Výroční anketa 2012 / M-Q
1) Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč? 2) Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč? (rok vzniku ani země původu nerozhoduje)
Tomáš Petráň
1) V uplynulém roce jsem neviděl žádné jiné dokumentární filmy, než evergreeny Jeana Rouche, Chrise Markera, Raymonda Depardona a další, které mne stále těší a které promítám studentům v rámci výuky. V přežraném světě hyperkonzumu, chrlícím produkty všeho druhu včetně dokumentárních filmů, jsem nenalezl dostatečnou motivaci k tomu, abych zašel na nějakou projekci (a nenacházím ani důvod k tvorbě a dalšímu neekologickému zahnojování veřejného prostoru audiovizuálním šumem, který ztratil svůj potenciál iniciátora společenské změny, protože váha výsledku je rozmělňována množstvím produktů), festivalům se zdaleka vyhýbám, televizní přijímač nemám a internet používám pouze k nejnutnější pracovní komunikaci.
2) Vzhledem k tomu, že čtu téměř výhradně odbornou literaturu, jsou pro mne všechny přečtené knihy stejně závažné a důležité (s tím si je i vybírám). Potěšilo mne ovšem náhodné objevení comicsu Joe Sacco: Palestina. Předmluva Edwarda Saïda, na jehož nejslavnější vědeckou práci naráží i Sacco v polovině knihy, rezonuje i po letech s aktuálními tématy Blízkého východu a obrací i mou pozornost k žánru (neb jinak si na záchodě listuji výhradně Asterixem). Při četbě comicsu se mi vybavovaly mé pracovní pobyty v oněch končinách, místní atmosféra, silný čaj, dobré jídlo, nepořádek a každodenní život, jehož součástí jsou všudypřítomné zbraně, zároveň jsem mohl zakoušet autorův autentický prožitek z okupovaných palestinských území a promýšlet zobrazenou bezvýchodnou situaci v kontextu odmítnutí české politické reprezentace přiznat Palestincům status pozorovatelské země v OSN.
Andrea Prenghyová
1) Silný gruzínský film A Machine, Which Makes Everything Dissappear, který ukazuje, jak se snaží mladá generace přežít v systému, který nemá žádný řád a smysl. Skvělý film začínající režisérky Tinatin Gurchjani, která se po studiu na filmové škole vrátila domů a zjistila, že její generace je zcela jiná než ta na západě.
Pro mě je důležitý i příběh vzniku tohoto filmu - byl natočený s minimálním rozpočtem a vypadalo to, že se nedokončí. Je to nestandardní umělecký film, autorky byly unavené, všechno dělaly zadarmo, neměly nic na postprodukci ani kde žádat o grant a nikdo jim moc nevěřil. Zachránil je český Avion a Bystrouška, které jsme přemluvili, aby jim daly postprodukci zdarma. No, a tento film se dostal do velké dokumentární soutěže Sundance!
Takže pokud točíte silné poselství a podstatné téma, důležité je to nevzdávat...!
2) Asi bych měla přijít s něčím intelektuálním, ale musím přiznat, že opravdu nejvíce mě letos zaujal Kmotr Mrázek – kniha o tom, jak vlastně vznikala dnešní společnost. Sice jsem ji četla s mnohaletým zpožděním, ale o to více v kontextu comebacku některých starších politiků je to podstatný vypovídající dokument, který dává porozumět mnohému, co se děje na současné politické scéně. Paradoxně dnes, kdy se o korupci mluví zcela otevřeně, je kniha uvěřitelnější než v časech svého vydání.
Radim Procházka
1) Škola otců Ladislava Helgeho. Dokumentární, nedokumentární… Potřebovali bychom v dnešní „tekuté“ době více takových chlapů jako je pan Helge i jako je hlavní postava v podání Karla Högera. Král nic nedělá Jana Gogoly mladšího je hodinová instruktáž, jak se dělá poezie. Film patří do středoškolských osnov i na obrazovku ČT, i když si o Petru Královi, komturovi francouzského Řádu umění a literatury, část vedení ČT myslí, že je málo známý. Slovenská Nemoc třetí moci a pražská demonstrace na podporu režisérky Zuzany Piussi, které za tenhle film hrozí dva roky vězení.
2) Cesty k národnímu obrození: běloruský a český model. I sborník z konference může být dobrodružným čtením: jeden z autorů například dokazuje, že obrození nestálo na intelektuální elitě, třeba právníků bylo tuším v Estonsku jen několik desítek, ale na učitelích. Když Ti vzali za svou národní myšlenku, bylo to skoro vybojované… Příště budu na rodičovských schůzkách dávat ještě větší pozor.
Ondřej Provazník
1) Poslední záchranka v Sofii bulharského režiséra Iliana Meteva. Uhranul mě minimalistický koncept, kdy režisér převážnou část filmu sleduje skrz přední sklo posádku zoufale přetížené sofijské sanitky. Takřka celý děj je postavený jen na dialozích vyčerpané trojice zdravotníků - doktora, zdravotní sestry a řidiče. O moc víc toho ve filmu neuvidíte, přesto to báječně funguje. Formálně nekompromisní a přitom živočišný film, který na člověka dolehne.
2) Podruhé jsem dostal a podruhé během čtení kdovíkde ztratil korespondenci Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžky. Kniha se jmenuje Psaní, jazz a bláto v pásech. Dopisy Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžky z doby kultů (1950-1960). Korespondence zachycující dobu, kdy se Škvorecký jako spisovatel teprve rodil, je v mnoha směrech pozoruhodná, ale nějak mi ji není dáno dočíst. Mám od ní teď v knihovně dva prázdné zelenobílé obaly, které mi připomínají, jak mám rád Škvoreckého a jak jsem roztržitý.
Lukáš Přibyl
1) Je jich celá řada a nedokážu říci, který byl "nejpodstatnější", z těch nejnovějších mě však hodně zaujal dokument Honzy Geberta Hra o kámen, postavami, autentičností a aktuálností, i vzhledem k nadcházejícím prezidentským volbám.
2) Knih bych znovu mohl jmenovat spousty, ale vybavuje se mi román Jáchyma Topola Chladnou zemí. Jáchym v něm fascinujícím způsobem a poetickým jazykem popsal všechny noční můry minulosti i současnosti Běloruska, stejně jako běsy, ukrývající se v katakombách Terezína.