Výroční anketa 2009 / A - K
Čeští dokumentaristé představili některé zdroje inspirací či konfrontací, výzvy k dalšímu promyšlení skutečnosti a filmu a již čtvrtý rok odpovídali v anketě DOK.REVUE na otázku:
Který dokumentární film, kniha anebo kulturní událost byla pro vás v uplynulém roce nejdůležitější a proč? (rok vzniku nerozhoduje)
Jan Gogola ml.
Kniha-událost nizozemského architekta Rema Koolhaase Třeštící New York / Retroaktivní manifest pro Manhattan, která představuje vznik New Yorku jako realizaci utopie či jako stavebnici v rukou dospělých dětí, jak to dokazuje třeba fotografie z karnevalu, na které tehdejší architekti města, převlečení za svoje stavby, tvoří balet „Silueta New Yorku“. „Thomas Gillespie musí zvládnout nemožné: oblečen jako prázdnota má představovat nejmenovanou stanici podzemní dráhy.“ Stavebnicí je i samotná kniha vyrůstající jako koláž zmanhattanské mřížky, namalované jako půdorys města před 200 lety: „Ve skutečnosti je to nejodvážnější akt predikce v západní civilizaci: půda, kterou rozděluje, je neobydlená; obyvatelstvo, které popisuje, je domněnkou; stavby, které rozmisťuje, jsou přeludy; aktivity, které rámuje, neexistují.“
Vít Janeček
Vzato s odstupem, nejvíc jsem letos žasnul nad celovečerní esejí Jana Šípka Souboj s mozkem – v Jihlavě dostal zvláštní cenu poroty. Mozek je neviditelný pro druhé stejně jako sám pro sebe – a tvář cestu k němu jen naznačuje. Tento film dokázal otevřít více než životy čtyř hlavních protagonistů (počítám i režiséra). Považuji za nutné uvést zde i „neviditelného“ programového ředitele jihlavského festivalu Petra Kubicu, který akci, jež je pro svoji dnes už světovou unikátnost oceňována, ale i kritizována, léta zásadním způsobem spoluvytváří. A pak Brouilletův film Obklíčení – demokracie v osidlech neoliberalismu a Marečkův Auto*Mat. Nevejde se mi sem už víc, než že každý by je měl vidět.
Miroslav Janek
Kniha: Pobyl jsem dlouhý čas na Sibiři s Martinem Ryšavým prostřednictvím jeho knihy. Nevím, jestli to bylo pro mě to nejpodstatnější literární dílo, rozhodně to však bylo tento rok moje nejdelší čtení. Film: S několikaletým zpožděním (zato několikrát za sebou a v kině) jsem zhlédl filmy Den chleba a Silnice, které natočil Sergej Dvorcevoj. Obdivuji jeho naprostou důvěru v sílu okamžiku, který se odehrává před kamerou. Událost: Poprvé v životě jsem naložil zelí.
Vít Klusák
Budu nízce televizní a na závěr nevhodně osobní. Naprosto vážně oceňuju snahu TV Prima uzdravovat české (tj. většinou přepálené, nečerstvé, nezdravé, nechutné a především nelaskavé) restaurace prostřednictvím dokumentární série pana kuchaře Zdeňka Pohlreicha. (To bylo pořád řečí, že dokument je doménou České televize.) A pak mám radost, že brácha Pavel Klusák přestoupil z barikády hudebních posuzovatelů na barikádu tvořivou a založil hudební label Klíče. Těším se na plody jeho poučeného vkusu.
Lucie Králová
V české kotlince se pro mě letos zrodily dvě filmové události: film Martina Marečka Auto*Mat – skvělý film, podstatný mimo jiné pro skutečně poctivý přístup autora k tématu automatického zamořování našeho světa automobily („jedu v tom taky“) a zároveň pro občanskou aktivitu, film provázející, takový prodloužený život filmu směrem kmožné proměně. Opravdu nevím, jak teď naložím se svým čerstvým řidičákem… Mimořádný film Miroslava Bambuška Jan Hus – mše za tři mrtvé muže. Odvážný film o osobní odvaze, nejen svou experimentální formou (celovečerní „hraný“ film na 8mm materiál, originální zvuková dramaturgie, vynikající rucho-hudba Petra Kofroně), ale především tématem samotným a nakonec i úctyhodnou snahou AČFK tento film dnes distribuovat v českých kinech.
Tomáš Kudrna
Nejpodstatnější událostí letoška pro mě osobně byl workshop Sundance Edit Lab. Organizuje ho slavný Sundance Documentary Fund. Workshop se navíc odehrává v Sundance Resortu, který Robert Redford objevil při natáčení filmu Butch Cassidy a Sundance Kid, takže to nešlo odmítnout. Workshop byla vlastně týdenní intenzivní práce na hrubém sestřihu filmu, přičemž ve střižně s námi sedělo několik ostřílených střihačů, většinou z USA. Po večerech jsme si promítali filmy všech lektorů a z toho všeho, co jsme viděli, mě nejvíc zaujaly filmy, se kterými přijel střihač Joe Bini, dneska už stálý spolupracovník Wernera Herzoga. Jeho pomoc ve střižně pak byla naprosto zásadní.
