Výroční anketa: Kniha & Film / část 3

Již po několik let publikujeme v posledním čísle dok.revue anketu, ve které tvůrcům, producentům, teoretikům, pedagogům i dalším osobnostem českého a slovenského dokumentárního filmu klademe dvě otázky. Ptáme se jich zaprvé na dokumentární film a zadruhé na knihu, které pro ně osobně byly v uplynulém roce nejpodstatnější, a žádáme je, aby svou volbu několika slovy zdůvodnili. Formulace anketních otázek napovídá, že se nám jedná o odpověď ryze osobní. Nežádáme výpovědi odborníků a nechceme sestavovat další z žebříčků nejlepších filmů a knih, kterými se to na konci roku v časopisech jenom hemží a o jejichž smyslu máme jisté pochybnosti. Více než kategorizovat, se snažíme hledat vzájemné souvislosti. Naše Anketa nabízí především inspiraci k objevování nového nebo dávno zapomenutého.

1/ Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč?

2/ Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?

 

• Odpovědi od Brdečkové po Gogolu mladšího

• Odpovědi od Hrubého po Malinovou

• Odpovědi od Procházky po Zlatuškovou
  
   

Radim Procházka, producent

Byl to pro mne rok opožděných objevů osvědčené kvality…

1/ Podoba ticha (Look of Silence, Joshua Oppenheimer, Dánsko, 2014) opět dokazuje, že lze o dávné genocidě na druhém konci světa udělat film proměňující politiku v zemi, o které pojednává, a zároveň vzbuzující rozruch na červeném koberci.

2/ Martin Juhás čili Československo. Teprve loni jsem pro sebe objevil ironii Davida Zábranského, Houellebecqa české literatury. Mám slabost pro každou jinou interpretaci našich dějin, cituji z knihy hodnocení první republiky: „Jedni byli demokraté, další šovinisté, nikdo však nestál bokem…“

Andrea Průchová, zástupkyně portálu DAFilms.cz

1/ Dokumentárním zážitkem uplynulého roku se pro mě stalo sledování snímku Tishe! (Rusko, 2002) za živého doprovodného komentáře jeho režiséra Viktora Kossakovského. Stalo se tak hned na začátku roku v lednu, kdy dokumentární portál DAFilms.cz pozval režiséra do Prahy k uvedení jeho snímku Ať žijí protinožci! (Rusko, 2014), jemuž předcházela filmová masterclass tvůrce. Oslovila mě soustředěnost směřovaná na detail, schopnost skutečně „vidět“ a celková komplexita – kvality, kterých film Tishe! dosahuje na základě zcela jednoduchého principu pozorování jednoho výseku ulice z okna bytu. Kdokoliv, kdo by se chtěl nechat Kossakovského lekcí inspirovat, má příležitost masterclass zhlédnout zdarma na portálu DAFilms.cz.

2/ Jako důležitou knihu minulého roku bych jmenovala poslední publikaci britského teoretika vizuální kultury Nicholase Mirzoeffa How to See the World, v níž se autor zabývá současnými podobami obrazů a způsoby jejich cirkulace v digitální éře. Knížka je srozumitelným úvodem do současné podoby a promýšlení vizuální kultury, která nás obklopuje, a rozehrává otázku, jak se v novém tisíciletí mění způsob, jakým vidíme, utváříme a šíříme obrazy. Autorovi se daří nabídnout čtivý text, který si klade za cíl stát se aktualizovanou podobou kultovní publikace Způsoby vidění od Johna Bergera, což se na obecné rovině, především v první polovině knihy, kde se setkáváme s tématy světa tvořeného všudypřítomnými obrazovkami, obrazy války a selfie, daří.

Tereza Reichová, dokumentaristka

1/ Stále myslím na film Zákonná past (Trapped by Law, Německo, 2015), který jsem viděla na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Režisér Sami Mustafa se stává jednou z postav filmu, když se snaží pomoci zoufalým romským sourozencům dostat se zpět do jejich rodného Německa. To je díky systémové dohodě s Kosovem vyhostilo do rodné země jejich rodičů. Ač zcela v jiném kontextu, tento silný osobní příběh o tom, co je domov, ve mne vždy znovu zarezonuje při zprávách o deportaci migrantů z islámských zemí.

