Vše začíná po projekci
Na střední škole nám učitelé domlouvali různá setkání s lidmi, kteří měli změnit náš pohled na určitá témata. V aule školy se kvůli dvěma stovkám žáků trápili lidé, co bojovali se životem na opiátech (a přesto jsem vyzkoušela kde co), vysvětlovali nám, proč je vstup do NATO důležitý (také jsem si to nevzala k srdci a šla proti vstupu demonstrovat), párkrát nás ale také vzali do kina na film, kde jsme se mohli setkat i s tvůrci, a na to nezapomenu nikdy. Dodnes jsem schopná svou první diskuzi s Petrem Václavem po filmu Marian (1996) přeříkat skoro slovo od slova. Vím, že ty filmy, které v sobě měly politický či aktivistický náboj, ve mně provedly doslova revoluci a díky tomu jsem si i v pokročilých letech jistá svým aktivismem i filmařinou.
Bez mučení však přiznávám, že kdybych v těchto letech viděla filmy bez debaty, asi bych si je užila, ale v roztěkaném období plném všemožných podnětů bych je jen někam zasunula jako příjemné rozptýlení.
Před těmi patnácti lety bylo pro mne setkání s režiséry filmů a jejich důvody k zvolení tématu daleko důležitější než projekce samotná. Někde vzadu v hlavě jsem si asi představovala, že jednou bych mohla s nějakým filmem takhle sedět já a promlouvat s diváky o důležitých věcech. Od té doby jsem už naštěstí trochu dospěla, ale můj názor na rozdíl projekce s diskuzí a bez ní se nijak nezměnil.
Když jsme v roce 2010 začínaly se sousedkou Sandrou Silnou pořádat projekce českých sociálních filmů „dokumenty na faře“, řekly jsme si rovnou, že bez debat to nemá smysl. Dokumentární film má být výkopem k diskuzi na důležitá témata, filmem tedy naše večery teprve začínaly. Rozhodly jsme se porušit kánon ryze režisérských debat, okoukaly jsme model z jihlavských premiér a vždy jsme zvaly několik dalších hostů, kteří k tématu měli co říci.
V době, kdy není těžké si filmy stáhnout a chuť chodit do kina odpadává, musí mít projekce zákonitě nějakou přidanou hodnotu, kvůli které se divák rozhodne na ni vyrazit. Objevují se pokusy, kdy po projekci následuje mejdan jako lákadlo na společenskou událost. Nedávno jsem i já spolupořádala v klubu Buben projekci filmu na téma islamofobie, poté se pouštěla muzika a výtěžek ze vstupu byl věnován Organizaci na pomoc uprchlíkům. Ale je takový přístup k projekci opravdu klíčem k probuzení zájmu o sledování filmu na plátně ve společnosti dalších diváků?
Z pozice režisérky mám za sebou mnoho projekcí, kam jsem se několik hodin štrachala vlakem a kde vznikaly nepříjemné situace, kdy se ukázalo, že organizátoři projekce neměli ani na cesťák. Po celé republice mám známé, kteří pořádají projekce ve svých klubech, kavárnách či domovech a vždy si stěžují na to, že je pro ně složité dostat na projekci režiséry filmů. Kromě snahy kontakt zprostředkovat jim vždy radím jít na to jinak. K filmu pozvat lidi z okolí, kteří k tématu mají co říct. Taková setkávání posilují komunitu, rozvíjí debatu a finance k tomu třeba žádné nejsou. A když se na takové projekci objeví někdo, jako jsem byla v pubertě já, tak se z něj alespoň nestane zhrzený režisér, ale třeba místní aktivista, zastupitel či sociolog.
