Výroční anketa 2009 / M - Ř
Čeští dokumentaristé představili některé zdroje inspirací či konfrontací, výzvy k dalšímu promyšlení skutečnosti a filmu a již čtvrtý rok odpovídali v anketě DOK.REVUE na otázku:
Který dokumentární film, kniha anebo kulturní událost byla pro vás v uplynulém roce nejdůležitější a proč? (rok vzniku nerozhoduje)
Martin Mareček
Jan Hus – mše za tři mrtvé muže – film, který by autor – Miroslav Bambušek – do škatulky „dokument“ určitě nevhodil, ale pod tímto označením ho eviduje ČFTA i festival v Jihlavě. To jen potvrzuje stále zbytečnější značkování žánrového teritoria. Dílo, které jsem vlastně při projekci špatně snášel – zajíkavé, uštěpačně žonglující se symboly, ale hravě syrové, přes vrstvy – jednoduché. Plamen. Moralita. V české krajině je málo ohnivých gest. Dlouho mě pálilo v hlavě.
Spřízněni volbou – Johann Wolfgang Goethe – doplňuji si literární vzdělání. Koncentrovaná architektura etiky – „ O látkách, které se při setkání rychle zmocňují jedna druhé a navzájem se přeměňují, říkáme, že jsou spřízněné.“
Radim Procházka
Kniha Kmotr Mrázek od Jaroslava Kmenty. Vůbec ne kvůli nějaké literární či publicistické úrovni. Ostatně autorský text se z knihy postupně až na pár vysvětlujících poznámek vytrácí. Ovšem je to skutečně plnohodnotná matérie pro další výzkum, ať už vědecký, nebo umělecký. Je to ryzí dokument mafiánské familiární mluvy či mafiánského smyslu pro humor. Inspirující je mafiánská pracovitost a tvořivost: na práci myslí dvacet čtyři hodin denně a každý problém má nějaké řešení. Dozvíme se hodně i o způsobu napojení na státní správu a politickou reprezentaci. Je důležité vědět, kdo to jsou Téčko, Íčko či Vodník a že Mlhovi peníze nic neříkají, zatímco Prófá je má rád. Na druhou stranu je mi trochu líto, že jsme jako daňoví poplatníci zaplatili ty tuny odposlechů a teď na nich vydělává pan Kmenta. Způsob zveřejnění těch závažných dokumentů měl být jiný, ale aspoň že je takový, jaký je.
Theodora Remundová
Film Margarety Hrůza Domov, loutkářský horor Krvavé koleno, který jsem viděla na festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem, a právě čtu knihu od Irvina D. Yaloma Pohled do slunce. Asi jako kdekdo nejsem vyznavačem anket o nej..., tyhle věci mě teď tak občas plují hlavou.
Martin Řezníček
Film: Pizza v Osvětimi režiséra Moshe Zimermana mi utkvěla pevně v mozku. Režisér mapuje týdenní výlet bývalého vězně a jeho dvou dospělých dětí po koncentračních táborech. Trochu se prostřednictvím tohoto filmu dá pochopit nepochopitelné a pak se přímo před kamerou odehraje zázrak katarze, díky kterému vám dojde, že některé věci se jednoduše pochopit nedají a je to tak i dobře. To je něco, co se mně po rovněž týdenním putování po koncentračních táborech ve filmu nepodařilo, přestože zkušenost z dotyku nepoznatelného zůstane již také na celý život. Pak mi hlasitě zní v hlavě Souboj s mozkem Honzy Šípka a ještě po-řád nezmizela Ivetka a hora Víta Janečka – v obou případech filmová magie, každá jiná a pokaždé neočekávatelná. Kniha: Sovětská brutální svévole a československý ustrašený králíček Vladimíra Bystrova – název je, myslím, vypovídající. Autorovo téma, kterému se věnuje s úsilím a vytrvalostí. Historie více něž 50 let stará, s pevnou vazbou k současnosti. A pro nechápavé – je užitečné si pořád znova uvědomovat, co a kdy v dějinách k nám vůbec z Rusi přišlo dobrého. Jeden politik běhá do Moskvy na raport a slibuje po volbách – že vše zařídí, jak si věrchuška žádá, druhý se z obdivu k moci láme v pase a před samotným Vladimirem Vladimirovičem Putinem, v pohnutí mysli, zapomíná na vlastní jazyk a vytahuje – ruštinu... a straší nás při tom Německem.