2/ Na stole mi leží rozečtená úzká kniha barcelonského profesora Daniela Raventóse Materiální podmínky svobody. Ač je o univerzálním základním příjmu jako právu člověka na důstojný život, nutí mne probírat se úvahami nad smysluplností prožití života tak, aby nebyl podmíněn sháňkou peněz pro přežití, ale spojením práce s naplněním. Jak pro mne tak i pro ostatní.

Alice Růžičková, dramaturgyně

1/ Pohledy na Věru Bechyňovou (2015). Zaujal mě svěží devítiminutový filmeček Grety Stocklassové stvořený z 254 pohlednic z antikvariátu ve Spálené ulici coby netradiční pohled na jeden lidský život na pozadí designu poštovních známek, textů přání a koláží fotografií z přední strany.

2/ Venuše Samešová. Vyprávění o životě krásné míšenky v normalizační Praze i o tom, co se dělo v domě Jiřího Muchy na Hradčanech, vydáno 2015. Tahle knížka mě chytla už před prázdninami, ačkoli název je bombastický, skrývá se v ní otevřená výpověď ženy na prahu stáří a moudrosti, která se vždy po hlavě vrhala do mnoha extempore, jenž před ní život postavil: dědeček z afrického Toga, otec krotitel lvů v cirkuse, odcizená matka a bláznivé sestry, kruté chování životních partnerů, erotické večírky v domě Jiřího Muchy, filmová role černé princezny v Kachyňově Malé mořské víle, fotomodelka aktů u Tarase Kuščynského a prostitutka v Západním Berlíně, je dnes ošetřovatelkou starých lidí. Ale hlavně je to vitální žena s nadhledem a myslím, že takto „dospělých“ lidí je v naší společnosti víc než potřeba.

Olga Sommerová, dokumenatristka

1/ Slovo nejpodstatnější není vyjádřením toho, které filmy obdivuju, mimo jiné pro formální filmařskou dovednost: Mallory (2015) Heleny Třeštíkové, Evangelium podle Brabence (2014) Mirka Janka a Renaty Kalenské, Stále spolu (2015) Evy Tomanové, Ivan Havel: Pozdní sběr (2013) od Romana Vávry.

2/ Zjevením pro mě byl literární debut Romany Křenkové Peřiny a chléb, vydáno 2015, autobiografický román, který evokuje zkušenost naší generace s životem v komunistickém režimu i po jeho rychlé proměně v demokratický.

Jan Šípek, dokumentarista

1/ Skutečně filmovým zážitkem pro mne byl film Poslechnout horizont (2015), ukrajinské studentky CASu Anny Kryvenko. Střihový film ze zpravodajských, propagandistických i youtubových záběrů války, poskládaný v meditativní koláž, která mluví skutečně filmovým jazykem.

2/ Začal jsem dojíždět vlakem, a díky tomu zase čtu. Nejvíc mi dalo pár odstavců z Junga, založených jízdenkou z roku 2002 (C. G. Jung: Výbor z díla III, vydáno 2000). Překvapivě pořád chytrý, hluboký a vtipný. Šibalsky veselý. A užitečný. A v podstatě náhodou vybraná knížka poezie, strčená do kapsy pro čas přestupů: Ivan Diviš. Je tam taky báseň, kterou napsal v den smrti: „Skutečnosti – / jsi jak loupaná lístková slída, / a to pracuju nejjemnějším chirurgickým skalpelem. / Lamely odletují nikam, tj. k Bohu. / Domníval jsem se, že jsem byl vyslán na svět, / abych tě rozdrtil jediným úderem absolutní básně – / ale ono se to nepovedlo.“

Helena Třeštíková, dokumentaristka

1/ Zaujal mně film Koza (2014) Ivana Ostrochovského. Není to čistý dokument, spíš hraný film, ale s autentickým hrdinou a reálnými sceneriemi. Nádherná kamera Martina Kollára.

2/ Nadchla mně kniha Obchodná 1984–2014 Ľubo Stacha. Historie naší země ve fotografiích výloh obchodů na jedné ulici Bratislavy v průběhu 30 let. Časosběrná kniha. Vydalo Nakladatelství O.K.O. a Slovart, Bratislava 2014.

Kamila Zlatušková, producentka

1/ S mírným zpožděním jsem konečně viděla film Jana Gogoly ml. František svého druhu (2014). Vzbudilo to ve mně z mnoha důvodů optimismus. Ten mi je teď v tom našem veřejném prostoru vzácný.

2/ Martin Reiner: Básník, vydáno 2014. Protože Martin Reiner. Protože Blatný. Protože Brno.