Výroční anketa 2010 / R - Ř
Otázku, který dokumentární film, kniha nebo událost byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč, jsme položili již popáté koncem roku českým dokumentaristům.
Tereza Reichová
1/ Byl to francouzský film Les Arrivants, v Jihlavě letos uveden pod názvem Příchozí. Observační dokument, v němž hlavními hrdiny nejsou migranti, ale úředníci pomáhající zařídit jim azyl. Zcela určitě nejlepší film o problémech přistěhovalců, co jsem viděla.
2/ Je to kniha Kapitalistický realismus aneb proč je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu brita Marka Fishera. Myslím, že název mluví za vše.
Theodora Remundová
1/ Ettore Scola: Tančírna, Terasa. Skvělé dokumenty o minulém století.
2/ Kate Atkinsonová: V zákulisí muzea. Skvělé průniky k životu.
Alice Růžičková
Moje nejdůležitější osobně-dokumentární událost posledních dní je samozřejmě narození mého druhorozeného syna Kajetána – to prostě zastíní vše! Z dalších podstatných událostí považuji za velmi důležitý kontinuální vývoj dramaturgie dosavadních 14ti ročníků a stále trvalejší zapsání Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě na mapě českého dokumentárního dění. Dále mám velkou radost ze vzniku druhé série portrétů cyklu Děti 50. let, na které pracují studenti FAMU v koprodukci ČT, Sunfilms a FAMU, kterou na rozdíl od „kritiků“ vidím jako velmi úspěšnou a důležitou práci ve veřejnoprávním televizním prostoru, do kterého by FAMU měla své studenty také uvádět. Jako poslední uvedu hrdost nad kreativní tvorbou studentů FAMU, která se každoročně projevuje při závěrečných ročníkových klauzurách a na veřejnosti se prezentuje na FAMUFESTu. Upřímně doufám, že se situace na škole nevyhrotí s přicházejícími hubenými roky, které budou tlačit finance této instituce ještě dál pod možnou existenční hranici. Už nyní jsme v situaci, kdy umělecké vysoké školy mají velmi nízký rozpočet oproti jiným vysokým školám vědeckého a technického směru, kde pedagogové mohou svou bohulibou vyučovací činnost alespoň částečně dotovat díky GAČRu (Grantová agentura ČR), mohou si tak dovolit na školách dál působit a tím jim pomáhají přežít. Pedagogové uměleckých VŠ jsou na tom stejně špatně jako lékaři, ale na rozdíl od nich nemají tak silné páky (pacienti coby rukojmí) a loby k vymáhání lepších platových podmínek.
Břetislav Rychlík
Když nad tímto zadáním přemýšlím, tak musím nekriticky vyzvednout knihu svého přítele a film vlastní ženy. Protože mne silně zasáhly a protože bych sám něco podobného nesvedl a neměl na to možná ani sílu a talent. 1/ Film Áďa, scénář a režie Monika Rychlíková, kamera Jiří Zykmund. Krátký film z cyklu dětských dokumentů Tak to vidím já o devítilité holčičce z rakousko-českého vztahu, které nečekaně umřela maminka. Křehké, ale nesentimentální úvahy o smrti, mamince, stěhování z rakouského domova do Čech. Takové metafyzické filmy se v českém dokumentárním světě často nevyskytují. 2/ Kniha povídek Cena facky (Kniha Zlín, rok 2009) je dílem okresního soudce a stále přesvědčivějšího spisovatele Josefa Holcmana. Ze soudních protokolů a vyprávění pamětníků i paměti vlastního rodu vzniklo silné svědectví o likvidaci sedláků a rolníků na Moravském Slovácku v padesátých letech. Byl jsem schopný přečíst jednu povídku denně, nejsilnější je Nepřítel státu. Během roku vychází už třetí vydání s kresbami, které v komunistických kriminálech načrtnul sochař Otmar Oliva z Velehradu. Paměť země, která nás usvědčuje ze zločinů, které jsme ochotně páchali na nejlepších lidech.
Martin Ryšavý
1/ Z dokumentárních filmů, které jsem letos viděl, mě nejvíc zaujala Alda Viery Čakányové. Ostatně ani nevím, jestli lze tento film brát za dokument, ale moc mi na tom ani nezáleží.
2/ Z knih bych určitě vybral Africké dojmy Raymonda Roussela v překladu Miroslava Drozda.
Martin Řezníček
1/ Dvě knihy vzpomínek Naděždy Mandelštamové jsem si prokládal čtením básní jejího muže Osipa Mandelštama. Ve dvacátých a třicátých letech v bolševickém Rusku vzala svůj počátek i naše ztráta svědomí a nekulturnost let pozdějších, která bohužel v různých kosmeticky pozměněných či geneticky zmutovaných metamorfózách a metastázách trvá dodnes.
2/ Nic nového nepřekrylo – a není to tím, že bych se málo díval na filmy – Auto*Mat Martina Marečka. Bémovi pohrobci jsou nezdolní, je dobré si připomenout, jak to v hlavním městě fungovalo a asi fungovat bude bohužel i nadále. A rád bych připomněl Souboj mozků Honzy Šípka. Pro jeho hloubku a jinakost.
