Výroční anketa: Kniha & Film / část 2

Již po několik let publikujeme v posledním čísle dok.revue anketu, ve které tvůrcům, producentům, teoretikům, pedagogům i dalším osobnostem českého a slovenského dokumentárního filmu klademe dvě otázky. Ptáme se jich zaprvé na dokumentární film a zadruhé na knihu, které pro ně osobně byly v uplynulém roce nejpodstatnější, a žádáme je, aby svou volbu několika slovy zdůvodnili. Formulace anketních otázek napovídá, že se nám jedná o odpověď ryze osobní. Nežádáme výpovědi odborníků a nechceme sestavovat další z žebříčků nejlepších filmů a knih, kterými se to na konci roku v časopisech jenom hemží a o jejichž smyslu máme jisté pochybnosti. Více než kategorizovat, se snažíme hledat vzájemné souvislosti. Naše Anketa nabízí především inspiraci k objevování nového nebo dávno zapomenutého.

1/ Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč?

2/ Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?

 

• Odpovědi od Brdečkové po Gogolu mladšího

• Odpovědi od Hrubého po Malinovou

• Odpovědi od Procházky po Zlatuškovou
   

Tomáš Hrubý, producent

1/ Investigativní reportážní série Praha vs. prachy Janka Rubeše, který jako novinář začátečník změnil víc než většina tuzemských novinářů a dokumentaristů dohromady. Janek znovu prošlapává cestu úplně novým formátům a způsobům práce s videem a internetem. S minimálním štábem a prakticky nulovým rozpočtem tak ukazuje, že dneska může vtipný kluk s kamerou pohnout fungováním města víc než magistrátní volby.

2/ Šesté vymírání, nepřirozená historie od Elizabeth Kolbert oceněná letošní Pulitzerovou cenou, která představuje paralelu mezi pěti velkými historickými masovými vymíráními a současným mizením živočišných druhů z důvodů antropogenních vlivů. Veskrze ponuré čtení, které vykresluje rozsah a především důsledky současného masového úbytku biodiverzity a ve svém důsledku může ohrozit i lidstvo samotné, vyvažuje jediný světlý moment – budoucnost podle vědců patří krysám, kterým se jako jednomu z mála živočišných druhů daří díky lidem lépe a lépe.

Martin Kohout, dokumentarista

1/ Všichni mají pravdu? Karel Floss a ti druzí. (Helena Všetečková, 2015). Hluboká úvaha nad současnými společenskými pohyby a náladami v souvislostech globálního kapitalismu a naší historie. Barvitá koláž do sebe vynalézavým způsobem zahrnuje teologické úvahy Karla Flosse, akce pravicových extremistů a nacionalistů, přednášku Noama Chomského, ve které mimo jiné mluví o českém disentu, dále demonstraci z Václavského náměstí, na které vystupuje Slavoj Žížek, a také společné vystoupení Václava Klause a Milana Knížáka na AVU, kde se exprezident zamýšlí nad tím, co je umění. Nejde však o samoúčelnou hru se zajímavostmi a bizarnostmi, ze kterých nevede cesta, naopak, film vrcholí přednáškou Alaina Badiou, ve které mluví o existenci pravdy, kterou musíme nalézt, všechny postavy a události se pak jeví nikoli jako důsledky názorů mnohdy pomýlených a špatných, ale jako části pravdy, jejichž druhé půlky doříkávají vždy postavy a události další. Film je pro mě podobně jako přednášky Alana Badiou snahou o překročení postmodernismu, o nalezení pravdy, nikoli zdůrazňováním její relativity! Když film Heleny Všetečkové někdo odepisuje konstatováními, že je Všetečková Vachkův epigon a podobně, velmi mě to mrzí, protože její myšlenky a analýzy jsou naprosto autentické a pronikavé. Pro největší zatvrzelce musím ještě dodat, že Karel Vachek není vynálezcem rybího oka a že Vachek používá jednu kameru, nikoli dvě (což znamená jinou práci s časem) – pokud to někdo chce rozebírat tímto způsobem.

2/ Mnichovský komplex (Jan Tesař, vydáno 2014). Text velmi racionálně, s přesvědčivými důkazy ukazuje, že mnichovská dohoda nebyla zrada západu, ale diplomatický úspěch Edvarda Beneše, který nás vmanipuloval do role oběti, a tak jsme bez zničující války dosáhli statutu vítězů, obnovení předmnichovských hranic (s výjimkou Podkarpatské Rusi) a možnosti vysídlení německého obyvatelstva. Kniha je důležité čtení zejména ve chvíli, kdy sílí protievropské nálady. Je dobré si například připomenout, že 5 z 25 divizí jedoucích na Francii, bylo vyzbrojeno českými tanky vyrobenými po Mnichovu! Nebo to, že místo starání se o vlastní obranu jsme Francii zatahovali do vzájemného spojenectví a v konečném důsledku tak vlastně požadovali, aby Francouzi umírali za nás. Tuto knihu bychom si měli přečíst všichni, stydím se, že sem ji četl teprve teď.

