Výroční anketa 2013 / T-Ž

1) Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč?  2) Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč? (rok vzniku ani země původu nerozhoduje)

Klára Tasovská

1) Epizoda ze života sběrače železa (2013) bosenského režiséra Danise Tanoviće převádí skutečnou situaci z reality do jazyka hraného filmu, rekonstruuje ji s postavami (neherci), které ji ve skutečnosti prožily. Film mezi dokumentem a hraným filmem natočený poměrně levně, rychle, a hlavně obyčejně zůstává pravdivý, nepředvádivý a svou syrovostí zároveň velmi působivý.

2) Kniha Vetřelci a volavky (2013) o normalizačních sochách ve veřejném prostoru mezi lety 1968–1992 v Československu, kterou sestavil Pavel Karous, dokumentuje, a hlavně archivuje více než 500 děl zachovaných i odstraněných z veřejného prostoru. Přináší tak přehled doposud opomíjené kapitoly v dějinách výtvarného umění.

Helena Třeštíková

1) Film Šmejdi (2013) Sylvy Dymákové, který „pohnul pevným bodem“ (oblíbená floskule některých studentů FAMU) a opravdu něco změnil.

2) Kniha Kinematografie zapomnění (2011) Štěpána Hulíka pro velmi zajímavý popis normalizace v české kinematografii. Plastický obraz temné doby, která následovala po silných letech šedesátých.

Karel Vachek

2) Lev Davidovič Trockij: Zrazená revoluce (1937, česky 1995) – hrozně důležité čtení, neboť žijeme v revolučním čase a nikdo si nevšímá toho, že už nastal. Je to čas počítačových sítí, které budou podkladem obrovských změn, protože se dají použít k urovnání sociálních nerovností.

Roman Vávra

1) Pátrání po Sugar Manovi (2012) od Malika Bendjelloula. Jednoduše proto, že jde o krásný, až neuvěřitelný příběh, navíc velmi dobře filmařsky odvyprávěný.

Z českých dokumentů, které jsem zatím viděl, mě letos nejvíc oslovil Hoteliér (2013) od Josefa Abrháma. A to proto, že jde o zachycení unikátní situace a lidí, kteří hovoří o podstatných věcech a staví se k nim způsobem, jaký zasluhuje respekt.

2) Uvedu také dvě. Miloš Havel. Český filmový magnát (2013) od Krystyny Wanatowiczové a Tigrid, poprvé (2013) od Pavla Kosatíka.
Obě knihy vypráví velmi poctivě, poutavě a erudovaně o dvou pro naši zem důležitých lidech a o jejich osudech. U jednoho jde až o ikonický obraz vzestupu a pádu, druhý mě fascinuje celoživotně konzistentním postojem a názorem ke světu a k mravním hodnotám, což nebylo ve dvacátém století nic samozřejmého.

Jakub Wagner

1) Sunday in Hell (režie: Jørgen Leth, 1976).

Film dánského režiséra popisuje slavný cyklistický závod Paříž – Roubaux, který má 270 km. Je to pro mě jako pro vášnivého cyklistu a dokumentaristu inspirace ve všem. Jak jezdit na kole, jaké pedály si pořídit a že si zase znova musím dát bovdeny ven z rámu. Stejně tak, jak mám přistupovat k filmu a k natáčení. 

Rád bych ještě zmínil fascinující zážitek, hraný film The Selfish Giant (režie: Clio Barnard, 2013) a dokument Jamese Marshe Muž na laně (režie: James Marsh, 2008)!

2) Peter Biskind –  Bezstarostní jezdci, zuřící býci (1999, česky 2012).

Kniha popisuje období tzv. nezávislého Hollywoodu v období 1968 až 1983 – tedy do doby, než filmy Hvězdné války a Čelisti opět vrátily studiím velkou nadvládu. Kniha vás intenzivně vtáhne ke generaci, která patří k tomu absolutně nejlepšímu, co se v moderní americké kinematografii odehrálo. Vedle známých jmen, jako Martin Scorsese, Francis Ford Coppola či Robert De Niro, poznáte mnohem více režisérů, kteří nebyli tak silní, aby přežili tlaky studií na svou tvorbu, a zůstali tak v zapomnění (Hal Ashby, Bob Rafelson, Peter Bogdanovich, Wiliam Friedkin). Čte se to jedním dechem, nemám co dodat.