Výroční anketa 2013 / A-G
1) Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč? 2) Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč? (rok vzniku ani země původu nerozhoduje)
Tomáš Bojar
1) V uplynulém roce jsem viděl řadu pozoruhodných filmů, třeba Toata lumea din familia noastra (Všichni v naší rodině, režie: Radu Jude, 2012), Child’s Pose (režie: Călin Peter Netzer, 2013), The Japanese Dog (režie: Tudor Cristian Jurgitu, 2013), novou trilogii Ulricha Seidla...
Nicméně ty dokumentární mě vesměs minuly. Podstatný pro mě byl každopádně film Mrtvá trať (2011) Šimona Špidly – nádherně komponovaný, chvílemi až hypnotický, po celou dobu v tom nejlepším slova smyslu úsporný. Když na konci začnou bzučet všudypřítomní komáři, je to už čirá radost z kinematografie.
2) Po několika letech jsem znovu otevřel Teorii spolehlivosti (1972, 1994) Ivana Diviše a dlouho jsem ji pak nemohl zavřít. Co záznam, to krystal. Diviš je občas žlučovitý, občas láskyplný, chvílemi vás děsí, jindy vás nutí se smát. Pořád se ale musíte obdivovat té neskutečné přesnosti, schopnosti jít k věci a pojmenovávat svět bez příkras. Třeba: „Chtěl by Boha, ale nedokáže si odepřít ani vajgla!“
Ivo Bystřičan
1) Studenti prvního ročníku na katedře dokumentární tvorby FAMU dostali za úkol autorsky pohlédnout na Českou televizi a objevit, co na první pohled není vidět. Ve výsledné kolekci šesti krátkých filmů nazvané Televizní oslava (2013) se trefně, často vtipně, a hlavně se situační lehkostí odvíjí důmyslná kritika jedné z nejdůležitějších veřejných institucí v zemi. Konečně lze přímo v živých momentech s představiteli televizního managementu či s řadovějšími pracovníky vidět, co znamená intuitivní programování bez aspirace na skutečnou veřejnou službu, jak se dělá program bez vize, jak vypadá privatizace veřejné služby, jak se projevuje fachidiotismus, jak prvoplánová divácká atraktivita válcuje coby kritérium kvality všechno ostatní. Studentský televizní film je důležitým, sžíravým a bystrým důkazem bezradnosti, jak mediální veřejnou službu naplňovat. Snad i proto jej ČT nakonec odvysílala až v pozdních nočních hodinách na kanálu s nejnižší sledovaností. Stojí za to se k netradiční Televizní oslavě vrátit skrze internetové vysílání.
Online stream Televizní oslavy na stránkách ČT, autor kapitoly Lumír Košař
2) Poté, co moje auto v létě při výletu do Polska skončilo ve šrotu, koupil jsem si pro útěchu v pouličním antikvariátu v Katowicích pro skvěle graficky vyvedený obal svazek nazvaný Abeceda młodego siłacza. Dobré čtyři desetiletí stará příručka „mladého siláka“, tedy návod k posilování, je skvělá samozřejmostí, se kterou přikládá důležitost tělu na základě lapidárního odkazu k antické tradici tělesné kultury jako klíčové součásti obecné kultury. Tělo se, pravděpodobně nezáměrně, stává v knize příběhem, v němž se postupně odhalují jeho skryté dimenze, neznámé entity, netušené možnosti a nečekané zákonitosti. Stroze psaný manuál k tělu by zároveň mohl být základním manuálem ke všemu – dal by se podle něj napsat dobrý scénář k filmu, dal by se podle něj přeplout oceán nebo by se podle něj dalo vystoupat na nejvyšší horu. Každou větou a přitom nedoslovně totiž Abeceda nabádá k poctivosti vůči sobě sama. Každé zanedbání tréninku se dříve nebo později neblaze projeví. Tělo je zobecnělé všechno. A je důležitější než nějaké auto.
Jan Gogola ml.
1) Třeba Abbás Kiarostamí: Detail (1990). Podle skutečné události (ale která není skutečná?) natočený film s neherci (kdo není herec?), kteří hrají sebe samotné v příběhu, v němž se jistý muž vydává za filmového režiséra. Oklamaná a uražená rodina tohoto muže zažaluje, čímž se
ovšem připraví o možnost jiných životních rolí, které s nimi „režisér“ zkoušel. Detail je mimo jiné dalším důkazem zavádějícího výrazu „dokumentární film“ (svět jako úřad reality?).
2) Třeba David Giraudoux: Siegfried a Marker. Setkání s poezií v próze Siegfried a Limuzínsko (1922) Jeana Giraudouxe skrze poezii v eseji Davida Čeňka Chris Marker (2012), pro něhož byl Giraudoux celoživotní inspirací. „ ... snaha proměnit jakoukoliv myšlenku či ideu v abstraktní či konkrétní obraz...,“ charakterizuje Čeněk spříznění režiséra Markera se spisovatelem Giraudouxem: „Díval jsem se na hvězdy pohledem pomalejším a tvrdším, než je pohled jejich...“. I když ono vlastně není jasné, jestli tato slova napsal Giraudoux nebo hlavní postava románu či Heinrich Heine, který má v knize také svoji roli. Ale to je detail.