Richard Komárek, dokumentarista

1/ Když jsme letos byli s kolegy pracovně na IDFA, úplnou náhodou jsme zabloudili do magického kina Pathé Tuschinski, kde promítali zrovna film Thru You Princess režiséra Ido Haara (2015). Je to příběh 38leté Samanthy Montgomery – ošetřovatelky z New Orleans, která svoji samotu reprodukuje do písní (a capella) a nahrává je na youtube, kde mají cca 16 zhlédnutí. Paralelním příběhem je story izraelského hudebního skladatele Kutimana, který v Tel Avivu spojuje různá hudební videa a dělá z nich nové skladby, jež následně pověsí na internet. Zhlédnutí jeho videí atakují milionové hranice. Tyto dva příběhy se propojí, když Samantha zjistí, že její nahrávka byla použita v Kutimanově hudební kompilaci. Následuje jejich setkání, sláva a happy end. Možná to bylo momentálním rozpoložením, skvělou hudbou, genialitou Kutimanova nápadu, propojením dvou naprosto rozdílných světů, novým principem nahlížení na sdílená videa, nevím. Kino mě vyplivlo docela emocionálně přežvýkaného.

2/ Pinocchio, kterého upravila Giada Francia, s ilustracemi Manuely Adreani. Když jsem knihu četl, nebyl jsem při večerních uspáváních terčem totální ignorace, ale dvě ze tří mých dětí mě poslouchaly, což mi dávalo pocit, že moje otcovství na tom není tak úplně špatně.

Jaroslav Kratochvíl, dokumenatrista

1/ Retrospektiva Aratavazda Pelešjana na FAMU a v biografu Ponrepo za účasti autora a následná diskuze o jeho filmech Obyvatelé (Obitatěli, SSSR, 1970), Roční období (Vremena goda, SSSR, 1975), Konec (Verj, Arménie, 1992), Život (Kyanq, Arménie, 1993), Naše století (Mer dare, SSSR, 1983). Pelešjanovy filmy jsou kinematografickou radostí, ukazující sílu obrazu a distančního střihu jako metody zkoumání reality. Věřím, že umění má stejnou funkci jako věda, tedy představovat nám svět v jiném zorném úhlu, než jej známe, a vyvozovat z něj závěry pomáhající nám jej lépe pochopit. Artavazd Pelešjan je pak pro mě vynálezcem a metodologem osobitého spojení racionálního, estetického a emočního, které v trojjediné jednotě koexistují v jeho filmových poemách.

2/ Poválečná Evropa, Tony Judt, vydáno 2007. Celistvý a mnohavrstevnatý popis naší historie, který se neomezuje pouze na faktografický kontext událostí, ale mile se neostýchá je interpretovat a ukazovat směr, kterým by se mohla/měla Evropa ubírat.

Tomáš Kratochvíl, dokumentarista

1/ Hříšník v Mecce (Sinner in Mecca, Parvez Sharma, 2015). Muslim homosexuál jede na pouť do Saudské Arábie a natáčí o tom film, čili hned dvakrát riskuje život. Je to důležitý dokument, protože mluví o saudské státní ideologii, která šíří nenávistnou verzi islámu. Všichni to ví, a nic se nedělá, protože Saudové mají spoustu peněz a jsou to američtí spojenci.

2/ Rory Stewart: Místa na půl cesty (The Places in Between). Autor v roce 2002 prošel pěšky Afghánistánem. Navštívil vesnice, ze kterých už léta nikdo nevyšel ven, protože by ho sousedé zabili. Potkal středověk, náboženské fanatiky i pohostinné dobré lidi. V té knize se píše: „Když jsem viděl, že si tu utírají zadek kamením, pochopil jsem, že je nikdo nikdy neporazí“.

Martina Malinová, dokumentaristka

1/ Skvělý film je například Hříšník v Mecce. Režisér Parvez Sharma se vydavá na pouť, na níž je dvakrát nevítaným poutníkem – je totiž muslim, homosexuál a zároveň v Mecce natáčí skrytou kamerou. Ve filmu zkoumá, jestli ho Alláh přijme takového, jaký je. Pro mě bylo ale nejzajímavější vidět, jak to v Mecce funguje. Starbucks hned vedle svatyně a ten trapný moment, když dojdou obětní kozy. Osobitá výpověď o tom, že muslimové jsou různí, stejně jako všichni ostatní, věřící i nevěřící. Z krátkých filmů meditační Art of Flying (Jan van Ijken).
Podstatnějšími filmy – nebo spíš podstatnější událostí – pro mě ale byly ty, které soutěžily v České radosti na Jihlavě. Letos silný ročník, v němž byly k vidění například filmy Češi proti Čechům, Tlačítka bdělosti nebo Na vodě, se dočkal kritiky z úst Martina Duška a Milana Knížáka. Ten trapný moment, když vašim přátelům z pódia člověk, který třikrát převzal stejnou cenu, říká, že jsou diletanti, a tak žádnou cenu neudělí. Děkuju za všechna ta nedokonalá díla, tolik různých přístupů, témat, myšlenek.

2/ Moje kniha Vinnetou (2015) od komiksové kreslířky ToyBox. Když jsem ji dočetla, vyběhla jsem z nemocnice Na Františku, kde jsem zrovna ležela, a utíkala podél Vltavy, abych tu katarzi přenesla z mysli do těla. Díky! A s dovolením bych doporučila ještě Amandu Palmer - Art of Asking (2014) a ze sekce „knihy dobra“ bych vybrala Buď tady a teď (Ram Dass, 2008).