Výroční anketa 2010 / S - Š
Otázku, který dokumentární film, kniha nebo událost byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč, jsme položili již popáté koncem roku českým dokumentaristům.
Otakáro Maria Schmidt
1/ Nejvýznamnějším dokumentem je pro mě jako každoročně ten, který vytvářím se svým týmem a který se vždy každý rok vysílá ve vánočním období v České televizi. Letos je to Blázen z La Verny a je o sv. Františkovi, sv. Kláře a františkánské rodině. Dělám na takovém polohraném poetickém dokumentárním hodinovém filmu skoro půl roku, protože musím načíst k onomu tématu spoustu literatury a chci se pak s diváky podělit o své zážitky ze světa slavných světců a světových řádů.
2/ Mika Waltari: Jeho království. Historický román, který pojednává o jednom z nejdramatičtějších úseků lidských dějin – o ukřižování Ježíše Krista z pohledu Římana Marcuse, který se ocitá v Jeruzalémě na počátku našeho letopočtu spíše „náhodou“ a stává se přímým svědkem Ježíšovy smrti. Strhující vyprávění pro mě bylo plastičtější než film a naprosto mě pohltilo.
Olga Sommerová
Zachraňte Edwardse, sběrný film Dagmar Smržové (poslední film natočený ve společnosti FEBIO) o manželské dvojici, která se rozhodla, že žena donosí dítě, kterému lékaři diagnostikovali Edwardsův syndrom. Věděli, že dítě bude postižené a záhy zemře. Rozhodnutí nezabít svoje dítě, odhodlání pečovat a trpět s ním je ve světě potratového sobectví ohromující. Neokázalost a autenticita těchto dvou osobností dojímá k slzám. Film je dramatický, napínavý, je očistnou lázní duše. Můj respekt vzbuzuje film Heleny Třeštíkové Katka, který považuju za velké dílo, a vůbec mě nezajímají měšťácké názory kondelíků, že režisérka zneužívá cizího neštěstí ke své sebeprezentaci. Takový film vydá za tisíc přednášek o zhoubném vlivu drog. Obdivuju vytrvalost a dokumentaristickou invenci autorky, kameramanů a střihače při tvorbě tohoto filmu. Dvoudílnou knihu pamětí a esejů Ivana Klímy Moje šílené století jsem četla jako detektivku, se zvědavostí na osobní příběh spisovatele, který tři roky svého dětství strávil v Terezíně, posléze v zapovídajícím, absurdním klimatu let padesátých, rozkvětu let šedesátých a v dobrodružném prostředí Charty za prolhané normalizace let sedmdesátých a osmdesátých. Ocenila jsem souběžnost privátního příběhu a esejistického pohledu na princip a charakteristiku totalitních režimů.
Bernard Šafařík
1/ V létě na filmovém festivalu v Locarnu jsem měl ohromný dokumentaristický zážitek: na starobylém náměstí, pověstné Piazza, kde se normálně ukazují večer významná hraná díla, běžel na jednom z největších projekčních pláten na světe dokument, a sice o vzestupu a pádu slavného švýcarského cyklisty Huga Kobleta (Hugo Koblet – Pédaleur de Charme, Švýcarsko 2010). Mnohatisícový dav diváků – mnozí z nich zaplatili vysoké vstupné – ani nedutal.
2/ Na knihy jsem v tomto pro mne nepříliš šťastném roce moc času neměl. S chutí jsem si ale přesto přečetl od Michala Ajvaze a Ivana Havla Sindibádův dům (2010), kde jsem našel velmi duchaplné životní postřehy, a potěšil se na Příbězích slavných italských vil Jany Máchalové a Ivana Chvatíka (2010). Nahradily mi cesty, které jsem 2010 neuskutečnil.
Jan Šikl
Zařadit na vrchol žebříčku jako nějaké „nej“ to ne, ale přesto zmíním jev, který hodnotím velmi pozitivně. Je z oblasti politicko-sociální. Projevuje se v něm změněné chování občanů v posledních volbách – ať těch do sněmovny, tak těch posledních do místních zastupitelstev a senátu. Výběrem nezávislých kandidátů, nových uskupení či preferencemi se snažili zasáhnout do výsledků voleb. Nevolili jen pasivně z předložených pořadí kandidátek stran. Nepodlehli jen konceptům marketingových odborníků. Hodnotím to jako projev kritického myšlení, jako potřebu kultivovat společný veřejný prostor, jako krok ke stabilizované demokracii. A to není málo!
Jan Šípek
1/ Zatím pro mne vítězí Půlnoc Kláry Tasovské, vizuálně bohatá esej o tmě a její nepřítomnosti. Je mi příjemná intuitivním střihem, který nechává člověka bloumat a přemýšlet si. Pro mnohé asi zapadne do předsudečné škatulky „experiment“, ale mne vrátila chuť dělat filmy.
2/ Ke knihám Jana Balabána mně přivedla až zpráva, že umřel. Došlo mi, že mi budou chybět jeho sloupky v Re spektu, které byly i na malém prostoru vždy hutné a uhrančivé. Taková je i jeho kniha Zeptej se táty: ponorná, hluboká, poctivá, i když dost obtěžkaná. Tak si představuju esenci Ostravy. Navíc magický fakt, že se v ní Balabán vyrovnává se smrtí svého otce, a když kniha vyšla, byl mrtev i autor. – Ale kniha, která mi letos zasáhla do života nejvíc, je City Means – Město plné návratů od protagonisty našeho filmu Souboj s mozkem Vendy Hrdého alias Toma Patricka. Strávil jsem s ní několik posledních let při nekonečných rozhovorech s autorem a téměř ročním editování, abych ji v těchto dnech vydal vlastním nákladem. Je insitní, jednoduchá a prozářená světlem a kouzly – je v ní všechno, co by Vašek měl rád ve svém životě, ale nemá.
