Výroční anketa 2010 / P
Otázku, který dokumentární film, kniha nebo událost byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč, jsme položili již popáté koncem roku českým dokumentaristům.
Tomáš Petráň
1/ V zahlceném mediálním prostoru, kde je stále těžší odlišovat zrno od plev, se během přednášek a následných projekcí vztahuji stále více k historickým dílům. Vedle toho, že nejdůležitější událostí a nejradostnějším počinem pro mne bylo vyvrcholení mé dlouhodobé spolupráce s divadlem Buchty a loutky a práce s Martinem Čihákem a dalšími milými spolupracovníky při dokončování a následné hojně navštívené premiéře mého filmu Sedmnáct ve Světozoru v únoru, mne nadále naplnuje radostí dílo Jeana Rouche a především pak kanadské cinéma-vérité, konkrétně film Pirrea Perraulta a Michela Braulta Pour la suite du monde. Autentičtí venkované z Ostrovů lískových oříšků na řece svatého Vavřince, meditující o světě, politice, lidském bytí a lovící přitom bílou velrybu, kterou pak odvezou do akvária v New Yorku, úvahy o tom, jestli si jejich kanadská velryba z bilingvní Kanady bude rozumět s rusky mluvícími velrybami, ulovenými u Aljašky, a jejich život, v němž se prolíná moderní společnost s ukotvením v tradiční společnosti, jsou mi vzorem pro subjektivní konstrukt světa, ve kterém chci žít a který si buduji i já sám.
2/ Čtu už vlastně jen odbornou literaturu týkající se vizuální antropologie, případně společenských věd a filosofie obecně. Vedle Jaye Rubyho a jeho Picturing Culture mne mimořádně potěšila trilogie Ladislava Šerého Laserová romance (1, 2 a 3). K beletrii jsem ve své knihovně sáhnul za celý rok jen jednou a byl jsem znovu a ještě více než kdysi ohromen románem Kurta Vonneguta jr. Mechanické piano: proč s tím pořád nic neděláme, když už před tolika lety předpověděl, kam směřujeme? Popsal to tak věrně a přesně, včetně zhovadilého teambuildingu, exploatace lidských zdrojů (tento termín, devalvující člověka, mi obrací žaludek) a současného tlaku na polarizaci společnosti prostřednictvím instituce vysokého školství, které se záměrně vzdává svého smyslu svobodného a otevřeného prostoru výměny idejí ve prospěch neoliberální zhodnotitelnosti čehokoli.
Andrea Prenghyová
1/ Hodně na mě zapůsobil polský film Martina Koszalky Let’s Run Away From Her – jednoduchý, ale otevřený, až krutý rozhovor režiséra a jeho sestry o smrti jejich rodičů a možná i o jejich vlastní smrti jde až na dřeň toho, proč jsme vlastně tady.
2/ Poslední tři roky čtu pravidelně už jen dětskou literaturu. Objevuji nádherné knihy z nakladatelství Baobab, které jsou hravé a plné fantazie, a mám moc ráda Františka Nepila pro to, jak nakládá s jazykem i příběhy. Takže hlasuji pro Polní žínku Evelínku Františka Nepila a Kočičku z kávové pěny Evy Volfové.
Radim Procházka
1/ Martin Kohout: JUDr. Milan Danišovič – film o veliteli zásahu na Národní třídě v roce 1989. Zpočátku jsem byl skeptický, o tématu jsem točil před lety s Robertem Sedláčkem, šli jsme tehdy po větších esech a přesvědčili je k rozhovorům, tenhle pán nás nezajímal... Ale musím přiznat velkou výpovědní sílu tomuto filmu o spokojeném chovateli králíků a celoživotním milovníkovi Karla Gotta, který 17. listopadu rozhodující okamžiky strávil, jak ve filmu říká, na záchodě, telefonováním s manželkou a večeřením klobásy.
2/ Bernard Michel: Praha, město evropské avantgardy 1895 – 1928. Ještě nejsem v polovině, ale už musím doporučit. Pro mě nový pohled na přelom století v multikulturní Praze. Zapomeňte na Eisnera a Goldstükera, Kafka prý „trojím ghettem“ netrpěl. A Max Brod byl největším znalcem Smetany. „Kdyby Bůh skládal hudbu, nemohl by pro tuto situaci stvořit žádnou jinou,“ konstatoval nad Prodanou nevěstou.
Lukáš Přibyl
1/ Z poslední doby mi v hlavě uvízl dokument Pozemšťané, koho budete volit? skupiny filmařů vedených Lindou Jablonskou. Je aktivistický, ale na rozdíl od mnoha jiných nehraničí s propagandou. Má širší rozměr, taky příběh, přímočarost, hravost a humor a krásně odhaluje, v čem žijeme a kdo nám vládne. Navíc vzbuzuje otázku, kdo tu doopravdy jsou ti „mentálně postižení“.
2/ Nejpodstatnější je pro mne vždy kniha, kterou právě čtu, což je momentálně The Finkler Question od letošního nositele Bookerovy ceny Howarda Jacobsona, a čtu ji, protože jsem si ji koupil jako poslední.
