Za peníze ti dáme všechno
Letošní jarní semestr jsem strávila na jihozápadním konci britských ostrovů ve 20tisícovém přímořském městečku Falmouth, kde se díky campusu dvou univerzit (Falmouth a Exeter) střetávají dva světy – exaktní věda (biologové, matematici, zeměpisci, fyzici apod.) a rozvolněné smýšlení mladých umělců vytvářejících různé formy umění – od hudby, tance a divadla přes knihy, obrazy, fotografie, architekturu a design až po počítačové hry (!), televizní tvorbu a konečně film.
Na Falmouthské univerzitě a její fakultě filmu a televize může studovat kdokoliv, kdo za své studium řádně zaplatí (všechny vysoké školy v Británii jsou placené), a to 9 tisíc liber ročně (přibližně 275 tisíc korun) a zaujme u přijímacího pohovoru, jenž je dle hlasů mých spolustudujících spíše formalitou. O efektivnosti tohoto mechanismu se dá polemizovat, obzvláště pak ve chvílích, kdy při prvních pěti minutách projekce Wellsova filmu Občan Kane odchází skupinka druháků s pohoršením „Vždyť je to černobílý!“ a projekce Morrisonovy Decasie odradí tři čtvrtiny ročníku nebo někteří účastníci semináře k povinnému předmětu Film & filozofie proklamují, že ten experimentální film (řeč je o díle Philipa Hoffmana What These Ashes Wanted z roku 2001) „byl k nevydržení a příliš se třepal“. Ve chvílích, kdy se na dotaz o obeznámenosti se Shakespearovou hrou Hamlet, přihlásí 8 studentů ze 100, z čehož 4 jsou tu na výměnném pobytu. Nebo ve chvílích, kdy se v hromadné korespondenci s přednášejícím několikrát objeví tučný nápis kapitálkami, že zítřejší seminář je povinný a v učebně se na druhý den objeví místo 25 lidí pouze 8. Studenti se tu kolikrát ani nesnaží zakrývat holý fakt, že si svůj titul prostě koupili a teď je jen třeba se nenadřít a dodělat absolventský film.
Pak se ale ocitnete na celodenním pitchingu studentských filmů (téměř každý předmět může či musí být zakončen filmem různé formy) a nestačíte zírat, a to i proto, že pitching je tu součástí běžné výuky a něčím zcela přirozeným a nezbytným k pokračování ve studiu. Někteří ambiciózní studenti dokázali za měsíc vybrat tři sta liber (požadovali 70 na dopravu) na kickstarteru pro svůj krátkometrážní experimentální projekt natáčený ve 4K. Jiní připravují film inspirovaný našimi Sedmikráskami. Jste svědky toho, jak váš spolužák prezentující svůj film pomocí rukou nakresleného dokonalého diagramu ukazujícího nekonečná opakování různých sekvencí snímání světelných paprsků v duchu strukturálního filmu sklízí několik posměšných poznámek od svých spolužáků, ale naopak získává podporu od své vyučující. Studenti tu mají neuvěřitelnou volnost a mohou tvořit přesně to, co oni chtějí. Filmový materiál však znají už jen z knih a jednoho semestrálního kurzu věnovaného filmové historii.
Jako Středoevropanka jsem tu samozřejmě čelila velké kulturní bariéře a trvalo mi dlouho, než jsem se dostala na anglosaskou vlnu. Při krátkých rozhovorech s britskými spolužáky se ukázalo, že mladí Britové se příliš nestarají o to, co se děje jinde než u nich na ostrovech, popřípadě za oceánem v Hollywoodu. Když jsem na semináři věnovaném psaní o filmu zmínila jméno v té době nominované na Oscara za dokumentární film Gianfranco Rosi (režiséra prvního dokumentárního filmu, který vyhrál Berlinale), dostalo se mi nechápavých pohledů a dotazu od vyučujícího (vedoucího celé katedry prezentujícího se jako profesionální kritik), kdo že to je.
V druhé polovině semestru, která je vyhrazena pro samostatnou tvorbu (ať už filmovou, či esejistickou), jsou k dispozici všichni pedagogové, jejichž čas si můžete zarezervovat přes online systém. Všechny panely jsou zabrané měsíc dopředu a vyučující nestíhají přidávat další volné sloty. Na každotýdenní setkání a konzultace jsou zváni filmoví profesionálové – významní producenti (Johny Fewings), kameramani, režiséři (Ben Wheatley), filmoví kritici z celostátních týdeníků (Ryan Gilbey píšící pro The Guardian a New Statesman), rozebírající práce studentů zaměřených na filmovou žurnalistiku, herci, kteří předčítají scénáře začínajících scenáristů… Mohu říct, že za poslední dva týdny jsem na svoji školní práci dostala možná víc zpětné vazby než za celé své šestileté studium, což je jen důkaz dvojsečnosti tak vysokého školného. Zaplatíš-li za studium, stáváš se naším klientem a předáme ti jen ty nejlepší služby, jaké jsou dostupné, a při alespoň minimální snaze budeš za tři roky vystudovaným filmovým umělcem, protože takové absolventy potřebujeme pro vlastní reklamu.
Nabízí se tedy porovnání s českým vysokoškolským systémem, a především pak s našimi filmovými školami. Je to však balancování na tenkém ledě. Copak můžeme FAMU, školu se stoletou tradicí, která je pro všechny studenty zdarma porovnávat s ve své podstatě soukromou školou, kde každý student ročně zaplatí 9 tisíc liber? Můžeme po pedagozích na FAMU či UTB chtít stejný servis pro jejich studenty? Můžeme vůbec porovnávat studenty, kteří při svém studiu musí kreativně plnit zadaná a roky neměnná cvičení jako hranou etudu, postup práce či cvičení natočené analogově na filmový materiál, se studenty, kteří si mohou dělat, co chtějí, a mají k dispozici neomezené možnosti filmové techniky, kterou škola disponuje a k vytvoření vlastního absolventského filmu nepotřebují pomoc veřejnoprávní televize?
