A v důsledku toho je tak trochu jedno, jestli to, co média ukazují, je pravda nebo ne. Tuto mou domněnku nakonec potvrdila i příhoda, ke které došlo na konci natáčení filmu. Přijel za námi Jamal Osman z Channel 4, aby natočil reportáž o našem filmu. Ve své reportáži však nakonec tvrdí, že skutečný příběh o pirátech odhalil českým filmařům on. Před našima očima s naším kameramanem natočil scénku, kdy náš keňský tlumočník vyprávěl, jak přepadával lodě, prostě protože měli málo času a nikoho dalšího nesehnali, což už byl úplný Kocourkov. Uvědomil jsem si, že stačí, když má člověk dost šťavnatý příběh. Pak je každému jedno, jestli ten člověk na tom moři byl, hlavně že vypráví. Spíše než o těch pirátech je tak náš film o médiích, která zobrazují neštěstí lidí tak, jak se jim hodí. Hlavně aby přilákalo diváky.