Výroční anketa 2013 / S-Š
1) Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč? 2) Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč? (rok vzniku ani země původu nerozhoduje)
Otakáro Maria Schmidt
1) Snad to bude znít divně, ale protože jsem vždy, literárně v době přípravy a pak filmařsky v době natáčení a střihu, ponořen do svých dokumentárních filmů, kterých jsem se svojí spoluautorkou Janou Kristinou Studničkovou vytvořil již několik stovek (měsíčně průměrně dva až tři), tak nemůžu sledovat jiné dokumenty, i kdybych chtěl. Mohu tedy jmenovat z letošního roku dva nejdůležitější – Cyril a Metoděj (Dědictví otců a matek zachovej nám, Pane!) a Misie – až na kraj světa s jezuity, který se vysílá ve 13.30 na Štědrý den na ČT2.
2) Kniha, která (samozřejmě kromě knihy knih a knihovny v jedné knize – Bible) je natolik sugestivní a natolik obrazová, že je pro mne filmem, který se dá stále přehrávat, je román Jeho království (1959) od slavného spisovatele Mika Waltariho. Pohledem římského patricie na dovolené v Jeruzalémě sledujeme dobu ukřižování Ježíše Krista.
Bernard Šafařík
1) Byly to dokumenty na Das Filmfest – Festivalu německy mluvených filmů v Praze, které mne zaujaly, například švýcarský příspěvek More than Honey (2012) režiséra Markuse Imhoofa. Pojednává sice oficiálně o příčinách vymírání včel, ale je vlastně o lidech a jejich vlastnostech, píli, pracovitosti i chamtivosti a bezohlednosti. Nebo trpce humorné minifilmy Marka Rissiho, známého zastánce týraných zvířat. Opět jsem si smutně uvědomil, jak málo jsme nyní schopni udělat s filmovými produkty české provenience díru do světa.
2) Krystyna Wanatowiczová: Miloš Havel. Český filmový magnát (2013). Velmi poučné čtení, hlavně o tom, jaké hrozné, temné vlastnosti se v obyvatelích naší země skrývají a při určitých mocenských konstelacích brutálně vyplavou na povrch. Tím myslím zacházení s tímto nesmírně inovativním, záslužným člověkem po roce 1945 až do jeho nuceného odchodu do emigrace 1952, kde nuzně skončil.
Jana Ševčíková
Film Umanutá (2012) od Mirka Janka a kniha Vyznanie (2013) o Robertu Bezákovi od Marie Vrabcové. Síla lidskosti, osudu a...
Jan Šípek
1) Chystal jsem se letos na státnice a sjížděl jsem tedy hlavně dokumentární klasiku. Největším zjevením byl Pařížský máj Chrise Markera (1963). A Turksib Viktora A. Turina (1929), který střihem vytváří dojem zvukové stopy u němého filmu. A samozřejmě zamilovaná Bezúčelná procházka Alexandra Hackenschmieda (1930). To mu takhle někdo půjčil kameru, on že si zkusí něco natočit a byl z toho film, ze kterého slintají avantgardisti dodnes.
2) Zapadnout by rozhodně neměla dokumentární kniha textařky Barbory Baronové a fotografky Dity Pepe Slečny (2012). Precizně zpracovanou a výtvarně krásnou knížku o ženách, které zůstaly samy, si vydaly autorky vlastním nákladem (pročež se zadlužily a proměnily své byty v knižní skladiště) a částečně využily crowdsourcingu na Internetu. Udělat vlastním nákladem precizní knihu, ještě k tomu v žánru dokumentu, a navíc na téma, které rozhodně není mainstreamové, zasluhuje více než respekt.
Poněkud nespravedlivé odsudky si vysloužila kniha Pavla Žáčka Vypovídat pravdu a nic nezamlčet (2013). Skandalizující recenze vůbec nenaznačují, že jde jenom o suché a odborně pečlivě zpracované vydání protokolů parlamentní vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu 1989. Přesto je to kniha šťavnatá, třeskutá a překvapující. Třeba kolik bylo estébáků v první vyšetřovací komisi 17. listopadu? Jak ovlivnili její závěrečnou zprávu? A jak se v Čubových Slušovicích cvičily jednotky studentů, kteří byli infiltrováni do demonstrací roku 1989? První díl zamýšleného dvousvazkového vydání obsahuje protokoly z výslechů představitelů občanské společnosti. Protokoly z výslechů komunistických potentátů měly vyjít v díle druhém. Jenže vydavatel knihy, ÚSTR, se zbavil Žáčka a s ním asi i naděje, že druhá -- jistě ještě třeskutější -- část dokumentů bude kdy publikována. Hlavně nic
nezamlčet.
Šimon Špidla
1) The Memphis Belle - A Story Of A Flying Fortress (režie William Wyler, 1944)
O tomto filmu lze jednoznačně říct, že je to poctivá práce. Jednoduchý a věcný film. Proto je vypovídající i dnes.
2) Hlava XXII (Joseph Heller, 1961)
Pud sebezáchovy v útrobách bombardéru nalétávajícího na cíl. Psychedelický zážitek, který vám zpřesní pohled na Memphiskou krásku.
Pavel Štingl
1) Možná, že to zní sebežersky, ale pro mne byl nejdůležitější ten, který jsem já sám dodělával. Ještě nikdy se mi nestalo, že by se jeden námět protáhnul na pět let a nebyl by to sběrák. Také jsem nikdy nezažil, abych cestou prodělal tolik tvůrčích diskusí, které vypadaly, že nikdy nikam nepovedou. Animovaný dokument Eugéniové se zkrátka stal mou novou maturitou vztahů. Nejdůležitější je, že jsem se dožil konce tohoto úsilí. Pozoruhodné také je, co všechno se během těchto několika let změnilo... Nárůst tupé a zbytečné byrokracie, povinně nalepené na každý současný projekt, je už vlastně neúnosný. Podpora nezávislé tvorby se vytrácí navzdory faktu, že vše podražuje. Nic nového pod sluncem, ale můj letošní premiérový snímek tak pro mne znovu položil největší otázku mého života – zda vůbec ještě lze v tomto kulturním prostoru tento žánr hýčkat. Vložené úsilí do dokumentární tvorby je už dávno neúměrné výsledku a možnostem distribuce – na to jsme si zvykli. Letos poprvé však mám pocit, že míra přetekla a žádné úsilí už není dost velké, aby se skutečný velký dokument dal dokončit bez pocitu bezvýchodné marnosti, dluhů a totálního vyčerpání.
2) Nedávno vyšla objemná publikace v nakladatelství Karolinum o největším stigmatu naší národní historie. Bílá hora (1999, česky 2013) je překladem úctyhodné vědecké práce Francouze Oliviera Chalina. Klasický historik, profesor Sorbonny, sáhnul do věčného stigmatu českého národa a zpracoval téma docela jinak. Podařilo se mu vykreslit epochální obraz evropské integrace na počátku třicetileté války. Pro mne je na „Bílé hoře“ nejvýznamnější porovnání politických proudů a pletich, které událost doprovázely. Malost, žravost a rabování je nepochybně nadčasovým rysem politických proudů domácích i zahraničních. Krátká bitva na pláni nedaleko Hvězdy byla krvavým intermezzem podobné malosti a politické neschopnosti, jakou vidíme dnes kolem sebe. Tím je kniha nadčasová a téma nestárnoucí.
