Video – smyčka – nekonečno
Průmyslový palác na holešovickém výstavišti se v podvečer 4. 9. 2018 stal svědkem vzácného fyzikálního úkazu, kdy se na dobu pěti hodin prolnuly dvě časoprostorové roviny. Na jednom konci časového tunelu stála výstava Den videa, která se konala 4. 9. 1989, a na druhém konci rekonstrukce této výstavy na témže místě na den a hodinu přesně, jen o 29 let později. Dokumentaristka Adéla Komrzý ve spolupráci s kurátorem Martinem Mazancem nechala vystavit stejná díla, jaká mohli vidět návštěvníci původní výstavy krátce před sametovou revolucí a průběh celé akce nahrávala jako součást chystaného dokumentárního filmu o počátcích elektronického obrazu v Čechách. Citelně přítomné téma času, dočasnosti a nekonečna prostupovalo konkrétní událost natolik, že ji obohatilo o řadu abstraktních vrstev. Historička pohyblivého obrazu Sylva Poláková během diskuze s tvůrci tyto časové roviny vystihla, když popisovala kontinuitu či diskontinuitu vývoje českého videoartu. Návštěvníci tak při této vzácné příležitosti mohli zakusit působení paralelního, lineárního a fragmentárního času.
Paralelní čas, který umožňuje existenci několika časových rovin zároveň, se zhmotnil ve vystavených uměleckých dílech. Ve smyčkách videoinstalace z konce 80. let se protnuly s přítomností současných návštěvníků. Místo „tehdy“ nebo „teď“ díla evokovala pocit nekonečnosti a tvůrčí svobody. Jako například instalace od Radka Pilaře s názvem Zpráva o stavu vod na českých tocích, která se multimediálně rozrostla do tříkanálové videoinstalace Zrcadlo času, doplněné o malbu, fotografii a zrcadlo. „Výtvarně hudební kompozice inspirovaná pulzací vodní plochy, rytmem vln na hladině a dechem přírody“ připomínala svým prostorovým uspořádáním oltář. Jeho jednotlivé části zpracované v různých médiích můžeme chápat jako samostatná díla. Pokud se však na ně podíváme ze správného úhlu, uvidíme, že se tentýž záběr na vodní hladinu násobí nejen na triptychu monitorů, ale dále se rozrůstá v odrazu zrcadla. Fragmentární realita se zmnožuje, vrství a propojuje v jeden metafyzický celek.
Podobně metafyzický přesah má dvouhodinová vícekanálová videoinstalace Pokus o portrét od 5D Studia rozkládající lidské podobizny do mřížky o čtyřech polích. Zatímco dvě horní pole prozkoumávají zpomalené pohyby lidských postav, dolní pole vyplňují velké detaily lidských očí. I Pokus o portrét skrz fragmenty nahlíží metafyzický celek, jenž tentokrát představuje nikoli tekuté plynutí času, ale lidskou duši. Jednokanálová videoinstalace Kosmogonia, kterou Pavel Scheufler vytvořil jako obrazový ekvivalent stejnojmenné skladby Krzysztofa Pendereckého, přirovnává lidskou fyziognomii k vesmíru. Záběry na nahé ženské tělo pokryté hmotou ukazují vesmír jako živý organismus, pohybující se a dýchající krajinu a zároveň lidské tělo jako vesmír.
Lineární čas představuje kategorii lidského času, který pracuje s pojmy jako minulost, přítomnost a budoucnost, začátek a konec nebo generační přemostění. Tato časová rovina se intenzivně projevovala v nostalgických vzpomínkách pozvaných videistů, jako je Věra Gaislerová, Václav Hodan, Tomáš Kepka, Roman Milerský, Pavel Scheufler, Petr Skala, Lucie Svobodová, Lenka Štarmanová, Ivan Tatíček a Jaroslav Vančát, kteří reflektovali svůj vztah k minulosti. Lineární čas rezonuje též v osobní vazbě dokumentaristky na zesnulého organizátora původního Dne videa, jejího dědečka Radka Pilaře. Komrzý otevřela kapitolu rodinné historie a ponořila se do studia videí, deníků, zápisků a manifestů svého děda, aby zpřítomnila jeho odkaz. Osobní prožitky transformovala do kolektivní události, která se nesla v podobně performativním duchu jako projekty konceptuální umělkyně Kateřiny Šedé. „Tady a teď“ zintenzivněné v konfrontaci s minulostí zaznívalo i v performanci vizuálního umělce Romana Štětiny, který popisoval fyzické vjemy a procesy, jež se v jeho těle odehrávaly při sledování dvanácti vystavených děl. Byl to právě soukromý rozměr a dočasnost akce, která s blížícím se koncem zintenzivňovala kolektivní prožitek přítomnosti.
Fragmentární čas představovalo především prostorové řešení výstavy. Její architekt, vizuální umělec Dominik Gajarský, obehnal dějiště akce černou kruhovitou zástěnou. V rozlehlém prostoru prázdné haly pravého křídla Průmyslového paláce tak vytvořil malý ostrůvek minulosti, na který publikum vstupovalo jako na jeviště a společně s vystavenými díly se stalo součástí sdílené reality, kterou zaznamenávaly a zvěčňovaly kamery ze země i z dronu. Setkání záznamových technologií, jejichž vznik dělí téměř tři desetiletí, přitom nemusíme vnímat nutně evolučně, jako střet zastaralého a moderního, ale jako obohacující interakci médií s různými vlastnostmi.
Adéla Komrzý při slavnostním zahájení výstavy zdůraznila, že nechce stavět pomník ani uzavřít minulost pod náhrobní desku, ale naopak otevřít cestu k jejímu pokračování a vzniku něčeho nového. Tím může být například centrum nových médií Vašulka Kitchen Brno, které bude po neúspěšných pokusech o založení multimediálního centra v 90. letech slavnostně otevřeno 30. 10. 2018. Nebo právě vznik nového filmu s pracovním názvem VIVA VIDEO, VIDEO VIVA, jehož součástí bude dle slov autorky i „surrealistická a nekonečně extatická“ cesta Petra Skaly do Santa Fe za ikonou experimentálního filmu Woodym Vasulkou.
