Vybrané filmy a hosté 15. MFDF Ji.hlava / 1. část

ZOON Politikon (Země česká, domov můj)

Nové dokumenty o krásných lidech nejen české politiky

Petr Hájek v dokumentu Apoleny Rychlíkové Hájek na zámku, Petr v podzámčí

„Film jako kazatelna o životě po pravici Klause o životě na pravici vůbec, o světě, který je D.O.S.T. Je to pro mě složitý film, ve kterém jsem nezvládla několik situací, učila se vlastní toleranci, několikrát jsem si vydechla a zase se nadechla, než abych se pouštěla do sporu a rušila tak mnou předem vybranou metodu pouhého pozorování jednoho z nejvyšších gatekeeperů.“

Bernd Posselt v dokumentu Petry Nesvačilové Řekni, kde ti Němci jsou

„Na začátku byl pocit z toho, jak člověk stále něco nějak odsouvá. Myšlenky, lásku, věci i sám sebe. Na své cestě za odsunem jsem pak potkala bývalého předsedu Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernda Posselta a film se mi rozrostl do jeho rozměrů.“

Vladimír Špidla v dokumentu Viktora Portela Vladimír Špidla: běžec na svém místě

"Na Vladimíru Špidlovi se mi vždycky líbilo, že není mužem velkých slov, že vytrvale běží za sociálně demokratický program a nedívá se moc na to, na kolikáté místo ve stranickém peletonu ho to vynese."

Valtr Komárek v dokumentu Marka Skláře Listopadové komety

"Zdatnému řečníkovi Valtru Komárkovi patřila v listopadu 1989 zaplněná náměstí, lidé si jej žádali za premiéra. Dnes vzpomíná, jaké jiné politické zájmy vynesly do křesla neznámého komunistického aparátčíka Čalfu a jak nakonec dal prostor vytrvale se hlásícím žákům Klausovi a Dlouhému."

Strana zelených v dokumentu Daniely Matějkové Zelení 2003–2005

"V roce 2002 jsem s řadou přátel vstoupila do chátrající Strany Zelených. Rozhodla jsem se, že budu dění uvnitř strany sledovat a důsledně zaznamenávat. Předkládám Vám koncentrát ze stranického života."

Kůrovci ve filmu hany Novákové Národní galerie Šumava

"Film se snaží optikou ironické revize rehabilitovat postavu lýkožrouta. Brouk je představen jako tvůrce svérázných dřevorytů a děj filmu se odehrává na pozadí rejdů různých ‘prodavačů dříví’ a jejich prodloužených rukou a hlav."

Opus bonum

Soutěž o nejlepší světový dokumentární film

Film Epilog začíná ve chvíli, kdy se padesátiletá matka tří dětí rozhodne přerušit léčbu rakoviny. I když jí na mysli leží budoucí zajištění rodiny, tak zbývající rok života chce prožít plně, v klidu a se smířenou myslí. Citlivý film nepodléhá jen stínu smrti, ale vedle hlubokého vhledu do rodinných vztahů ukazuje sílu jednání člověka, uvědomujícího si smysl dní v omezeném čase. (Epilogue, Belgie, 2011, režie Manno Lanssens)

Mezi moři

Soutěž o nejlepší středo- a východoevropský dokument

Film Stát jsem já! je o anarchistech, samozvaných knížatech i osamělých bláznech, kteří na okraji globalizace vyhlásili válku státům tím, že si založili svůj vlastní. Používají své zákony, jazyky a mince, vedeni podivínstvím, různými ideologiemi či představami o alternativních způsobech soužití vymezují svůj prostor, který jen dokazuje, že na začátku je individuální svoboda a na konci stát. (Der Staat bin ich!, Rakousko, 2011, režie Paul Poet)

Zvláštní uvedení

Výjimečné světové a české dokumentární filmy

Snímek Není to film, propašovaný na letošní festival v Cannes, byl natočen s Džafarem Panahím v jeho teheránském bytě, kde slavný režisér čekal na rozhodnutí soudu o svém odvolání. V jednom dni pil čaj, telefonoval, díval se na televizi a uvítal návštěvu. Všechny nejvšednější okamžiky se stávají výjimečnými s vědomím rozsudku k šesti letům vězení a zákazu dvacet let natáčet filmy. (In film nist, Írán, 2011, režie Jafar Panahi, Mojtaba Mirtahmasb)

Fascinace

Laboratoř estetických přístupů k dokumentu

Hosté festivalu

„Nejvíc mě na italské kinematografii dráždí sklon k iracionálnu. K opaku toho, čemu se říká „umění na míru člověka“. Samozřejmě jsou tu jisté tlaky, určité klima, jež se odráží v psychickém uzpůsobení autorů, ale řekl bych, že do jisté míry jsou za to, co se děje, zodpovědní i autoři sami. Mám už dost toho heroického vyjadřování nespokojenosti, které se mi občas zdá tak neplodné. Nemám rád to okázalé mučednictví, extrémismus a protest pro protest, protože nakonec to všechno vede k jakémusi hermetismu, k nihilismu a k negaci...“
Vittorio de Seta

Italský filmový režisér a scenárista je považován za jednoho z největších imaginativních realistů padesátých a šedesátých let minulého století. Jeho krátké filmy beze slov vzdávají hold životu těch nejchudších rolníků, rybářů, pastýřů a horníků v jižní Itálii. Na jihlavském festivalu obdrží Cenu za přínos světové kinematografii.

„Usiloval jsem o určitou asketičnost, abych se vyhnul podezření, že upadám do téhož prohřešku, který filmem obžalovávám: totiž chorobné zvědavosti tváří v tvář ceremoniálu poprav. Vybudoval jsem film jako kantátu nebo takové bezvěrecké oratorium. Gregoriánské chorály, které tvoří hudební doprovod, mají připomínat morální příkazy, jež kryly zločiny v naší španělské minulosti, v našich dějinách.“
Basilio Martín Patino

Otec moderního španělského dokumentu původně vystudoval filosofii a teprve potom filmovou školu. Proslavil se především třemi protirežimními snímky ze sedmdesátých let, které osobně uvede na jihlavském festivalu – Písně pro poválečnou dobu (1971), Ctihodní kati (1973) a Vůdce (1977). Jeho filmy ukazují pravou tvář frankistického režimu nikoliv sumou objektivních dat, ale originální prací s archivními materiály a subjektivním přístupem k historickým tématům.